Svou tvorbu vysvětluje nerada, a i když ve svých animovaných snímcích popisuje nesnadno pochopitelné koncepty a emoce, každý si podle ní musí na jejich vyznění přijít sám. Úspěchy, kterých už ve světě kinematografie dosáhla, naopak mluví samy za sebe a ani laikovi je nikdo vysvětlovat nemusí.

Daria Kashcheeva za svůj první animovaný film Dcera, intimní příběh o vztahu dcery a otce, posbírala desítky ocenění v zahraničí včetně studentského Oscara a nominace na hlavní cenu americké filmové akademie. Její druhý počin měl nedávno premiéru v Cannes.

„Bylo to to, co jsem pro svůj nový film chtěla ze všeho nejvíce. Ještě rok před jeho dokončením jsem byla v Cannes představovat zkušeným filmařům svůj rozpracovaný projekt a ohlasy byly skvělé. Vrátila jsem se pak do Prahy, začala točit a tajně v premiéru na festivalu doufala,“ směje se Kashcheeva.

Sen se studentce FAMU splnil a její snímek Electra kromě premiéry soutěžil v Cannes o cenu v sekci La Cinef. Spolu s ní reprezentoval na francouzském festivalu Česko také další student pražské FAMU, režisér Petr Pylypčuk se svým dramatem Osmý den.

Animovaný snímek Electra koncentruje v necelých třiceti minutách nečekané množství témat a symbolů. Sama autorka přiznává, že film nenese žádný příběh, jde o mozaiku vzpomínek, fantazií i skutečných událostí zasazených do vizuálně působivé scénografie. Při tvorbě scénáře pracovala Daria Kashcheeva s prvky psychoanalýzy i symbolikou řecké mytologie. 

Veřejnost i odborné publikum snímek zaujal natolik, že byl po Cannes nominovaný také na cenu BAFTA, britskou obdobu amerických Oscarů. Ocenění, ke kterým brzy přibudou další festivalové nominace, o nichž režisérka zatím nemůže veřejně hovořit, jen zdůrazňují úspěchy jejího prvního filmu.

Původně vystudovaná klavíristka, která se cílevědomě vydala z rodného Ruska do Prahy, aby si splnila sen o studiu na filmové škole, tehdy po mnoha letech znovu vtáhla českou kinematografii do boje o ceny Americké filmové akademie.

Na FAMU se přitom dostala na druhý pokus, aby mohla studovat bezplatně, musela se před tím naučit plynně česky. Na svém bakalářském projektu a zároveň animované prvotině pracovala tři roky. „Nominace na Oscara ale v mém životě nic nezměnila. Měla jsem obrovskou radost, stejně se ale nakonec vrátíte jako umělec ke svému stolu i ke svým pochybnostem, a především k prázdnému listu papíru, na kterém začínáte tvořit úplně od nuly,“ říká Kashcheeva.

Jedním dechem však dodává, že ji nominace dodala sebevědomí, díky ocenění bylo navíc o něco snazší získat financování pro druhý film, či oslovit lidi ke spolupráci na něm. Oscarová nominace navíc Kashcheevě zajistila české občanství. „Od ministra kultury, tehdy to byl pan Zaorálek, mi přišel papír za zásluhy. Díky němu se tak celý proces získávání občanství, který by jinak trval nejméně pět let, velmi uspíšil,“ vysvětluje režisérka narozena v Rusku.  

Na otázku, zda se v její tvorbě odráží politika, kýve hlavou. „S politikou ve své tvorbě nepracuji, samozřejmě vnímám, co vše se děje a dávám si to do souvislostí, do tvorby to ale nijak nepřenáším. Zajímají mě především vnitřní pohnutky a prožívání člověka,“ říká Kashcheeva.

V novém snímku právě tyto pohnutky přenesla s podivuhodnou trpělivostí na plátno takzvanou hybridní formou animace. Technika zvaná pixilace, díky které autorka rozpohybovává statické lidské postavy, spočívá v animaci skutečných herců.

„Tvůrce pak živé herce animuje tak, jako by byli loutky. Na rozdíl od loutek však člověk nevydrží dlouho sedět nehybně, dýchání, proudění krve v žilách, to vše jsou pohyby, které si běžně neuvědomujeme ale ve časosběrném záběru působí velmi roztřeseně. Herce jsme proto posadili a zafixovali především hlavu tak, aby se nehýbala a mohli v dané pozici sedět i tři hodiny,“ popisuje režisérka průběh natáčení. „Tahle hybridní forma není nic nového, dělal to už Švankmajer i další zahraniční tvůrci, v poslední době ji ale mnoho našich tvůrců nepoužívá,“ dodává.

Jen natáčení sedmadvacetiminutové výsledné stopáže proto trvalo čtyři a půl měsíce, ve studiu navíc musela režisérka postavit dva sety, aby mohl tým natáčet dvojnásobnou rychlostí. Celková náročná produkce magisterské práce Kashcheevy pak trvala tři roky.

„Mám pocit, že jsem ze sebe teď dala všechno a bude nějaký čas trvat, než to zase načerpám zpátky,“ směje se režisérka. Filmařka, která má letos v plánu dokončit své studium na FAMU však už teď plánuje další snímky i možnosti využití hybridní animace. „Už teď vím, že v této metodě budu pokračovat i do budoucna. Všechno se dnes stává hybridní a věřím, že i hybridní animace je budoucnost,“ uzavírá Kashcheeva.