O krádežích. O ghettu. O šikaně. O coming outu. O nalezené sestře. O návalech paniky. O sebevražedných myšlenkách. O tom, že tohle všechno bylo součástí cesty na vrchol. Nechají-li vás osudy bratrů Bendigů chladnými, zkontrolujte raději, zda vám ještě vůbec bije srdce.
Starší žena zvýší na ulici hlas, pak dostanou události rychlý spád. Přistoupí k ní mladý Rom, vezme jí z ruky mobil a paži natáhne tak, že důchodkyně na telefon nemůže dosáhnout. Ženu je slyšet na několik metrů daleko, jenže v tomhle perimetru je pouze další Rom a ten všemu s úsměvem přihlíží.
Co žena v emocích a nahlas říká?
„To jsi hodnej, Honzíku, že si se mnou uděláš selfíčko! Já tě tak ráda vidím, co tady děláš, dlouho jsi tu nebyl, viď? Hotovo? To budu mít krásný fotky, moc děkuju, Honzíku!“
Ještě předtím přinesla oběma romským mužům jiná žena teplé řízky – vyklubala se z ní jejich teta.
A poté zase. „Čau, strejdo!“ hlásí se muži srdečně ke kolemjdoucímu a zapletou s ním hovor na téma, co dělá a jak se má.
Všechna setkání se seběhnou během několika minut na jediném místě. Na nevábném místě: u masivních a strohých betonových pilířů, které drží silniční viadukt v Hradci Králové; studeně pod ním profukuje, přičemž chlad ještě zvyšuje skutečnost, že paprsky slunce most neprovrtají, a tudíž pod něj nemají šanci proniknout.
Bratři Jan a Marsell Bendigovi nevlídnost ani zimu nevnímají. Víc než řízky je hřejí vzpomínky, díky nimž se z opuštěného a betonově šedivého prostoru stává pestrobarevný rej života, zábavy, hluku a hudby.
Sourozenci dychtivě obcházejí počmárané pilíře a luští jména známých i svá vlastní. S temperamentními gesty si navzájem ukazují jednotlivé nápisy a spontánně se překřikují při popisu toho, co se zde odehrávalo a čeho byli někdy svědky a někdy přímými aktéry.
„Tady to žilo, to nepochopí nikdo, kdo to na vlastní kůži nezažil!“
„Duněly repráky z aut, tancovalo se do rána.“
„Pár sousedů nás nemělo rádo.“
„No ale uznej, my taky byli občas pěkní grázlové. Vzali jsme třeba lidem boty a naházeli je na silnici nad námi.“
„Ale bacha, tohle jsme dělali Romákům.“
„Žilo tady i pár gádžů, taky to neměli lehký. Když obejdeme tenhle barák, kde bydlela naše babička, pak jsme z druhé strany věčně seděli na schodech a jedna bílá paní na nás jednou z okna vylila kečup.“
„Kdekdo na nás volal policajty!“
„Ti tady byli věčně!“
„Zásahovka, houkačky, uf!“
„Ale my nebyli v těch nejhorších partách. Nedělali jsme úplnej bordel, nebrali tvrdý drogy. My třeba strašně rádi zpívali, hlavně támhle v tom podloubí.“
„Tys nás dirigoval, Johnny.“
„Jasně, kdo nezpíval, musel pryč.“
„Zpívali jsme romsky, taky anglicky, všechno možný. Třeba song ze Sestry v akci.“
Teď jsou v akci bratři. Respektive v akcích, které berou dech. Starší ze sourozenců, osmadvacetiletý youtuber a především zpěvák Jan Bendig, čím dál výrazněji proniká do nejvyšších pater pop music.
Natočil mimo jiné klip s Lucií Bílou, s níž odjel na vánoční turné, úzce spolupracuje s Leošem Marešem a 25. února měl velký koncert v pražském prostoru Forum Karlín.
O pět let mladší Marsell stojí zatím ve srovnání s bratrem, který je tváří letošního výběru Forbesu 30 pod 30, tak trochu ve vedlejší roli. Jenže tahle role není ledajaká: za vedlejší roli ve filmu Banger (v němž si zahrál po boku Adama Mišíka, dalšího člena 30 pod 30) je Marsell nominován na Českého lva.
