Když žijeme v přesvědčení, že se máme cítit jen dobře, přestáváme být schopni zpracovávat negativní emoce. Přehnaně toužíme po potěšení a vybíráme si jen ty vztahy, které jsou rychlé a povrchní. „Říkám tomu instagramový vztah,“ konstatuje český párový terapeut Honza Vojtko.
Asi se shodneme na tom, že vztahy jsou jednou z nejcitlivějších oblastí lidského života. Přistupujeme k nim s důrazem, který si zaslouží?
To si pište, že ne. Svět, ve kterém žijeme, je velmi komplikovaný a my neustále vymýšlíme nové a nové věci, které nám ho zdánlivě vylepšují a zjednodušují. Ale v intimních vztazích to tak snadno nefunguje. Takový vztah totiž potřebuje čas a prostor, zasahuje do našeho podvědomí a ovlivňuje procesy, které se v nás odehrávají. To neukočírujeme během chvíle.
Přesto ke vztahům často přistupujeme jako k projektu v práci. Říkáme si, že
pokud si vztah dobře naplánujeme a uděláme nezbytné, zajistí to kvalitní vztah.
No a potom se hrozně divíme, že tomu tak není. Přijdou první problémy a my máme
tendenci vztah rychle opustit. Nerad zobecňuji, ale trend rychlosti je i zde
velmi patrný.
Láska nestačí?
Láska opravdu nestačí. Je to velmi složitý mentální proces, jakýsi program, který je emocemi živený. Existuje nějaká motivace, nějaký princip vnímání, nějaká vůle a tak dále. Já sice mohu někoho milovat a vytvořit si k němu citové pouto, ale může to být způsobeno pouze obyčejnou biochemií. Když mi ten člověk například voní, je pro mě „geneticky vhodný“, moje tělo na to reaguje a já mám pocit, že si vytvářím nějaký vztah.
Je tu také druhý důvod, proč láska nestačí. Romantismus, ve kterém žijeme, nám chce namluvit, že na pravé lásce už nikdy nebudeme muset pracovat a „ona“ to všechno zařídí za nás. Máme pocit, že budeme potřeby toho druhého nějakým mimosmyslovým způsobem vnímat, vyjdeme si vzájemně vstříc a vlastně se už ani nebudeme muset bavit o penězích, sexu, pravidlech komunikace, budoucnosti a podobně. Láska to vše zařídí.
Tato idea živí celý „romantický byznys“ – všechny knihy, filmy a další. Myslíme si, že pokud to je ta vesmírná a karmická láska, je navždy. Bohužel často přichází zklamání. Časem se totiž ukáže, že vztah je také náročný, vyžaduje úsilí, práci, péči a začne pro nás být značně komplikovaný.
Zároveň nás nikdo vztahy neučí. Učitelé ani rodiče nám nevysvětlují, jak o ně pečovat nebo jaké těžkosti mohou přinést. Všechno to sami zjišťujeme až někdy v pubertě, kdy už žijeme podle určitých vzorců. V dospělosti se pak nestačíme divit, jak nám vztahy selhávají. Často je to proto, že se s partnerem neznáme a nemáme k sobě vybudovaný přístup.
Stává se například, že mi na partnerovi něco vadí a já mu to automaticky začnu vyčítat. Možná si ani neuvědomuji, že některé z těchto nedostatků mohou být mým vnitřním problémem. Jak to tedy je?
Lidé si neuvědomují, odkud se v nich emoce berou. To často způsobuje konflikty. Když se jich zeptám, jestli vědí, co to vlastně znamená, když cítí smutek nebo radost, a odkud to pochází, řeknou: „Protože na mě křičel šéf“ nebo „pohádala jsem se s manželem a dotklo se mě to“. Tyto pocity jsou ale vedlejší. Emoce spouští moje přemýšlení o těchto impulzech. To znamená, že váš manžel nebo váš šéf pouze spouštějí duševní procesy.
Za emoce, které ve vás vyvolala například partnerova poznámka, není zodpovědný on, ale váš mozek, který svým způsobem hodnotí, co se stalo. Proto je také důležité znát sám sebe. Za emoce může přemyšlení – přemýšlení nad danou situací. To je zase způsobeno výchovou, ke které se přidaly zkušenosti, postoje ke světu a tak dále.
