Jejich knihy milují čtenáři i literární kritici, prodávají se po tisících a získávají prestižní ceny typu Magnesia Litera. Patří k nejzajímavějším českým autorům současnosti a nás zajímalo, co čtou oni sami, když nepíšou.
Které knihy považují za natolik zásadní, že se k nim vracejí a které by s klidným srdcem doporučili. Pojďte s námi získat knižní inspiraci od těch nejpovolanějších.
Kateřina Tučková
Foto David Konečný, 2022
Autorku knižního hitu loňského roku, Bílé vody, a držitelku Magnesia Litera za Žítkovské bohyně zaujala letošní novinka mladé české prozaičky a scenáristky Kláry Vlasákové s názvem Těla o přehlíženém tématu neviditelnosti starších žen.
„Vztahy matek a dcer jsou obecně komplikované, ale v tomto případě je příběh postupného odcizování obohacen ještě fokusem na chátrající tělesnost, úbytek sil i ekonomické soběstačnosti na jedné straně a patáliemi s nově nabývanou mateřskou rolí na straně druhé,“ říká Tučková.
Skvělou sondou do historie Ukrajiny, mentality jejích obyvatel i bolestným dokladem ruského imperialismu a bezskrupulózního teroru sousedních zemí je podle ní i kniha Muzeum opuštěných tajemství od ukrajinské spisovatelky, publicistky a ostré glosátorky současné situace Oksany Zabužko.
„Ukrajina má řadu skvělých spisovatelek a spisovatelů, které svět poznává až nyní, kdy se svým hlasem, pokud ne přímo osobně, zapojují do boje proti ruskému agresorovi. Kromě Jurije Andruchovyče nebo Serhije Žadana mezi nimi vyniká právě tato spisovatelka, publicistka a ostrá glosátorka současné situace,“ popisuje Tučková.
A i když si uvědomuje, že doporučovat dnes k přečtení knihu ruského autora je společenské faux pas, útlá novela Den Opričnika od Vladimira Sorokina za to podle ní stojí. Skvěle napsaná opulentní fantaskní freska vysvětluje manýry ruského režimu a jeho vysokých představitelů.
„Čtenář se ocitne v totalitním státě se středověkými prvky, v nějž se proměnila Ruská federace, a byť se mu chce často hrůzou či bezmocí zavřít stránky, táhne ho mimořádně čtivý text až k závěrečné tečce, s níž mu nezbývá než si přiznat, že jde o bohužel poměrně přiléhavou metaforu současných poměrů,“ dodává spisovatelka.
Petra Soukupová
Petra Soukupová je jednou z nejlepších současných autorek a neměla by vám od ní uniknout loňská novinka Nikdo není sám ani Magnesií Literou oceněné dílo Zmizet. A co by naopak k přečtení doporučila ona?
Grafický román Chrise Warea, Jimmy Corrigan, nejchytřejší kluk na světě, který je nejen o vztahu synů a otců a okénkem do americké historie, ale navíc podle Soukupové i „svým grafickým zpracováním nejkrásnější knihou – jako předmětem – co zná.“
Reálný deník z polární výpravy vědce a admirála Richarda E. Byrda, o samotě, smrti, přírodě a vědě Sám a sám, která vypráví o střetu člověka s nelítostnou silou přírody a překračování vlastních limitů tváří v tvář smrti pak Petra Soukupová považuje za „utajený poklad“.
A do třetice Soukupová poutá pozornost také ke knize Laskavé bohyně Jonathana Littella. „Přestože je hodně náročná a také velmi obsáhlá, je to další z ,povinných‘ knih k pochopení nepochopitelných hrůz druhé světové války,“ vysvětluje.
Jiří Hájíček
Foto Jaroslav Studnař
Oceňovaný český prozaik a autor knihy Rybí krev jako první doporučuje špalek o osmi stech stranách s názvem Vietnam 1945–1975 od Maxe Hastingse. Ten sice není knihou na jeden večer, ale nabídne podrobné dějiny tragické války, která má podle Hájíčka mnoho souvislostí a odkazů na moderní dějiny a politiku.