Herectví je obor, jemuž by se chtěl třiadvacetiletý mladík soustavně a úspěšně věnovat, a fakt, že si ho všimli v souvislosti s nejprestižnější tuzemskou filmovou cenou, svědčí o tom, že má stejně jako bratr nadějně našlápnuto.
I o osudech bratrů by šel natočit dramatický film, přičemž některé jeho scény by ospravedlňovalo pouze to, že se skutečně staly, jinak by musely být ztrhány jako za vlasy přitažený kýč.
Film by klidně mohl začínat v lokaci, kde bratři zkoumají jména na pilířích; rozhovor s nimi je též dobré na tomhle místě začít. Rozhovor s těmi, kteří jdou na vrchol, byť byli úplně dole. Byť byli pod mostem.
Jak vás tak ale posloucháme, vám pod mostem nebylo úplně špatně.
Jan: Skvělé to bylo! Jenže jen pro nás děti, pro rodiče to bylo velmi těžké období. Ocitli se se čtyřmi potomky v ghettu, kam se museli odstěhovat z dobré hradecké čtvrti.
Proč?
Marsell: Táta přišel o práci a pro romského chlapa bylo složité najít jinou. Takže jsme se stěhovali do levného bydlení. Táta pak odešel za prací do Anglie, my zůstali s mámou tady.
J: Mně bylo kolem dvanácti, bráchovi sedm – díky tomu, jak jsme byli malí, nevnímali jsme, jak hodně špatné to bylo. Lítali jsme s partou venku a ani si nevzpomněli, že nemáme co jíst.
M: A když jsme si vzpomněli a jídlo neměli, chodili jsme krást do jednoho obchodu tady. Nebyly tam kamery, tak to šlo dobře. Byla nás parta a každý si vzal, co chtěl.
J: Koupili jsme třeba tu nejlevnější kolu, kečup a mezitím „udělali“ nákup za x stovek na tři dny. Měli jsme to pod bundou, holky v kabelkách, všude možně. Doma jsme řekli, že jídlo posílá babička, a když se máma o krádežích nakonec dozvěděla, dostali jsme.
Kradli jste dál?
J: Třeba i prášky na praní, ale hlavně jídlo. Vzali jsme vepřovou plec, kuře…
M: Byla to sranda.
J: Ale pozor, nebyli jsme na to hrdí a teď se tím rozhodně nechlubíme. Jen upřímně říkáme, jak to bylo. Já z toho už tenkrát neměl dobrý pocit, věděl jsem, že to není správné.
Ale viděli jsme mámu, jak je na tom špatně: sháněla peníze, kde se dalo, chodila na brigády, a stejně to bylo málo. Byly jsme čtyři děti a ještě u nás bydlela teta s dalšíma dvěma děckama.
M: Chodili jsme k babičce, protože děda pracoval, to oni nás živili.
J: Ale my nechtěli, aby doma něco chybělo, máma každý den brečela a táta v Anglii nic netušil. Sice posílal peníze, ale ne hned, chvíli trvalo, než si tam našel práci. Máma myla okna po stavbách, chodila na melouchy, ale nestačilo to. Neměli jsme co na sebe, takže když přišla zima, šel jsem k Vietnamcům a ukradl bundu.
M: Tím, že jsme se stýkali s dětmi ze stejných sociálních vrstev, jsme nevnímali, jak moc jsme chudí.
J: Byli jsme s partou, zpívali, tancovali. Byla to naše komunita, naše místo, kam nechodili bílí. Bydleli jsme dřív v krásné čtvrti, ale ve škole mi dávali hodně sežrat, že jsem Rom. Šikana byla na denní bázi, fyzická i psychická.
Třeba?
J: Třeba mi ostatní děti vzaly o přestávce batoh a do něj naházely všechny své osobní věci, peněženky, klíče od skříněk a tak dál. Pak udělaly hereckou scénu, začaly schválně brečet, že jim chybějí věci, učitelka šla automaticky ke mně, rozepnula batoh a přede všemi ho vysypala…
Když byly besídky, kroužky, vždy do nich vybrali světlejší děti, které ani zpívat neuměly, přitom já už věděl, že tenhle dar mám, že můžu celé škole ukázat, co ve mně je. Nikdy jsem nedostal šanci a viděl i reakci učitelek, ohrnovaly nade mnou nos.
