V šesti letech vyhrála Míla Fürstová v Hradci Králové cenu za nejlepší obrázek na chodníku. Ve stejném městě bude mít výtvarnice, která vytvořila obal pro Coldplay a jejíž díla si pořídili Mick Jagger, Elton John či James Cameron, dosud největší a nejucelenější výstavní počin v kariéře.
Slavnostní vernisáž výstavy s názvem Taj jemnosti aneb Návraty domů proběhne ve čtvrtek 4. dubna, samotnou expozici může veřejnost navštívit od 5. dubna do 27. října.
„Je pro mě důležité, že dějištěm výstavy není Londýn, Paříž či Chicago, ale můj milovaný Hradec, kde jsem vyrůstala a který pořád nazývám svým českým domovem,“ říká umělkyně, jež dlouhá léta žije a tvoří v Británii. „Už teď vím, že do města, které mě formovalo, zavítají mí zahraniční sběratelé, a samozřejmě doufám, že o výstavu, jíž jsem věnovala maximum, zaškobrtnou i místní.“
Pamatujete si, s jakým obrázkem na hradeckém chodníku jste v dětské soutěži uspěla?
Tuším, že šlo o nějaké lízátko. V Hradci rostl od útlého dětství můj sen být jednou umělkyní. Tady jsem chodila na lidovou školu umění a drazí rodiče sehráli zásadní roli v tom, že se dnes umění skutečně věnuji.
Když mě ve čtrnácti přijali na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze, tatínek mě každou neděli vozil na hradecké nádraží, a dokud jsem vlakem nezmizela, stál na nástupišti se zdviženou rukou s prsty do vé. Ukazoval mi tím – jdi za svým snem a zvítězíš!
Tím se vysvětluje vaše potěšení, že se výstava koná právě v Hradci.
Příprava trvala téměř dva roky. Hodně z mých děl už bylo prodaných, některá jsme tedy zapůjčili. Jiná díla existují jako grafiky v několika exemplářích, ale natištěná díla už byla rovněž prodaná a museli jsme tak velké množství tisknout znova.
Navíc přestože mluvím o svých dílech jako o grafikách, velmi specifickým aspektem je, že grafika jako taková bývá pouze výchozím bodem pro následné detailní ruční prořezávání a kolorovaní. Tím pádem zahrnula příprava výstavy intenzivní ruční práce, které zabraly měsíce.
Má nějaký obraz přímou souvislost s Hradcem?
V jednadvaceti jsem začala studoval v Británii a čekala, že v mé tvorbě začne krystalizovat jakési anglické období. Po roce studia uspořádala britská univerzita výlet do Čech, a když se spolužáci vrátili, říkali, že je v mých dílech vidět určitá česká poezie. Náhle jsem si i sama uvědomila, že to, kde jsem vyrůstala, mě hluboce formovalo i v kontextu mé práce a že se to v ní vždy bude odrážet.
Hradec je tedy asi schovaný ve spoustě mých děl. Přímo hradecké motivy jsou pak vidět třeba v Motherhood VI, Learning ti Fly, což je Orlice pro Mattoni, anebo v jednom z mých hlavních děl When the Universe Whispers. To vzniklo přímo pro tuto výstavu a jeho motiv se objevuje na čelní straně katalogu a na všech plakátech a billboardech.
When The Universe Whispers
Jak těžké bylo vybrat jednotlivá díla? Měla jste nad přípravou výstavy plnou kontrolu?
Mám to štěstí, že jsem narazila v Muzeu východních Čech na fantastickou kurátorku Markétu Pražákovou. Markéta poctivě a dlouhou dobu studovala všechna moje díla vytvořená za dvacet pět let a vybrala ta, která podle mě krásně fungují jako celek. Zároveň jsem měla nad výběrem naprostou kontrolu, šlo o tvůrčí dialog mezi Markétou a mnou.
Jste před výstavou takového formátu nervózní?
Pro výstavu jsem musela dát dohromady více než sto děl, takže jsem během přípravy byla v tak vysokém nasazení, že na nervozitu nezbýval čas. S blížícím se otevřením výstavy ovšem nervozita vzrůstá. Vernisáž je koncipována opravdu velkolepě a musím přiznat, že mám jako relativní introvert docela trému.
Co znamená velkolepě koncipovaná vernisáž?
Výstava má být zahájena 4. dubna v 16 hodin v Bio Central promítnutím dokumentárního filmu Křídla pro Coldplay režiséra Petera Hirjaka. Po projekci půjde průvod účastníků do muzea a na cestě bude několik zastavení, kde si talentovaní studenti základních uměleckých škol připravili vystoupení inspirovaná mým dílem. Samotné slavnostní zahájení pak bude v 18.30 hodin v muzeu.
Vybrala jste pro výstavu přes sto obrazů – máte nějaké raději než jiné? A mění se to?