„Autor je novinář, který pracoval mimo jiné jako válečný zpravodaj na reportážích přímo v Indočíně. Kniha má i spoustu fotografií, prochází jednotlivé etapy této zdlouhavé a kruté války, zpracovává vzpomínky aktérů, archivní dokumenty a není to rozhodně lehké, odpočinkové čtení,“ popisuje Hájíček.
Ten také velmi uvítal nové vydání poetického cestopisu Úzká stezka do vnitrozemí od nejslavnějšího a nejstaršího autora haiku, Macuo Bašó. Popisuje putování po severním Japonsku a jde o nádherně vypravenou a posvátnou knihu příznivců tradiční formy japonské poezie.
„Pouhých sedmnáct slabik ve třech řádcích, přírodní motivy a sezonnost jsou hlavními znaky haiku, které má dodnes mnoho příznivců po celém světě. Taky patřím k těm, kteří se pokoušejí haiku psát a tahle knížka je pro nás něco jako bible, prostě posvátná kniha,“ říká spisovatel.
O Magdaleniných prádelnách v Irsku jste slyšeli? Šlo o zařízení provozované katolickými kláštery, ve kterých byly zadržovány takzvané padlé ženy, prostitutky, svobodné matky či kriminálnice. Toto téma ve své letošní novince Takové maličkosti zpracovala Claire Keeganová.
„Je to vlastně nedávná historie, příběh se odehrává v osmdesátých letech minulého století a na veřejnost se osudy těchto žen dostaly až v devadesátých letech poté, co byl v Dublinu objeven hromadný hrob. Příběh je vyprávěn z pohledu prostého pracujícího muže, který se dozví o konkrétním příběhu jedné ze strádajících žen a o krutostech, které se v Magdaleniných prádelnách odehrávají,“ říká Hájíček.
Dobrou zprávou je, že vám přečtení této knihy nezabere příliš času. Má totiž jen sto stránek. „A není napsána tak, aby primárně šokovala, je psána citlivě a s atmosférou, všímá si detailů a přes svou zdánlivou prostotu je neobyčejně působivá,“ dodává spisovatel.
Miloš Urban
Autora oceňovaného Hastrmana, jehož knihy oslovují i zahraniční čtenáře, Miloš Urban, na prvním místě doporučuje čtyři roky stará Slova z pekla Alexandry Kohoutové, která pobaví a možná i odradí od používání takových „chlupatých“ slov a termínů jako piviště, jedu kozy, lásenko, latéčko, srdcař, fesťákujeme, douhoubováno či tak určitě.
„Autorka na Instagramu postovala slovíčka, slovní obraty a ‚hlášky‘, ze kterých jí bylo trapně, a nakonec je vydala v knížečce záměrně ilustrované ‚instantími‘ obrázky z fotobanky,“ popisuje dílo, které ho zaujalo.
O fejetonech Egona Erwina Kische jste se učili ve škole, ale četli jste je? Pokud ne, můžete to podle Urbana napravit díky sbírce fejetonů sestavené Radimem Kopáčem s názvem Říkaj mi Tonka Šibenice.
„Tady je příležitost vydat se do pražských hospod a brlohů v jejich slavných časech za Rakouska a první republiky, procházet se ulicemi hlavního města a potkávat roztodivné typy lidí, kteří také dělali Prahu Prahou. Nechybí několik povídek ani divadelní hra,“ popisuje Urban.
A do třetice doporučuje dokuromán Daniela Keyese s názvem 24 osobností Billyho Milligana o vězni trpícím extrémně těžkou schizofrenií, kterého neodsoudí, protože zločiny byly spáchány někým „jiným“ než tím, kdo stojí před porotou:
„Autor slavné Růže pro Algernon vycházel z mnoha rozhovorů, které s Milliganem pořídil. Ani on, stejně jako lékaři, nebyl s to stoprocentně říci, zda má před sebou podvodníka a skvělého herce, nebo nemocného člověka,“ říká spisovatel.