Rodiče to řešili, viděli, jak mě to trápí, nechtěl jsem chodit do školy, brečel jsem, že mi nadávají do cikánů, spolužáci říkali, že jsme pro lidi hovna, že nic nedokážeme.
Takže stěhování bylo i v tomhle smyslu vysvobozením?
J: Sice jsme předtím bydleli na krásném místě, ale paradoxně mi bylo lépe ve škole v ghettu. Teď po letech, když jsem potkal spolužáky z té „lepší“ školy, hráli si na největší kamarády ti, co mě nejvíc šikanovali.
Najednou se ke mně měli, protože jsem něco dokázal. Říkali mi: Ty jsi se mnou chodil do třídy! A já: A ty si nepamatuješ, jak jsi mě šikanoval, co jsem zažíval? Dál jsem se s nimi nebavil.
Jste v kontaktu se spolužáky z ghetta?
J: Většina z nich dopadla strašně špatně. Třeba teď tady prošel kluk, se kterým jsme taky chodili ven a já ho – panebože! – nejdřív nepoznal. Měl zkažené zuby, byl vychrtlý a z čeho asi? Z perníku, z těch sraček.
Romáci se dají strašně lehce do něčeho strhnout, když je parta, neřešíte nic, někdo přinese hulení, dáte si taky, někdo přinese něco ostřejšího… Ale my byli od toho oddělení, drogy mi přišly vždy nechutné.
M: Dělali jsme různé kraviny. Hodně kravin. Kradli jsme, provokovali sousedy, házeli jim boty na silnici, prali se mezi sebou, ale drogy jsme nebrali. Nikdy.
J: Řekni o té scéně na balkoně, jak pak přišli policisti!
M: Doma na balkoně jsem si hrál scénu, že mě unesli. Zrovna před naším domem byla policejní stanice, a jak jsem řval o pomoc, přišli policisté, koho to tam táta týrá.
J: Něco podobného udělal Marsell i v Anglii: napsal na ceduli „Help!“ a ukazoval to lidem na ulici, když jsme kolem nich projížděli autem.
Anglie! Otec získal na ostrovech slušnou práci a celá rodina se přesunula za ním. Ve velkém domě v Liverpoolu měl každý ze sourozenců svůj pokoj, obří lednice byla stále plná, v supermarketu si házely děti do košíku, na co právě měly chuť.
Jan a Marsell se rychle naučili anglicky, doteď mezi sebou touhle řečí mluví, svět se najednou jevil o poznání lepším místem k životu.
Nikoli napořád. Honzovi se na ostrovech líbí, šikana ale tentokrát dopadne na Marsella, kterého angličtí spolužáci kvůli vizáži a barvě pleti pokládají za Pákistánce.
Na druhou stranu ale Angličané milují talentované lidi, a když zjistí, že Jan umí zpívat, zapojí ho do soutěže škol Academy Idol: mladík vyhrál regionální úroveň tohoto klání, celostátní mělo být v televizi a na to se začal chystat, také si myslel na britský X Factor.
V Česku ovšem běžela Superstar a na tu Jana bez jeho vědomí přihlašuje otec: bere to jako záminku k opětovnému přesunu do Česka, po němž touží. Do toho přichází malér: starší bratr Jana a Marsella vyhodí z okénka auta papírový kapesník, ten se snese na botu člena tamního gangu a tuhle „urážku“ nenechají ostří hoši rozhodně jen tak.
Druhý den vtrhne gang k Bendigům do domu: se psy a s mačetami, rodina si myslí, že je s ní amen. I ona najde doma mačetu, jestli nás mají zabít, říkají si Bendigovi navzájem, ať s tím aspoň mají práci. Kromě mačety ale zvedají k uchu též mobil: volají policii, ta nakonec zasáhne, pachuť a pocit ohrožení však zůstává.
Čili zpět do Hradce?
J: Netušil jsem ale, že natrvalo. Myslel jsem, že tam jedeme na dovolenou. Měl jsem v Anglii plány, miloval to tam. Mezitím mě ale táta přihlásil do Česko Slovenské SuperStar.
V níž jste se dostal až do finále.
J: Až do poslední čtyřky. Táta to vzal tak, že už do Anglie nemůžeme jet.
M: Tohle období si kvůli věku moc nepamatuji. Vím, že jsem byl s Johnnym na prvním castingu, a pak vím, že doma jsme šíleli, když měl vystoupení v televizi.
