Lukáš Václavík se svou malou firmou restauruje starožitný nábytek. Renovoval například ikonické křeslo od Halabaly nebo stolek pro vilu Stiassni.
V nenápadné ulici v centru Brna mě právě vítá sympatický mladý muž a se slovy ,,Pozor na hřebíky!“ mi ukazuje malou místnost až po strop zaskládanou nábytkem. Tady se rozebírá a skladuje, ale ta opravdová renovace začíná v sousední dílničce, kde se šije, lakuje a čalouní.
Na jednom z ponků je vystavený velký křeslový sedák, na kterém mi majitel Lukáš Václavík vysvětluje jednu z technik vazby do křesel: ,,Je to hodně specifický postup, ale výsledkem jsou různé typy uzlů, které vypadají jako hvězdička. Například takový opěrák je jednoduchý, ale třeba sedák je šílenost. To vám pak jedna vazba zabere celý pracovní den,“ říká.
Nyní, tři roky po svém vzniku, je značka Na ponku součástí brněnského hubu Kumst, který poskytuje zázemí podnikatelům z kreativních odvětví. Ne vždy tomu ale tak bylo. Příběh Lukáše Václavíka totiž začal úplně jinde – doma v kuchyni.
Václavík původně studoval uměnovědná studia, vždy mu však v tomto oboru chybělo větší propojení s praxí. Po vystřídání několika zaměstnání v kultuře si nakonec uvědomil, že pro něj tento typ práce nemá smysl. O renovaci nábytku původně vůbec nepřemýšlel a ke vzniku Na ponku přispěla šťastná náhoda.
Foto archiv Na ponku
„Jednoho dne ke mně přišel kamarád se svým starým křeslem. Ani nevím, jak mě to napadlo, ale nabídl jsem se, že ho spravím. V té době jsem si sám nechával spravovat křesla u čalounice, a mohl jsem se proto podívat, jak vypadají zevnitř. Řekl jsem si tedy, že to nevypadá tak složitě a mohl bych to zkusit také,“ dodává se smíchem.
Postupem času zakázek od přátel přibývalo a začala se rodit myšlenka o založení vlastní re-use značky.
„Nejenže mě ta práce neskutečně bavila, ale zároveň jsem se přiblížil k naplnění myšlenky udržitelnosti. K designu a architektuře mě to vždy táhlo nejvíce a už odmala jsem neměl rád, když se vyhazovaly kvalitní věci jen proto, že jsou staré. Najednou do sebe vše začalo zapadat,“ vypráví.
V současné době se Na ponku soustředí především na individuální zakázky, které získává přes instagramový profil a čerstvě spuštěné webové stránky. Nejprve je potřeba zjistit, do jakého interiéru křeslo nebo stolek poputuje, protože od interiéru se odvíjí nejen výsledný design, ale také volba vhodného materiálu.
Firma pak takový kousek nejen vylepší po stránce estetické, ale především prodlouží jeho životnost.
„Design je samozřejmě jedna věc, ale ne vždy je takový nábytek kvalitně vyrobený. Odráží se to především na látce nebo povrchových úpravách. Snažíme se proto použít takové materiály, aby kousek mohl sloužit zase několik dalších desítek let,“ vysvětluje Václavík.
Od zvolených materiálů se pak odvíjí celková cena. Ale protože hlavním cílem Na ponku je vdechovat nový život starému nábytku a podporovat cirkulární ekonomiku, snaží se, aby opravený kus zákazníky vyšel levněji než nákup nového nábytku ve stejné kvalitě.
V tomto ohledu se Václavík řídí svým oblíbeným citátem od architekta Adolfa Loose: „Každý kus nábytku, každá věc, každý předmět vypráví příhody, historii rodiny. Byt není nikdy hotový: vyvíjí se s námi a my v něm.“
Václavík už pár zkušeností s kutilskými renovacemi měl, i tak ale probíhalo osvojování složitějších postupů a technologií metodou pokus-omyl. Na začátku čerpal nejen z různých edukačních videí a webových stránek, ale inspiroval ho především nábytek samotný.
„Nejvíce mi pomohlo nábytek rozebírat, tam jsou krásně vidět postupy. Problém ale je v tom, že postupy často můžete pochopit trochu špatně, což se mi občas ze začátku stávalo,“ doplňuje. Později spojil síly s restaurátorkou Hankou a čalounicí Vendou a společnými silami se jim podařilo vypilovat ty nejefektivnější postupy.
„Jedna z největších výzev pro mě byla dvě velká kožená křesla pro hotel Long Story Short v Olomouci. Majitelka chtěla zachovat co nejvíce původní kůže, protože na ní měla kresby, které si do ní jako malá tajně ryla – různá sluníčka, početní příklady. To jsme potom museli složitě spojovat staré kusy kůže s novou. Ale výsledek stál za to.“
Jedním ze zlomových okamžiků byla pro Václavíka také možnost renovace legendy mezi designovými křesly, H269 od Halabaly. Zároveň se Na ponku nebojí ani kousků, které mají za sebou celé století.
Jedním z nich byl stolek s kulatými skly pro vilu Stiassni z konce 19. století. Historický stolek se shodou okolností stal také jubilejním stým kusem nábytku, který se Na ponku podařilo opravit.
„Když jsem začínal, vůbec jsem nepočítal s tím, že těch zakázek bude tolik, proto jsem nakoupil hodně starého nábytku, který jsem plánoval opravit. Ale uběhly dva roky a práce mám tak moc, že na něj zatím téměř nedošlo. Vloni se nám podařilo repasovat k prodeji set ikonických křesel Tatra od Františka Jiráka,“ podotýká Václavík, taktéž průvodce ve vile Tugendhat.
Těžiště v zakázkách pro něj ale představuje také výhodu, protože tak může každý kousek upravit podle individuálních požadavků.
I přesto, že značka prosperuje a nouze o zakázky rozhodně není, se Lukáš Václavík ještě nerozhodl, jakou cestou se chce v budoucnu ubírat.
„Nevím, jestli jsem připravený vést větší firmu, protože se bojím, že pak bych neměl čas na tu práci, kvůli které jsem to začal dělat. Takže mi zatím nejde úplně o to mít nějaký konkrétní obrat, ale dělat pořád to, co mě baví. Proto se také pořád nechci vzdát své druhé práce průvodce ve vile Tugendhat, i když vím, že by mi příjem z Ponku vystačil,“ dodává.
