Otevřít knihu Haruki Murakamiho je často jako usednout k prostřenému stolu. Jak se do díla světoznámého autora vmíchávají různé kuchyně a chutě?
Jednou z Murakamiho nejznámějších knih je Norské dřevo. Velmi japonský, a přitom velmi globální román zpracovává neschopnost porozumět světu. Knihu českému čtenáři představil Odeon v roce 2005 a hned po jejím přečtení mohla člověku na jazyku ulpět živá vzpomínka na okurku a nori.
Mohli jsme se nechat unést také chutí vynikajících bentō nebo umeboši (naložených japonských meruněk, a nikoli švestek, jak vysvětluje Roger Ortuño ve svém gastronomickém slovníku Oishii), avšak nahá okurka bez rýže zabalená v řase nori a namočená v sójové omáčce? Sousto symbolizující život bez naděje. Bez rýže totiž žádná není.
Podle odborníka na japonskou literaturu Carlose Rubia je jídlo jedním z nejvýraznějších a nejpřítomnějších motivů Murakamiho tvorby. Ve své knize El Japón de Murakami (Murakamiho Japonsko) píše, že „bez sóji není misoširu a bez misoširu není Murakami“.
Vždyť spočíst, kolikrát některá z postav jeho příběhů pozvedne misku, aby se napila sójové polévky, je takřka nadlidský úkol. Každodennost a rutina jsou neodmyslitelnou součástí japonské literatury a pro Murakamiho to platí obzvlášť.
Gastronomie má v jeho případě natolik výsadní postavení, že už před třiadvaceti lety založil novinář Ame Okamoto čtenářský klub pod názvem Čteme Murakamiho v kuchyni. Tam také vznikla v roce 2012 kuchařka čítající na třicet receptů k pokrmům, které se objevují ve spisovatelově rozsáhlém díle.
Mnohé z nich jsou typicky japonské, ale najdete tu i recepty mezinárodní kuchyně, jako například špagety. „V roce 1971 jsem si vařil špagety, abych přežil, a přežíval jsem, abych vařil špagety,“ píše Murakami v jedné ze svých povídek. A pokračuje: „Pára stoupající z hrnce byla moje pýcha, rajčatová omáčka, co se s plop! plop! vařila na mírném ohni, má naděje.“
Autor sbírky receptů inspirované Murakamiho tvorbou tvrdí, že v Norském dřevě vystupuje nejlepší kuchařka z celého Murakamiho díla jménem Midori. Ta se naučí vařit díky kuchařské knize, kterou studuje do posledního detailu.
Stejně jako protagonista románu Watanabe i sám autor pochází z oblasti Kansai ve středu Japonska. Midori na svém menu, připraveném v duchu daného regionu, podává „makrelu ve vinagrette, hutnou japonskou omeletu, nakládanou sawaru (rybu podobnou tuňákovi), dušený lilek, polévku z vodních řas, houbové rizoto a ve slaném nálevu nakládané plátky ředkve, bohatě zasypané sezamovými semínky“.
Vyprávěč se pozastavuje nad obratností kuchařky, která „se pohybovala rychle a s jistotou a nedělalo jí problém zvládat třeba čtyři procedury současně. V jednu chvíli ochutnala vývar, a hned zase něco (…) Vypadala úplně jako nějaký indický bubeník, který tu rozezní zvonek, tam zaklepe na jakési dřevo, a pak třeba zatluče na kost z vodního buvola. Všechny její pohyby plynuly v naprostém souladu a nebyl mezi nimi jediný přebytečný.“
Murakami vzývá hudbu a jídlo jako poslední skutečné gesto ve světě robotů a přízraků. A pití coby útěk. V jeho literatuře proudí veliké množství whisky a chlazeného piva, stejně jako se často vzpomíná pití čaje, kávy a saké.
Justo Sotelo ve své knize Los Mundos de Haruki Murakami (Světy Haruki Murakamiho) tvrdí, že autor s oblibou „využívá historickou, literární, filmovou, hudební, kulinářskou a sexuální symboliku“, ale k důležitým symbolům patří i prostý hlad. V Útoku na pekárnu se například mileneckého páru zmocní kletba neukojitelného hladu, zatímco poslouchají Wagnera.
Zkuste si Norské dřevo přečíst po letech a požitek bude možná jiný. Převáží chuť sukiyaki, dušeného pokrmu na kansajský způsob, kdy maso nejprve pořádně orestujete, a poté ho ponoříte spolu se zeleninou do vroucího vývaru z dashi, sójové omáčky a mirinu.
Dál už mlčky hodujete a lovíte sousta hůlkami v kastrolu, zatímco se vzduchem nesou akordy Bachovy fugy spojující Východ se Západem.