J: Než jsem ale zvládl konkurz, bylo to hrozné. Dostal jsem panickou ataku a to na vystoupení muselo být vidět.
Vůbec to na něm není vidět.
J: Neblázněte, pusťte si to znovu!
Porotci vás z konkurzu posunuli dál.
J: To ano a já byl šťastný, byť jsem musel vzdát plány v Anglii.
A čelit panické atace…
J: Ta vlastně s Anglií souvisí. Úplně matně si sice vybavuji, že jsem se už jako asi čtyřletý držel mámy za nohu a nedokázal nic vyslovit, nešlo to ze mě, neměl jsem na to sílu.
To byl možná první nápor nemoci, ale moment, kdy jsem si ji naplno uvědomil, přišel v Anglii. Vyzkoušel jsem tam marihuanu, jedinou drogu, kterou jsem si kdy dal. Myslel jsem, že se po ní budu smát jako většina, ale reakce byla hodně špatná.
A to?
J: Měl jsem pocit, že umřu. Nápor emocí, sevřený hrudník, brní vás ruce a pusa, studený pot, jde o zhruba stejné příznaky jako při infarktu. Pak se vám najednou zatmí a jste v háji.
Co jste s tím dělal?
J: Chodil jsem nějaký čas na terapie, ale nefungovalo to, neuměl jsem se otevřít.
Takže?
J: Takže jsem v tom jel dál.
I při Superstar?
J: Panická ataka při Superstar byl ten nejhorší pocit, který jsem kdy zažil. V živém vystoupení před kamerami se mi to stalo dvakrát, v tu chvíli jsem se jen modlil, ať už to odzpívám.
Ani jsem nevěděl, co zpívám, nevěděl jsem, jak dobře. Myslel jsem, že jsem to pokazil, ale ono to mělo paradoxně ještě větší grády. Máte před sebou tmu, nemůžete dýchat, ale musíte dělat to, co lidé chtějí slyšet a vidět – šílené!
Kde ještě se panická ataka dostavila?
J: Ve studiu, za volantem, v metru… I když jste mezi lidmi, nemá vám kdo pomoci, protože odpadáváte, všichni si celkem oprávněně myslí, že jste nějaký blázen, feťák. Ty stavy sílily, byly čím dál horší, až…
Až?
J: Jednou jsem byl doma sám, ve třetím patře, a já stál na římse a uvažoval, zda skočit. Zabránilo mi v tom dýchání, uklidnění. Nyní vím, že tyhle stavy spouští nejistota, stres, když nevím, co mě čeká. Ve špatném období jsem propuknutí nemoci o dost blíž.
Teď máte dobré období, ne?
J: Jo, musím to zaklepat. Ale než jsem se k němu dostal, lehké to nebylo. Po SuperStar jsem jezdil koncert za koncertem, vydělával peníze, jako patnáctiletý kluk všem všechno kupoval, bral je na výlety, na party. Táta mi sice schovával peníze, ale když jsem si o nějaké řekl, dal mi je.
Dělal mi manažera, ale vůbec to neuměl, nerozuměli jsme tomu, že bychom například měli někam investovat. Kšefty ubývaly, lidé ode mě chtěli nové písničky, já je neměl. Přišel jsem postupně úplně o všechno, ale nehroutil se z toho, čekala mě další etapa: odjel jsem do Prahy studovat konzervatoř.
Občas jsem zazpíval na nějaké oslavě, ale jinak se Bendig ztratil, nebyl. Do toho jsem začal zjišťovat, že se mi líbí kluci. Žil jsem tenkrát v Praze u přítelkyně – po roce známosti jsem se k ní nastěhoval.
Pomohlo mi to i v tom, že jsem neměl peníze na bydlení, ale nebyla to vyčuranost, určitě ne, chodili jsme spolu z lásky, všechno fungovalo, jak mělo.
M: Na ten vztah si dobře vzpomínám: česal jsi jí vlasy, chodil s ní nakupovat. Chudinka, neprohlédla to, byla zamilovaná a naivní.
J: Trvalo to dva a půl roku, ale já už věděl, že se mi líbí i kluci. Když nějaký hezký prošel, tak jsem se za ním otočil. A pak přišla chvíle, kdy mi začal psát jeden kluk a já se zamiloval až po uši. Trvalo to čtyři měsíce a já se rozhodl pro coming out, že to řeknu doma.
