Po české premiéře jde film Jan Žižka v širokém nasazení i do amerických kin, kde se ale jmenuje jinak. Nese tam název Medieval, což by se dalo přeložit prostě jako „Středověký“.
Pod takový titul se dá schovat úplně všechno: slibuje jen vágní ukotvení v dějinné epoše. Je však zcela přiléhavý, protože očekávaný, deset let připravovaný film Petra Jákla je přesně takhle nijaký.
Scénář se zaměřuje na život Žižky dlouho před érou vojevůdce, tedy roky, o nichž je toho známé jen velmi málo – jako pravděpodobný žoldnéř například na dvacet let zmizel z veškerých záznamů. Pokud bychom ale měli soudit podle filmu, nic tak zásadního ani poutavého historické anály nepominuly. Pokud vám tedy nestačí scéna, která osvětlí, jak přišel o oko.
Žižka v podání Bena Fostera se zaplete do politického boje mezi několika panovníky a panem Borešem, kterého ztvárnil Michael Caine. Boj vrcholí únosem snoubenky jednoho z nich, Kateřiny (Sophie Lowe), o kterou pak Jan v lesích, skalách i pod vodou bojuje se skupinou hrdlořezů, která mu vyvraždí příbuzné.
Protagonistův boj se tak stane výsostně osobním, což ale nestačí k tomu, aby nás začal více zajímat. Jákl sice říká, že Žižku Američanům „prodal“ i díky tomu, že jde o jednoho z mála neporažených vojevůdců historie, ale jeho strategické myšlení scénář nepoodhalí.
V jedné z bitev použije Žižka jednu ze svých kouřových taktik, popřípadě ho Jákl nechá zařvat „To je rozkaz!“, když s ním začne nesouhlasit i vojevůdcova družina. Žižkovo kouzlo alespoň ocení lev, který se po něm ve své částečně digitální podobě nevrhne, když ho na jednom z panství vypustí z klece na nepřátele.
Jan Žižka vyšel na dvacet milionů dolarů, ale nepůsobí směšně, to bychom mu křivdili. Nejde o žádnou Bathory se zmatenými komparzisty a rádoby humornými mnichy, pokud bychom měli zůstat u nejdražších českých velkoprodukcí. Jen v něm prostě příliš nefunguje politická, heroická, natož romantická rovina.
Možná by byl Žižka skutečně zajímavější až v pozdějším věku, kdy se například podle historika Petra Čorneje chtěl vykoupit ze „smrtelných hříchů“, což měl být i jeden z důvodů, proč se přidal k husitské rebelii.
Jáklovi je v jeho úsilí těžké nefandit, je očividně vytrvalý, díky sportovní disciplíně houževnatý, dokázal sehnat peníze. A umí vlastně dobře kopírovat zahraniční vzory, což převedl třeba v sedm let starém hororu Ghoul, vlastně překvapivě funkční variaci na Záhadu Blair Witch.
Tady zase nabízí profesionálně inscenovanou akci – trochu chaoticky sestříhanou, ale zároveň surovou a uvěřitelnou. Filmu také sluší, že nechce být klasickou biografií a spíše zkouší postihnout ducha doby, kde se uřezávají končetiny, ptáci klovou do lebek napíchnutých na kůly, a kde se do otevřených ran sypou červi, kteří předtím hodovali na mrtvých krysách.
Nic z toho ale rozhodně nešokuje a z utrpení se nedělá téma jako třeba v Marhoulově Nabarveném ptáčeti. Na výpravný historický film je to tak pořád málo, protože jde o dílo, jemuž bychom před nástupem streamovacích platforem řekli „direct-to-dvd“, kam se rádi uklízejí hollywoodští herci a Marek Vašut, když jim zrovna nevolají z velkých studií.
Díky Jáklově snaživosti si ale není vůbec těžké představit, že brzy z toho „pravého“ Hollywoodu zavolají jemu.