Ke každému obrazu mám pouto, protože reprezentuje určitý úsek mého života, připomíná mi způsob uvažování v různých momentech. Každý z obrazů má svůj příběh, ale – asi stejně jako v životě – se některé momenty vrací více, což se ke všemu během života mění.
Motherhood VI
Pokud se díky retrospektivní výstavě za vaší kariérou ohlédneme, spolupracovala jste mimo jiné i s Miroslavem Žbirkou. Jak vás zasáhl jeho odchod?
Na začátku kariéry jsem velmi jasně říkala, že zakázky nepřijímám. Měla jsem silný pocit, že proto, aby bylo autentické a upřímné, musí mé umění vycházet výhradně ze mě samotné. Tenhle pohled mi naruby převrátila dvouletá spolupráce s Coldplay. Uvědomila jsem si, jaké úžasné štěstí mám v tom, že se skrze práci mohu velmi blízce seznámit s naprosto výjimečnými lidmi.
Meky Žbirka byl jedním z těch výjimečných. Coldplay pro mě byli vrstevníci, Meky odmalička ikona. Poznala jsem Mekyho i jeho rodinu a začalo velké přátelství, proto mě jeho odchod velmi zasáhl a nadále jsme velké kamarádky s Katkou Žbirkovou, Mekyho ženou. Dokonce jsme spolu vymyslely Mekyho pomník na Vinohradských hřbitovech, kde je použito moje dílo.
Do jaké míry je pro vás při tvorbě důležitý rozum a do jaké emoce?
Nedávno jsem společně s výjimečnými umělkyněmi Liběnou Rochovou a Milenou Dopitovou dělala prezentaci pro klienty J&T Banky. Zjistily jsme, že v přístupu k našemu dílu nás pojí určitá posedlost.
Zahřálo mě to u srdce, poněvadž se mi tím potvrdilo tušení, že když má člověk dělat cokoli opravdu dobře, musí v něm být jakýsi vnitřní plamen. Z tohoto důvodu hrají emoce velkou roli, ale pro mne je důležitým faktorem celého tvůrčího procesu i intelektuální aspekt tohoto plamene.
Vyvíjí se vaše tvorba? A případně jak?
Synonymem slova tvorba je pro mě slovo cesta. Vydávám se na ni a v podstatě nevím, kam jdu. Myslím, že smysl této cesty je v hledání, v tom nejcitlivějším vnímání všeho kolem sebe, v učení se, ve zvědavosti, v pokoře, v radosti.
Napadá mě věta Pabla Picassa: „Smyslem života je najít svůj dar a cílem života je tento dar rozdávat.“ Moje tvorba je o tom samém. Je to cesta, na které pečlivě sbírám všechny dary tohoto zázračného světa, beru je do rukou, dotýkám se jich kresbou a pak je dávám dál.
Předpokládám správně, že v Británii zůstanete patrně natrvalo? Čím je pro vás Česko?
V Británii už skutečně žiji déle než v Česku, ale v mém případě určitě platí, že můžete ženu vytrhnout z Čech, ale Čechy z ní nikdy nevytrhnete.
Navíc nemám potřebu si nějak pojmenovávat, kam přesně patřím, silně cítím, že obě země jsou mou součástí. Jsem vdaná za britského fotografa Quintina Lakea, máme spolu dvě napůl anglické a napůl české děti. Nepřipadám si jako rozpolcená bytost, ale naopak jako bytost bohatší o to, že se pohybuji mezi dvěma světy.
Máte v tom druhém světě, tedy v Anglii, něco čerstvě za sebou?
Potkalo mě velké štěstí: v centrálním Londýně jsem dokončila monumentální instalaci ve spolupráci se špičkovými a globálně uznávanými architekty ze studia Sheppard Robson. Dílo má rozměry pět krát dvanáct metrů, je ze smaltu a umístěno na fasádě nového hotelu, na místě bývalé ikonické porodnice Queen Charlotte Laying in Hospital.
Dílo je pro mě srdeční záležitostí, protože má připomínat a oslavit porodnici, která jako jedna z prvních na světě pomáhala už v 18. století i nesezdaným ženám a zachránila tím spoustu životů.
Jedenapůlmetrová předloha tohoto díla bude vůbec poprvé vystavena právě v Hradci a já jsem hrdá, že jsem takto mohla oslavit ženskou sílu a že se dílo stalo permanentní součástí architektury středu Londýna.
Moc si přeji, aby mi v budoucnu přišly do cesty podobné příležitosti, abych mohla kombinovat svou práci s architekturou. Zcela zřetelně vnímám, jak mě už od malička niterně ovlivňovalo, že jsem v Hradci vyrůstala v prostředí inspirativní a vznešené architektury, v níž jsou zakomponovaná umělecká díla. Chtěla bych, aby i má práce těšila touto formou další generace.
