V době, kdy se zpoza každého rohu noří titulky o masivní inflaci, je příjemné zjistit, že za posledních dvacet let na tom nejsme tak špatně. Průměrná mzda rostla rychleji než ceny potravin, aut, dopravy, nájemného i energie. Růst příjmů překonala jen cena vodného.
Hlavní ekonomka Raiffeisenbank Helena Horská komentuje vývoj spotřebního koše za dvě dekády.
Ani globální finanční krize, ani krize eura, dokonce ani globální pandemie covidu-19 nás nepřivedla na mizinu a nepřipravila nás o reálnou kupní sílu. Naopak: zvýšila náš spotřebitelský blahobyt.
Když budeme věřit ve schopnost statistiků zachytit alespoň zhruba vývoj cenové hladiny a našich příjmů – v řeči statistických kategorií inflace a průměrné hrubé mzdy – a na chvíli si odmyslíme nemalé rozdíly v příjmech jednotlivců a struktuře či velikosti spotřebního koše, lze prohlásit, že Češi si v průměru za posledních dvacet let polepšili.
Za průměrnou mzdu, která se před zohledněním růstu cen za dvě dekády zdvojnásobila, si můžeme po dvaceti letech pořídit v průměru o tři čtvrtiny více zboží. Průměrná mzda rostla po většinu období rychleji než průměrné ceny zboží a služeb ve spotřebním koši: od roku 2000 o kumulovaných sedmdesát pět procent.
Ne všechno ale bylo a bude dostupnější. Elektrospotřebiče, hračky, odívání, obuv, ale i zboží dlouhodobé spotřeby, jako například automobily či nábytek stejné užitné hodnoty a kvality jako na začátku tisíciletí, v průběhu posledních dvaceti let zlevňovalo.
Osobám, kterým rostly příjmy alespoň jako průměrná mzda, je toto zboží v provedení a v modelech z počátku tisíciletí cenově dostupnější. Samozřejmě to neplatí pro nové modely aut prošpikované senzory a čipy, nejvýkonnější počítače, poslední modely telefonů, nejmodernější elektrospotřebiče či designový nábytek, u kterých došlo k zásadní změně kvality i ceny.
Tato změna kvality není zohledněna – nebo jen zčásti – v údajích o inflaci.
Daleko více položek spotřebního koše ale drželo krok s růstem mzdy alespoň do roku 2012. Vodné, významná položka nákladů na bydlení, zdražovala později po roce 2012 výrazně rychleji, než rostly mzdy. Vodné tak zdražovalo nejen pocitově, ale skutečně a prokazatelně.
Značné investice do infrastruktury, přípojek, vodovodního řadu, čističek odpadních vod, ale také častý nedostatek vody podpořil růst nákladů na základní přírodní zdroj – vodu. Ta z našich mezd ukrajovala stále větší a větší díl.
Pro osoby a domácnosti s nižšími příjmy bylo zdražování vodného velmi citlivé, ale už předloni díky prudkému oživení růstu mezd mzdy opět dotáhly zdražování vodného.
Ne náhodou jsme v posledních dvou dekádách svědky rychlého růstu nákladů na bydlení, a to nejen vodného, péče o zdraví a výdajů na vzdělání. Hned po zdražování vodného následuje nájemné, zdraví a energie.
Tyto služby nebývaly tak významným měsíčním výdajem českých domácností, jako bylo historicky zvykem v západních zemích. Žádné překvapení, že s růstem životní a ekonomické úrovně dochází k jejich viditelnému a pro mnohé i citelnému růstu.
Zvláštní kapitolou zdražování – tedy růstu cen v kontrastu s růstem mezd – je hbitý a místy až raketový nárůst cen nemovitostí. Především nedostatek bytů a domů umocněný v časech nízkých úrokových sazeb i silným zájmem (poptávkou po pořízení nemovitostí na dluh, nejčastěji na hypotéku), tlačil ceny nemovitostí k historickým maximům.
Přes pandemii se ceny nemovitostí v prvním čtvrtletí roku 2021 přehouply přes růst mezd. Dostupnost bytů a domů je nejen ve vyhlášených lokalitách, ale vesměs po celém Česku nejhorší v historii Česka.
Růst mezd, který s postpandemickým oživením ekonomiky bude velmi pravděpodobně v následujících čtvrtletích zrychlovat, ale už v roce 2022 může znovu dotáhnout růst cen nemovitostí. Ten by měl postupně zpomalit, a to z důvodu opětovného zpřísnění čerpání hypoték ze strany ČNB a zvyšování úrokových sazeb, které povede ke zdražování hypoték.