A jsme opět u základního tématu vztahu. Musíme mít partnera, který mi
umožní vytvořit jakési bezpečné prostředí, v němž za ním mohu přijít a upřímně
se svěřit: „Poslyš, uvědomuji si, že je to mnou, ale to, co jsi udělal, ve mně
něco vyvolalo.“
Umíme spolu takto mluvit?
Nyní mi nahráváte na krásné téma komunikace. Většina článků, možná i těch odborných, se opírá o komunikaci jako o svatý grál vztahů. Málokdo však vysvětluje, co to vlastně komunikace je. Neznamená to, že bychom měli pořád jen mluvit. Komunikace znamená sdílení emocí.
Často si však myslíme, že si musíme neustále vyměňovat informace, podobně jako pracovní e-maily. Náš mozek však nemyslí slovy, ale obrazy a určitými asociacemi. Části struktury mého mozku, které dávají slovům význam, je vkládají do obrazů.
A proč to říkám? Protože nemůžeme jen mluvit. Lidé jsou z toho pak zoufalí, přijdou na terapii a povídají mi: „Ale už si nemáme o čem povídat.“ Ale komunikace je také, že si prostě čtete knihu, váš protějšek hraje počítačovou hru a mezitím se na sebe podíváte, usmějete se a pak každý pokračujete v tom svém. I to je partnerská komunikace.
Vy jste si tím úsměvem, tím mimickým výrazem, neverbální komunikací pověděli tolik věcí, že prostě není zapotřebí stále jen něco povídat, zdůvodňovat a rozebírat. Ano, někdy si nevyhnutelně musíte povědět, co máte na srdci. Pouhé mluvení ale není alfou a omegou vztahu.
Já si zase říkám, jestli komunikace v některých vztazích neprobíhá pouze na úrovni, kde řešíme jen denní provoz – kdo co udělal, zažil, co je nového – a hlubší vztahová témata téměř neřešíme…
Rozhodně. Mělo by to být vyvážené. Vztah je opravdu postavený na základních maličkostech, například kdo kupuje mléko, lístky do kina, kdo pere a vaří. Někdy ale nastanou situace, kdy je opravdu potřeba se posadit a říct si, kam spolu směřujeme, proč spolu vůbec jsme a co nás drží pohromadě.
Témata by měla být vyvážená a v obou případech bychom se během rozhovoru měli
cítit bezpečně. Jakmile budu mít pocit, že se svým partnerem mohu mluvit jen o „daily
business“ záležitostech a hluboké věci se bojím nadhodit, je tu opravdu téma k řešení.
Proč tomu tak je? Je to můj vlastní problém? Bojím se, že když nadhodím
těžké téma, dotyčný se lekne závazků a uteče? Nebo se bojím partnera, protože
jsem to už několikrát zkusil a vždycky mě zarazil? Ale bez takové komunikace se
vztah neobejde. V opačném případě je to pouze přetvářka nebo se ten vztah již
chýlí ke konci.
Před různými negativními jevy ale často zavíráme oči i nevědomky.
Jedná se o velmi důležité téma. Nyní se trochu opřu do sociálních sítí, které mají mnoho pozitiv, ale bohužel více negativ. V posledním desetiletí nás naučily, že máme nárok na nepřetržité štěstí a neustálou spokojenost. Jenže náš mozek potřebuje o něco usilovat. Dopamin je jen výsledkem tohoto úsilí.
Když žijeme v přesvědčení, že se máme cítit jen dobře, přestáváme být schopni zpracovávat negativní emoce. To znamená, že přehnaně toužíme po potěšení a vybíráme si jen ty vztahy, které jsou rychlé a povrchní. Říkám tomu „instagramový vztah“, kdy zveřejňujeme selfie a ukazujeme, jak se máme krásně, ale na té pláži v Thajsku si nemáme co říct a oba mlčíme. Hlavně že máme Instagram plný krásných usměvavých fotek při západu slunce.
Neustálé štěstí a spokojenost, kterými jsme zaplaveni, jsou neuvěřitelným
prokletím tohoto světa. Následkem toho se bojíme vlastních i vztahových negativních
emocí. Bojíme se ublížení. Ale o tom ty intimní vztahy právě jsou. Když se
vyhýbáme negativnímu, nemůžeme být ve vztahu plně otevření a zranitelní. Na tom
je založena i důvěra – na obnažení sebe samého s vědomím, že je pro
partnera mnohem snazší mi ublížit. Zároveň mi to ale pomáhá se i uzdravit.
