Je mor znovu na světové scéně? Nemoc známá ze středověku o sobě dává aktuálně vědět ve spojitosti s možným výskytem v Rusku. Když Evropou v minulosti prošla největší epidemie černé smrti, přineslo to lidem nevýslovné množství utrpení. Ale také větší bohatství a inovace.
Jedna údajná nehoda a svět je v pozoru. Koncem září podle místních médií měla vědkyně z ruského výzkumného ústavu zabývajícího se morem omylem rozbít zkumavku obsahující původce plicního moru. Několik dní poté zemřela v nemocnici s příznaky těžkého zápalu plic.
Ačkoli ruská média přinesla informace o tom, že žena zemřela na mor, ruské úřady výskyt této nemoci v Irkutské oblasti na Sibiři popírají. Přesto uvalily karanténu na nemocnice. O dění se zajímá i Bílý dům, jak s odvoláním na nejmenovaného představitele administrativy Donalda Trumpa uvádí americký server Axios.
Nejde ale jen o Rusko. Lidstvu se totiž nad morem ještě zvítězit nepodařilo a zejména v Africe není jen historickou vzpomínkou, ale trvající zdravotnickou realitou. Podle statistik Světové zdravotnické organizace pochází přes devadesát procent všech dnešních případů moru právě z afrického kontinentu.
Například Madagaskar hlásí každoročně stovky případů, nejčastěji v sezoně od října do dubna, a v roce 2017 zasáhla epidemie ostrov nebývale silně, když postihla přes 2400 nakažených a vyžádala si více než dvě stě obětí.
Kvůli aktuální situaci v Rusku se však moru nyní dostává pozornosti i v Evropě, kde ho již řada lidí považuje za něco, od čeho jsme se jako civilizace posunuli dál. Morové rány, jimiž si starý kontinent v historii prošel, přitom pomohly k proměně společnosti tak, jak ji známe dnes.
Hlavně pak největší morová pandemie přezdívaná černá smrt, která Evropou prošla v polovině čtrnáctého století. Mrtvých bylo jen těžko představitelné množství – během pěti let nákaza snížila evropskou populaci o třetinu až polovinu. V některých regionech jižní a západní Evropy dokonce až o šedesát procent. Pro srovnání, druhá světová válka zredukovala počet Evropanů o osm až deset procent.
Černá smrt rozbila dosavadní fungování společnosti. Před úderem nemusela šlechta, která vlastnila pozemky, rolníkům za jejich práci příliš platit. Jenže poté, co vymřela takhle velká část obyvatelstva, nastal najednou nedostatek pracovní síly. A to byl, alespoň na západě Evropy, trumf pro přeživší rolníky.
Demografický šok posílil jejich vyjednávací pozici, jak v minulosti uvedl například britský ekonomický historik Michael Postan. Najednou si mohli diktovat podmínky a žádat více peněz, protože věděli, že práci najdou i jinde. Za lepšími nabídkami se i stěhovali.
Foto Rylands Library / University of Manchester)
Například v Anglii se panstvo snažilo zamrazit mzdy pomocí zákona. Jenže trh v podobě nabídky a poptávky si našel cestu: jednotliví feudálové raději přepláceli cizí rolníky, než aby nechali půdu ladem. Vše vedlo k tomu, že se nevolnictví v západní Evropě prakticky rozpadlo.
U nás nevolnictví nepadlo
V Čechách, potažmo ve východní Evropě, přitom mor takový efekt neměl. „Tento region byl ve srovnání se západní Evropou více venkovský,“ uvádí studie amerického Institutu pro mezinárodní hospodářskou politiku. Oproti Západu tu lidé neměli tolik alternativ, kam jít za lepším. I proto, že tu nebylo tolik měst.
Zatímco severní Itálie, Vlámsko nebo poříčí Rýna byly protkány hustou sítí lidnatých měst, v Čechách existovala v polovině 14. století pouze dvě větší města, Praha a Kutná Hora, zbytek území tvořil venkov s nižší hustotou zalidnění.
To byl ostatně jeden z důvodů, proč byly při první a nejničivější vlně černé smrti (1348–1350) české země zasaženy nesrovnatelně méně než jižní a západní Evropa.
Foto Louise Marshall / Archivio di Stato, Lucca
Mor se ale českým zemím nevyhnul trvale. První vlna sice naše území z velké části ušetřila, ale další – zejména velký mor v letech 1357–1363, katastrofální epidemie roku 1380 a následné morové rány v 16. a 17. století – již české země zasáhly plnou silou a vyžádaly si obrovské množství obětí.
Vše vedlo k jedné z největších záhad hospodářských dějin. Proč stejný demografický šok – mor a úbytek lidí – vedl na Západě k větší svobodě a na Východě k většímu útlaku?