A?
J: Máma prý, že to věděla, tátovi jsem to chtěl říct sám, jenže máma nevydržela a prozradila mu to ještě týž den. Táta se mnou docela dlouho nemluvil, ale pak viděl, že se trápím, jednoho dne ke mně přišel, obejmul mě a řekl, že mě bere takového, jaký jsem.
M: Když se Honza přiznal, že je gay, neviděli jste ten nával cikánů, kteří se k tomu samému začali přiznávat taky. Sexuální věci jsou u romských rodin tabu, pro nás je něco nepředstavitelného, abychom se bavili s rodiči o sexu.
Vy jste byl překvapený, že je Honza na kluky?
M: Tak nějak jsem to tušil. Příjemné bylo, že po coming outu začal být otevřenější. Začal jezdit domů s malováním, líčením, make-upem.
J: Miluji se líčit, ale před tátou jsem se styděl. Ulevilo se mi, že můžu být sám sebou, že se můžu na svět víc usmívat. A panické ataky mě navštěvovaly v mnohem menší míře. Navíc jsem po mém prvním příteli, se kterým jsem byl čtyři měsíce, poznal Lukáše.
Spousta lidí mi zprvu naznačovala, že je se mnou Lukáš kvůli penězům, jenže oni nevědí, že po dvou měsících, kdy jsme spolu začali randit, jsem se k němu stěhoval absolutně bez koruny, že on mě v podstatě živil, platil za mě účty. Jako zpěvák jsem se víceméně plácal a Lukáš už se na to nemohl dívat.
Co udělal?
J: Nejprve jsem si na jeho popud našel práci: prodával jsem v Cinestaru popcorn.
A pak?
J: Řekl, že uděláme píseň. Song „Mám tě rád“ jsem původně složil čistě pro Lukáše, ale měl menší úspěch, tak jsme z něj stvořili videoklip, dali za něj asi čtyři tisíce. V tu chvíli jsem ještě nevěděl, jaký styl chci dělat, ještě jsem to nebyl já, experimentoval jsem.
Až přišla píseň „Bloudím“ s Markétou Konvičkovou, smíchali jsme ve skladbě romštinu a češtinu a to byl zlom. Chci zdůraznit, že Lukáš je velká součást mého úspěchu.
Strašidelný prostor bez světel a v něm silueta vyžilého muže s kapucí přes hlavu. Takového člověka na takovém místě nechcete potkat, není však zbytí, jediné funkční toalety v tomhle baru leží právě v této „nehostinné krajině“ a v ní číhá přízrak.
A už se blíží, nějaký narkoman, prolétne Honzovi hlavou, je obezřetný, už se s „kapucínem“ v míru míjí, obavy byly zbytečné, nemá smysl být pořád tak úzkostli…
„Dej mi ruku na rameno a dej mi štěstí,“ spustí náhle postava vynořená z nočních můr, čímž vezme oslovenému iluze, že světlý a temný vesmír se neprotnou, má smysl být úzkostlivý, ne že ne. Jan nestojí o konflikt, má trochu nahnáno, takže ruku na rameno neznámému položí.
„Dávám ti štěstí,“ povídá podle mužova přikázání.
„Dávám ti štěstí,“ odvětí muž totéž a navždy zmizí z Bendigova světa, vzešel ze tmy a tma ho opět pohltí.
Jestliže se dosud story Bendigů nesla v dickensovském duchu o outsiderech z periferie, kteří se dílem vlastních schopností a dílem šťastných okolností vydrápali vzhůru, nyní je čas na historku se začátkem jako z gotického románu.
V tomto žánru je povolena nevěrohodnost, jsou povoleny zcela nepravděpodobné a bláznivé náhody, které by jinde neprošly. Ještě někde vlastně projdou: v reálném životě. Setkání s mužem, kterému vzal stín kapuce tvář, odstartovalo nejfantastičtější etapu příběhu Bendigových.
„Druhý den jsem si ráno dal omylem tričko naruby,“ pokračuje Jan. „V trafice mi paní říká: Máte naruby tričko, budete mít štěstí. Za chvíli se se mnou fotí jeden týpek a: Máš naruby tričko, budeš mít štěstí. A do třetice to samé povídá nějaká paní, která prošla kolem.“
A měl jste štěstí?