Jak je to s konflikty ve vztazích? Existuje správný způsob hádek?
Odpovím možná trochu obecně. Lidé rádi čtou různá desatera a „checklisty“ o radách a typech pro snížení nebo eliminaci rizika vzniku konfliktu. Tato desatera ale nefungují, protože každý vztah je jedinečný. Mohu mít vztah, ve kterém se hádáme potichu, vlastně je to jen malá výměna názorů, a mohu mít také vztah, ve kterém na sebe budeme křičet a bude to velmi intenzivní se spoustou dramat a silných emocí. Ale jestli je to dobře, nebo špatně, to prostě nedokážu říct. Na to potřebuji o těch lidech vědět víc.
Rozhodně však existují některá obecná doporučení, která fungují. Například se od sebe na chvíli vzdálit, pokud jsou emoce příliš silné. Problémy se nemají zametat pod koberec. Často se stává, že se pár pohádá, nějakou dobu spolu nemluví a následně předstírá, že se nic nestalo, a vrátí se do starých kolejí bez jakéhokoli pozastavení nad danou událostí. To je opravdu cesta do pekel.
Tyto drobnosti se nahromadí, vyhnijí a mohou vyústit ve velmi velkou krizi vztahu. Příznaky takové krize může být nevěra nebo stav, kdy partnera vnímám spíše jako spolubydlícího. Krize má mnoho podob. Důležitá tedy je schopnost před konflikty neutíkat, vrátit se k němu a vedle konfliktu samotného řešit také jeho příčinu.
Co tím myslíte?
Například když se s partnerem pohádáme kvůli hrnku, který neuklidil. Nemusí to být jen o tom hrnečku, často je tento předmět jen jakási rekvizita. Abychom ale byli schopni rozeznat, o co se tedy jedná, je k tomu zapotřebí dávka sebereflexe a emoční inteligence. Musím si položit otázku: „Proč mě sakra ten hrnek tak rozčiluje?“
Možná je to tím, že jsem unavená z práce a nechci doma mít druhou směnu a uklízet. Tehdy je to opravdu o hrnku. Někdy ale hrnek symbolizuje moje prosby, aby si partner domácí práce rozdělil rovnoměrněji, a on si to nenechá líbit. Takže v mé hlavě ten hrnek znamená: „On mě nevidí, neposlouchá mě a nejsem pro něj důležitá.“ To už je úplně jiné téma.
Může konflikt vztahu i pomoci?
Ano. Konflikty jsou nezbytné, protože nám určují hranice. Díky konfliktu mohu zcela přirozeně, možná i v afektu, pojmenovat něco, co mezi námi dvěma už dlouho visí ve vzduchu. Najednou je to před námi na stole a my máme šanci s tím něco udělat.
Ne vždy to vyjde. Můžeme zjistit, že už si nerozumíme, mezi námi to
nefunguje a city a vztahové pouto ochladly natolik, že musíme každý jít svou
cestou. I to je ale v pořádku.
Jak často se setkáváte s lidmi, kteří tvrdí, že partnera nepotřebují a že si vystačí sami? Je to něco na vzestupu, nebo je to jen můj subjektivní postřeh?
Nejenže je na vzestupu, ale současný výzkum v oblasti takzvané vztahové psychologie, respektive psychologie jako takové, ukazuje, že skutečně můžeme žít spokojený život i bez partnera. „Párovost“ je jedním z obrovských životních mýtů. Dala nám ho židovsko-křesťanská kultura, která se nám snažila namluvit, že si Pán přeje, abychom žili v páru. Je to však absurdní.
I sami můžeme žít velmi spokojený život. Nepotřebujeme k tomu intimní vztah. Zůstáváme společenskými bytostmi, máme mnoho přátel, kvalitní rodinné vztahy a podobně. Přesto se společnost na „svobodný život“ dodnes dívá skrz prsty a žije v přesvědčení, že pouze v párech je život úplný. Vůbec to není pravda.