Místo konce nevolnictví se totiž na Východě prosadila jeho nová podoba – takzvané druhé nevolnictví, kdy si vrchnost opětovně utužila a právně upevnila závislost rolníků. A to například ještě větším připoutáním k půdě, kdy rolníci ani jejich potomci nesměli bez písemného souhlasu opustit panství, stěhovat se do měst ani se učit řemeslu.
Došlo také k extrémnímu nárůstu roboty. Zatímco dříve byla neplacená práce pro panovníka omezená na několik dní v roce, v rámci druhého nevolnictví stoupla na několik dní v týdnu.
Obyvatelé belgického Tournai pohřbívají mrtvé během černé smrti z let 1347–1352 | z Kronik Gillese Li Muisise (1272–1352), opata kláštera sv. Martina, fol. 24v.
Zatímco na Západě byla moc feudálů roztříštěná a panovníci často podporovali města nebo rolníky proti šlechtě, ve střední a východní Evropě měla šlechta drtivou politickou a soudní moc. Důsledkem toho bylo u nás nevolnictví zrušeno až roku 1781 a robota v polovině devatenáctého století.
Naproti tomu bohatá západní města měla vlastní vojska, pevné hradby a utečence před šlechtou dokázala ochránit. Někde, třeba ve svobodných říšských městech (například Norimberk, Kolín nad Rýnem, Štrasburk), platilo pravidlo, že pokud poddaný utekl do samostatného města a žil tam rok a den, stal se svobodným občanem.
Příležitost pro ženy i vynálezy
Mimochodem v severozápadní Evropě se díky nedostatku lidí otevřely větší pracovní příležitosti také pro ženy. „Už nebyly pod kontrolou žádného muže z rodiny. Samy se rozhodovaly o tom, kde budou žít, pracovat a pro koho,“ poznamenal matematik a statistik John Hajnal. Díky ekonomické nezávislosti také vstupovaly později do manželství.
Kvůli drahé pracovní síle majitelé pozemků hledali alternativy k pěstování na polích, kdy bylo třeba platit mnoho lidí. Proto nakonec došlo k většímu rozmachu chovu ovcí, kde nebylo třeba tolik pastevců.
Západní historikové nazývají období mezi lety 1350 a 1500 zlatým věkem pracujících, jelikož se životní úroveň rolníků a řemeslníků výrazně zvedla. Kromě toho, že si mohli vynutit vyšší mzdy, zbohatli lidé také díky tomu, že dědili. Těm, kteří přežili, často připadl majetek po několika zemřelých příbuzných.
Obraz Museo del Prado
Běžní lidé si najednou mohli dovolit kupovat kvalitnější věci. Dopřávali si více masa, piva i třeba lepšího oblečení. To vedlo až k tomu, že v některých zemích si šlechta vymohla zákony o přepychu, aby si neurození nemohli kupovat některé druhy luxusních látek. A to proto, aby stále šlo rozlišit, kdo je šlechta a kdo ne.
Stav, kdy byl na západě Evropy nedostatek lidí, a navíc se jim muselo více platit, nakonec vedl k tomu, že bylo třeba inovovat. Patří sem například rozmach výstavby větrných a vodních mlýnů, které zastaly práci mnoha lidí. Dalším z výdobytků reagujících na mor byl také vynález knihtisku z poloviny patnáctého století.
Století před příchodem černé smrti vznikaly univerzity a rostl tak počet učených lidí. To vše navyšovalo poptávku po knihách. Jenže k jejich přepisu bylo třeba zaměstnávat písaře, kteří se po odeznění moru ukázali jako velmi drazí.
„Gutenbergův vynález tisku pomocí pohyblivých kovových liter byl pouze vyvrcholením mnoha pokusů, které probíhaly během předchozího století,“ píše ve své studii o ekonomických důsledcích černé smrti ekonomický historik Sevket Pamuk.
Gutenbergův systém sice vyžadoval vysoké počáteční investice (vývoj kovové slitiny, matric, tiskařského lisu a speciálního inkoustu), ale jakmile byl stroj hotový, srazil počet hodin lidské práce potřebných k vytvoření jedné knihy o více než 99 procent.
Zdroj Bibliothèque nationale de France
Inovací se dočkala mimo jiné také námořní doprava: objevily se větší lodě, které však potřebovaly kvůli nedostatku námořníků menší posádky. Pamuk do technologického vývoje reagujícího na dobu po moru řadí i nástup palných zbraní v patnáctém století. „Vojáci se stali výrazně dražšími a ti, kteří měli palné zbraně, mohli bojovat mnohem efektivněji než ti, kteří je neměli.“
I přes určité pozitivní dopady však pravdou zůstává, že všechny tři morové pandemie v průběhu historie smetly až polovinu populace zasažených světadílů a vyžádaly si celkem 150 až 250 milionů obětí. Tento jen těžko představitelný demografický šok doslova rozvrátil tehdejší společenský, ekonomický i politický řád a navždy změnil směr vývoje lidské civilizace.