J: Ten den jsem našel sestru.
Našel sestru?!
M: My vždy věděli, že nám chybí sestra. Mamka s taťkou ji dali do adopce.
J: Narodila se rok po mně, máma už měla tři děti a bála se, že další nezvládne, tak se rozhodla dát Soňu náhradním rodičům. Záhy toho litovala, chtěla ji zpět, ale už bylo pozdě.
M: Vždy jsme si představovali, jak Soňa vypadá, co dělá, jak žije. Pak začal Honza chodit na konzervatoř a říkal mi, že je tam holka, která se strašně podobá mámě.
J: Už se nejmenovala Soňa, ale Kristýna. V den, kdy jsem kolem sebe odevšad slyšel, že budu mít štěstí, jsem ve škole v kantýně viděl Kristýnu u jídla. Žasl jsem: Ježíši, ta gesta! Úplně jako naše máma a další ségra! Volám mámě: Asi jsem našel ségru! Doma z toho bylo haló, měl jsem zjistit datum narození.
Kristýno, povídám, mojí mámě se narodila dcera, kterou po narození dala pryč, a Kristýna jen tak ze srandy plácla: Nejmenovala se náhodou Soňa? A když mi řekla datum narození, bylo vše jasné, začali jsme brečet, ona jela domů pro rodný list. Celá škola čekala, jak to dopadne, všichni v oknech, Kristýna vyskočí z taxíku a křičí: Jsi můj bráška!
Ještě teď mě z toho mrazí! To se stalo v roce 2011. Dnes s námi jezdí Kristýna na dovolené, má stejný humor, máme pocit, jako by s námi žila celý život. Adoptivní máma, která ji vychovala, je také skvělá, zve nás na večeře. Prostě hollywoodský scénář s happy endem.
M: Ségra má taky herecké sklony, je pedagožka ve školce. Třeba mě hodně naučila, co se herectví týče.
J: Z konzervatoře jsem byl potom vyhozen, ale nebýt školy, nepoznal bych Kristýnu.
Proč jste byl vyhozen?
J: Nechodil jsem tam, bylo to zrovna období panických atak. Měl jsem sice možnost studium přerušit, ale už ani ředitel netoleroval mé absence. Řekl, ať makám dál a uvidíme, co ze mě bude.
Teď to už vidíme.
J: Nestačím pobírat, co krásného se kolem nás děje. Zlom začal po singlu s Markétou Konvičkovou, o kterém už jsem mluvil. Začali jsme dělat songy, které jsou propojené s romštinou a češtinou, našel jsem svůj cíl: propojit tyhle národy v písních dohromady. Chtěl jsem, aby nás bílí začali brát vážně, bez předsudků.
Daří se to?
J: Jo! Když vidím na koncertu bílou holku, jak zpívá romské texty, je to krásné. Rozjeli jsme také na YouTube seriály, které mají úspěch, plánuji velký koncert ve Fóru Karlín, dělám s hvězdami jako Lucie Bílá, Leoš Mareš, Michal David, to se člověk zastaví a říká si: Opravdu se tohle všechno děje mně?! A třeba Lucii Bílou jsme si vysnili.
Povídejte.
J: Měli jsme cestu kolem Otvovic, kde Lucie žije, viděli tam její kulturák. A vytyčili si metu, že do pěti let s ní uděláme song. Přišlo to mnohem dřív: za tři měsíce jsem vystupoval na Zlatém slavíku, Lucie mě potkala na chodbě, prý si mě všimla a že by bylo dobré něco spolu vymyslet.
Druhý den jí Lukáš zavolal, já nechtěl, styděl jsem se. Stali se z nás přátelé, udělali úspěšný song, odjeli vánoční turné, máme naplánovanou další spolupráci. Hrozně se těším na koncert v Karlíně: bude to oslava všeho, co jsme s Lukášem dokázali. Byli lidé, co nám nevěřili, házeli nám klacky pod nohy, říkali, že nic nedokážeme.
Máte potřebu jim to teď vracet?
J: Stačí mi, když vidí, jak se mi daří. A já se na ně usmívám, tím je naštvu ještě mnohem víc.
Kolik takových lidí bylo?