To, co říkáte o single životě, však znamená, že musí být splněna jedna základní podmínka, aby byl takový člověk naplněn stejně jako v naplněném vztahu – takoví lidé musí dostatečně znát sami sebe a musí se mít rádi.
Ano. Zní to jako klišé a jsem si toho vědom. Je to ale pravdivé klišé. Single život sám o sobě lidi nutí se dívat více do sebe. Nutí je to k sebereflexi, práci na sebeuvědomění a rozvoji emoční i jiné inteligence. Takže ano, potřebujeme znát sami sebe, mít sebevědomí, mít sebereflexi a s tím přichází láska, hrdost a sebeúcta. To je opravdu velmi důležité.
Vraťme se k mýtům ve vztazích. Velmi mě zaujalo, když jste ve své knize Vztahy a mýty psal o mýtu, že tolerance a kompromis jsou nutné k udržení jakéhokoli vztahu, nejen intimního. Proč je to špatné myšlení?
Opravdu si myslíme, že kompromis a tolerance, což je vlastně blahosklonný
postoj jednoho člověka k druhému, je to, co dělá vztah vztahem. Je to v nás
už dlouho a v minulosti možná měl i své opodstatnění. Tenkrát se po dvou nebo
třech schůzkách lidé hned brali, a jak se říká – co Bůh spojil, člověk nerozlučuj.
Ale najednou po dvou letech skončila symbiotická fáze (pokud vůbec začne) a museli
se naučit toho druhého tolerovat, některé věci naopak přehlížet a museli se s ním
naučit trochu manipulovat.
Vybojovali jsme si ale právo uzavřít sňatek z lásky až po letech
poznávání, a měli bychom proto tuto zásadu tolerance dnes již opustit. Když
někoho ve vztahu toleruji, vytvářím takzvané korupční prostředí. „Když já něco
toleruji tobě, potřebuji, abys ty něco toleroval mně. A bez kontroverzí.“ Když
se tak nestane, dojde k velké hádce a přijde obrovská smršť výčitek. „Jak se
opovažuješ, když ti tolik toleruji?“
Ve vztahu se místo toho musíme naučit vzájemnému respektu. Je to možná jen slovíčkaření,
ale je to nesmírně důležité, protože respekt není automatický souhlas a
automatické akceptování. K respektu potřebujeme odvahu. Jít k partnerovi s respektem
také znamená mu upřímně říct, že se mě dotklo to, co se odehrálo. A jsme opět u
sebepoznání a sebeuvědomění.
Musím jít s kůží na trh a té osobě se otevřít. Dávám mu tak příležitost,
aby to napravil, aby mi pomohl se uzdravit. Jinak to ani nejde. Když problém nevyslovím
a jenom jej toleruji, vztah se všemi těmi tolerancemi a ústupky začne dusit.
Často mluvíte také o pojmu „inspirace“, a tvrdíte, že bychom si ve vztahu měli pravidelně říkat, co nás na tom druhém inspiruje. Povězte mi o tom víc.
Vysvětlím to úplně od začátku. Abychom byli monogamní, potřebujeme být něčím motivováni. Když chceme být sami pro sebe výjimeční, musíme podpořit svou vnitřní motivaci, která je čistě mezilidským procesem. V emoční inteligenci je definována jako schopnost vytrvat, někdy i tváří v tvář nepřízni osudu. Já ale musím vědět „proč?“. A tady jsme u tohoto naplnění.
Vnitřní motivaci mi dodává inspirace od mého partnera nebo partnerky. A jelikož se v průběhu života měníme, potřebujeme s touto inspirací umět pracovat. Je to práce na vztahu. Někdy prostě potřebuji ty hluboké rozhovory, potřebuji svému partnerovi říct, že mi něco chybí, že to, co mě kdysi inspirovalo a přimělo mě, abych ho před deseti lety viděla v davu, se vytratilo. Nebo naopak, že v něm může být něco nového, co mě inspiruje.
Potřebuji tato témata legitimizovat, mluvit o nich. Když je nevyslovím, žije
můj partner v blažené nevědomosti, že je všechno v pořádku. Dochází poté k nevěře
nebo jinému zkratu na mojí straně a partnera začnu obviňovat. A partner se mě podívá
zeptá se: „Proč jsi mi to neřekl dřív?“
