skip to main content

Zavřené galerie? Pusťte si nejlepší české dokumenty o umění

Pandemie zavřela galerie i kinosály. Naštěstí jsou tu VOD platformy, a přestože zážitek z galerie či kina nenahradí, nabízejí možnost intenzivního kontaktu s uměním skrze film. Loni dokončili čeští filmaři několik povedených dokumentů o více či méně slavných českých umělcích. Tady jsou tři, které podle Forbesu stojí za zhlédnutí.  

Jan Jedlička: Stopy krajiny 

Český malíř a fotograf Jan Jedlička emigroval krátce po Palachově pohřbu v roce 1968 do Švýcarska. V cizině však brzy pochopil, že neztratil pouze svou zem, ale také svůj umělecký jazyk – témata jeho obrazů se ukázala být nepřenosná mimo realitu tehdejšího Československa. Deset následujících let pak hledal nové téma. 

Reklama

Našel ho v bažinaté krajině oblasti Maremma, kde se země a voda nedělitelně prostupují. Jedlička v pustině toskánské nížiny, kam se opakovaně vrací od konce sedmdesátých let, očistil svůj výtvarný jazyk a vrátil se k jeho základům – ke světlu a k barvě. Prázdnou paletu exilu postupně plnil barvami, které sám vyrábí prastarými metodami z úlomků hornin nalezených a sesbíraných v krajině – ve svém rejstříku jich má asi dvě stě padesát.

Podobný tvůrčí přístup spojený s dobýváním, odkrývání různých vrstev a souvislostí, ale taky s důsledně dodržovaným minimalistickým pojetím a pozvolným tempem zvolil i dokumentarista Petr Záruba při natáčení Jedličkova portrétu. Spolu s kameramanem Mírou Jankem, který vedle mimořádných výtvarných kvalit přinesl do filmu i osobní zkušenost s emigrací, vytvořili nádherný, kontemplativní film o umělci-mnichovi, oddanému pouze vlastní tvorbě v krajině kosého světla. 

Ve druhé polovině pak pozvolna začnou z jejich stylizovaného filmového akvarelu vystupovat i realističtější kontury Jedličky z masa a kostí – vidíme ho v interakci se spolupracovníky či s vnukem, sledujeme záběry z výstavy. Ráz filmu to ale nenaruší. Před divákem se elegantně sklene oblouk příběhu umělce, kterého celoživotně fascinuje proces neustálé proměny, naléhavě přítomný v přírodě. 

Řada natočeného materiálu, který se filmařům do 67 minut nevešel (a je dobře, že se ho dokázali vzdát), najde uplatnění v první velké Jedličkově domácí retrospektivě. Ta měla už koncem března začít v Galerii hlavního města Prahy. Zatím to moc nevypadá, tak si užijte aspoň film. 

Alchymická pec 

Reklama

Jeden z nejvšestrannějších a mezinárodně nejuznávanějších českých umělců druhé poloviny dvacátého století Jan Švankmajer se při natáčení svého posledního celovečerního filmu Hmyz stal sám filmovou postavou. Spolu se svým dlouholetým producentem Janem Kalistou totiž přizvali o téměř dvě generace mladší filmařskou dvojici – režiséry Jana Daňhela a Adama Oľhu – aby se skrze „parazitní“ dokument pokusili zakonzervovat tvořivé procesy kvasící v útrobách jejich společnosti Athanor.

Pro Athanor je dodnes klíčový důraz na umělecké sebevyjádření, nezájem o komerční efekt a poněkud svépomocná postprodukce hnaná potem, slzami a krví úzkého okruhu surrealisticky naladěných nadšenců. I proto Athanor připomíná alchymistickou dílnu, kde spolu neustále zápasí tři principy (rtuť, síra a sůl). Alchymistickou triádu v dokumentu vedle Švankmajerovy neutichající, infantilní imaginace a Kalistovy producentské racionality doplňuje ještě permanentně přítomný duch zesnulé Evy Švankmajerové.

Film se však příliš neohlíží do minulosti, soustředí se na přítomnou realitu a smýšlení Švankmajera i jeho spolupracovníků: zaobírá se nedělitelností snu a reality, sběratelskou obsesí, úvahami o jídle, fetiších, konci člověka i západní civilizace. Nahlížíme do kunstkomory, kde Švankmajer seskupuje artefakty z mizejícího světa divošských kultur a vytváří taky vlastní objekty. Sledujeme přípravu jeho výstavy v Rotterdamu, kde se Švankmajer sám stává fetišem pro kroužek obdivovatelů. 

Dvojice tvůrců, která se slavným surrealistou strávila tři roky, film pojala částečně observačně, částečně „epigonsky“ ve švankmajerovském duchu asociací a analogií. Tyto různé roviny se jim daří šikovně balancovat – výsledkem je hravý portrét o různých možnostech, jak lze uchopit imaginativní myšlení.  Dokument je ve své kategorii nominován na Českého lva.

Svět podle Muchy

Poslední snímek vypráví příběh Alfonse Muchy, secesního umělce, jehož plakáty, užité umění i heroizující obrazy zlidověly. Dokumentární film režiséra Romana Vávry je taky hodně secesní – plný linií, záhybů a záhybů a kudrlinek, stejně jako je měla Muchova díla. 

Filmaři vycházeli z knižních vzpomínek malířova syna Jiřího Muchy, který měl sám mimořádně barvitý život. Děj poskládali jako kontrastní dvojexpozici, kdy epizodu z malířova života střídá příběh jeho syna. Stylizované hrané sekvence zase prokládají výpovědi malířova vnuka Johna Muchy, dokumentární odbočky k současným tvůrcům, které Muchova tvorba inspiruje a vzápětí pak animované sekvence. V tomto případě ale výsledkem není exploze úžasu nad možnostmi imaginace, jako u Alchymické pece, spíš únava a přesycení.

To nic nemění na tom, že samotný příběh selfmademana Alfonse Muchy, který se díky náhodě a píli takřka přes noc vyšvihl ze zaměnitelného dekoratéra na uznávaného umělce, je ve své košatosti fascinující. Vedle kontemplativního Jedličky a nespoutaného snílka Jana Švankmajera představuje Mucha další, kontrastní polohu umělecké tvorby.

Reklama
Reklama