Stanislav Biler
Se svou třetí knihou Destrukce se stal sociolog a publicista Stanislav Biler vítězem ceny Palmknihy Litera za prózu v roce 2022. A tady jsou tři knihy, které by vám doporučil k přečtení on sám.
Jako první vybral román Shuggie Bain od Douglase Stuarta. „Pokud si myslíte, že osmdesátá léta byla odpudivá jen v našem východní bloku, zkuste si přečíst tuto knihu. Autobiografický román módního návrháře sleduje dětství malého Shuggie na okraji Glasgow v osmdesátých letech, na které dopadá masivní nezaměstnanost, chudoba a beznaděj způsobená destruktivní politikou Margaret Thatcher. Navzdory názvu a vyprávění očima dítěte vyrůstajícího na periferii, je hlavní postavou matka chlapce, jež nikam nezapadá, která se neúprosně upíjí k smrti. Navzdory těžkým tématům se kniha čte sama a je v podstatě nemožné ji odložit,“ říká Biler.
Zajímavou a vysoce návykovou je podle něj i autobiografie Kodaňská trilogie dánské spisovatelky Tove Ditlevsen odehrávající se mezi třicátými a padesátými lety.
„Krom talentu k psaní má bohužel také značný talent k závislosti na opiátech, k nimž jí později dopomáhá její budoucí manžel a lékař, který ji tak udržuje v permanentní závislosti. A závislost způsobuje také psaní této sžíravé pozorovatelky světa,“ popisuje spisovatel.
A i jeho poslední tip má rysy autobiografie. „Knihu Život Vernona Subutexe od Virginie Despentes nás protáhne krizí středního věku někdy v nultých letech, pozorovanou očima bývalého majitele obchodu s deskama, jehož zabil pokrok a empétrojky. V podstatě bezdomovec střídá gauče svých bývalých přátel a přítelkyň a spolu s ním sledujeme jejich zoufalou snahu stárnout nějak důstojně, což prakticky nejde. Každopádně je to z uvedené trojice kniha nejvtipnější,“ říká Biler.
Jakuba Katalpa
Už její prvotina s názvem Je hlína k snědku patří k literárním skvostům 21. století, ale přečíst byste si od ní rozhodně měli i Němce a Zuzanin dech. A co jsou podle Jakuby Katalpy další knižní sázky na jistotu?
Jako první zmiňuje Nebe japonské autorky Mieko Kawakami. Jde o silný příběh o šikaně, spravedlnosti, morálce a násilí, který v čtenáři zanechává pocit znepokojení a řadu otázek, na které je třeba najít odpověď.
„První do češtiny přeložená kniha japonské autorky Mieko Kawakami, vydaná pod názvem Prsa a vajíčka, mě úplně nepřesvědčila. Přesto jsem sáhla po její další novele, sevřeném textu Nebe, a byla jsem mile překvapena,“ říká Katalpa.
Nostitelka Pulitzerovy ceny Juhumpa Lahiri podle ní zase ve své knize Kde zrovna jsem skvěle vykreslila osamělost i touhu po blízkosti.
„Text odehrávající se v nejmenovaném evropském městě, snad v Římě, je sledem křehkých mikropříběhů a jedná se o první román, který spisovatelka s bengálskými kořeny napsala v italštině a který následně sama přeložila do angličtiny. Průzračně čistý jazyk, melancholie a jemné odstíny barev,“ popisuje spisovatelka.
Depresivní, ohromující a mimořádně čtivou historickou sondou do sovětských dějin je pak podle Katalpy napínavý román Magnetická hora: Stalinismus jako civilizace od Stephena Kotkina.
„Aktuální, obzvlášť v dnešní době. Nečekejte nudný výklad, jde o rychle ubíhající text připomínající napínavý román. Detailní studie stalinského megalomanství, bezmoci a hrůzy, kterou tento režim přinesl. Hmatatelné a dechberoucí,“ láká Katalpa.