J: Spousta a byli to i lidé z branže. Teď přijdou, plácají mě po ramenou, chtějí se mnou mít duet…
Ani na ně si nezanadáváte?
M: V romštině mezi sebou běžně nemluvíme, ale když potřebujeme, aby nám někdo nerozuměl, tak ji rozjedeme.
Jak vás vlastně, Marselli, bratr ovlivnil?
M: Byl pro mě velkou inspirací. I v tom, že jsem získal odvahu vypadnout z prostředí, ve kterém jsem byl. Honza s Lukášem mě dostali do romského boy bandu, to bylo krásné, čtyři romští kluci začali dělat moderní hudbu a celá romská komunita se zbláznila, najednou jsme začali mít fanynky, začali se s námi fotit na ulicích.
Ale stále víc mě to táhlo k herectví, to jsem v sobě měl asi odmala: už jako kluk jsem si hrál, jak přebírám filmovou cenu, tou byl v ten moment televizní ovladač, zkoušel jsem děkovačku.
Ovladač můžete v březnu vyměnit za sošku Českého lva – jste na něj nominován za vedlejší roli ve filmu Banger.
M: Prosím, ať už nemám v ruce ovladač! Ale i nominace je super. Chci se věnovat hudbě i herectví, chodí mi teď nabídky, nabral jsem dobrý směr. Taky jsem na Zanzibaru natočil videoklip ke svému singlu, zajímavě se vyvíjejí spolupráce na Instagramu. A ano, měl jsem to jednodušší v tom, že mi radil brácha.
Už mohou odpočítávat: blíží se týden, na který bratři nezapomenou. Poslední únorovou sobotu vystoupí Jan Bendig na velkém koncertě v Karlíně a hned další sobotu, první březnovou, bude Marsell napjatě poposedávat v Rudolfinu při vyhlášení Českého lva.
Jan už má jednu akci v Karlíně za sebou: focení výběru 30 pod 30 se konalo v monumentálním prostoru Karlínských kasáren. Než v nich mohl Jan uvolněně pózovat, musel vyprostit auto ze sněhu; v Praze po něm nebyla stopa, avšak za Prahou, kde společně s Lukášem bydlí, se v tomto termínu sypalo bílé nadělení.
Kdo chce, může v tom vidět metaforu: aby se Jan Bendig dostal tam, kam chtěl a kde si to nyní zjevně užívá, musel překonat těžké překážky, přičemž věrnosti metafory nahrává i fakt, že překážky byly – stejně jako sníh za Prahou – zpravidla bílé.
Nejste-li milovníci metafor, nýbrž tajemna, i pro vás Jan něco má: „Kupovali jsme s Lukášem bydlení a předchozí majitelka říkala, že to je domek splněných přání. Brali jsme to s rezervou, ale co jsme si tam řekli, fakt se splnilo.“
Co si přejete dál?
J: O2 arenu? Kdoví, člověk to ale musí dělat s vášní, láskou a pokorou. Víte, být Rom a gay, to je vražedná kombinace, mizerná startovní pozice. Ale v mém okolí, v mé práci, to už nikdo neřeší.
Řeší se jen hudba, návštěvníci si užívají koncerty a co je víc, než dát do kupy lidi, kterým je jedno, zda je někdo žlutý, bílý, černý. Na tom přece vůbec nezáleží.
Na čem záleží?
J: Jdi si za svým, to je to nejdůležitější!
M: Myslím, že jsme pro ostatní Romy vzorem. Mladí Romové nemají žádné vzory a nám dělá radost, že jsme jimi teď my.
J: Jsi z bohaté rodiny? Z chudé? Z gangu? Z ghetta? Je to fuk – jdi a udělej z ničeho něco!
Páni, končíme hodně vzletně!
J: Tak já vám ještě povím svůj úplně největší cíl. Nyní podporujeme rodiče, i když oni nechtějí…
M: Táta má v Hradci komunitní centrum pro sociálně slabší, pomáhá i ukrajinským dětem: vzali minivan a cestovali na Ukrajinu, aby je přivezli do bezpečí.
J: A protože vím, že jsou rodiče dobří lidé, mám cíl, že tátovi a mámě zavážu oči, zavezu je na určité místo, tam jim je rozvážu a oni budu stát před vlastním domem. Tohle se jednou stane. Určitě.
Článek původně vyšel v únorovém vydání magazínu Forbes.
