O krádežích. O ghettu. O šikaně. O coming outu. O nalezené sestře. O návalech paniky. O sebevražedných myšlenkách. O tom, že tohle všechno bylo součástí cesty na vrchol. Nechají-li vás osudy bratrů Bendigů chladnými, zkontrolujte raději, zda vám ještě vůbec bije srdce.
Starší žena zvýší na ulici hlas, pak dostanou události rychlý spád. Přistoupí k ní mladý Rom, vezme jí z ruky mobil a paži natáhne tak, že důchodkyně na telefon nemůže dosáhnout. Ženu je slyšet na několik metrů daleko, jenže v tomhle perimetru je pouze další Rom a ten všemu s úsměvem přihlíží.
Co žena v emocích a nahlas říká?
„To jsi hodnej, Honzíku, že si se mnou uděláš selfíčko! Já tě tak ráda vidím, co tady děláš, dlouho jsi tu nebyl, viď? Hotovo? To budu mít krásný fotky, moc děkuju, Honzíku!“
Ještě předtím přinesla oběma romským mužům jiná žena teplé řízky – vyklubala se z ní jejich teta.
A poté zase. „Čau, strejdo!“ hlásí se muži srdečně ke kolemjdoucímu a zapletou s ním hovor na téma, co dělá a jak se má.
Všechna setkání se seběhnou během několika minut na jediném místě. Na nevábném místě: u masivních a strohých betonových pilířů, které drží silniční viadukt v Hradci Králové; studeně pod ním profukuje, přičemž chlad ještě zvyšuje skutečnost, že paprsky slunce most neprovrtají, a tudíž pod něj nemají šanci proniknout.
Bratři Jan a Marsell Bendigovi nevlídnost ani zimu nevnímají. Víc než řízky je hřejí vzpomínky, díky nimž se z opuštěného a betonově šedivého prostoru stává pestrobarevný rej života, zábavy, hluku a hudby.
Sourozenci dychtivě obcházejí počmárané pilíře a luští jména známých i svá vlastní. S temperamentními gesty si navzájem ukazují jednotlivé nápisy a spontánně se překřikují při popisu toho, co se zde odehrávalo a čeho byli někdy svědky a někdy přímými aktéry.
„Tady to žilo, to nepochopí nikdo, kdo to na vlastní kůži nezažil!“
„Duněly repráky z aut, tancovalo se do rána.“
„Pár sousedů nás nemělo rádo.“
„No ale uznej, my taky byli občas pěkní grázlové. Vzali jsme třeba lidem boty a naházeli je na silnici nad námi.“
„Ale bacha, tohle jsme dělali Rómákům.“
„Žilo tady i pár gádžů, taky to neměli lehký. Když obejdeme tenhle barák, kde bydlela naše babička, pak jsme z druhé strany věčně seděli na schodech a jedna bílá paní na nás jednou z okna vylila kečup.“
„Kdekdo na nás volal policajty!“
„Ti tady byli věčně!“
„Zásahovka, houkačky, uf!“
„Ale my nebyli v těch nejhorších partách. Nedělali jsme úplnej bordel, nebrali tvrdý drogy. My třeba strašně rádi zpívali, hlavně támhle v tom podloubí.“
„Tys nás dirigoval, Johnny.“
„Jasně, kdo nezpíval, musel pryč.“
„Zpívali jsme romsky, taky anglicky, všechno možný. Třeba song ze Sestry v akci.“
Teď jsou v akci bratři. Respektive v akcích, které berou dech. Starší ze sourozenců, osmadvacetiletý youtuber a především zpěvák Jan Bendig, čím dál výrazněji proniká do nejvyšších pater pop music.
Natočil mimo jiné klip s Lucií Bílou, s níž odjel na vánoční turné, úzce spolupracuje s Leošem Marešem a 25. února bude mít velký koncert v pražském prostoru Forum Karlín, drtivá většina lístků je již vyprodána.
O pět let mladší Marsell stojí zatím ve srovnání s bratrem, který je tváří letošního výběru Forbesu 30 pod 30, tak trochu ve vedlejší roli. Jenže tahle role není ledajaká: za vedlejší roli ve filmu Banger (v němž si zahrál po boku Adama Mišíka, dalšího člena 30 pod 30) je Marsell nominován na Českého lva.
Herectví je obor, jemuž by se chtěl třiadvacetiletý mladík soustavně a úspěšně věnovat, a fakt, že si ho všimli v souvislosti s nejprestižnější tuzemskou filmovou cenou, svědčí o tom, že má stejně jako bratr nadějně našlápnuto.
I o osudech bratrů by šel natočit dramatický film, přičemž některé jeho scény by ospravedlňovalo pouze to, že se skutečně staly, jinak by musely být ztrhány jako za vlasy přitažený kýč.
Film by klidně mohl začínat v lokaci, kde bratři zkoumají jména na pilířích; rozhovor s nimi je též dobré na tomhle místě začít. Rozhovor s těmi, kteří jdou na vrchol, byť byli úplně dole. Byť byli pod mostem.
Jak vás tak ale posloucháme, vám pod mostem nebylo úplně špatně.
Jan: Skvělé to bylo! Jenže jen pro nás děti, pro rodiče to bylo velmi těžké období. Ocitli se se čtyřmi potomky v ghettu, kam se museli odstěhovat z dobré hradecké čtvrti.
Proč?
Marsell: Táta přišel o práci a pro romského chlapa bylo složité najít jinou. Takže jsme se stěhovali do levného bydlení. Táta pak odešel za prací do Anglie, my zůstali s mámou tady.
J: Mně bylo kolem dvanácti, bráchovi sedm – díky tomu, jak jsme byli malí, nevnímali jsme, jak hodně špatné to bylo. Lítali jsme s partou venku a ani si nevzpomněli, že nemáme co jíst.
M: A když jsme si vzpomněli a jídlo neměli, chodili jsme krást do jednoho obchodu tady. Nebyly tam kamery, tak to šlo dobře. Byla nás parta a každý si vzal, co chtěl.
J: Koupili jsme třeba tu nejlevnější kolu, kečup a mezitím „udělali“ nákup za x stovek na tři dny. Měli jsme to pod bundou, holky v kabelkách, všude možně. Doma jsme řekli, že jídlo posílá babička, a když se máma o krádežích nakonec dozvěděla, dostali jsme.
Kradli jste dál?
Chcete číst dále? S předplatným Premium od 139 Kč měsíčně můžete číst neomezeně.
Předplatit Premium
Máte účet?
