Měl u sebe 400 dolarů, což byla suma, pro kterou by mnozí z jeho chudších spolucestujících udělali ledacco. Maksymilian Faktorowicz ovšem disponoval čímsi ještě mnohem cennějším: plánem, jak ze čtyř stovek udělat miliony a pro potomky rovnou miliardy. Nejdřív ale bylo potřeba dostat se tam, kde sny plnily jako nikde jinde.
Nový rok je k dějinám štědrý už z principu – je praktické načasovat změny právě k 1. lednu. Dnes je to přesně 130 let od chvíle, co Amerika se startem roku 1892 otevřela svoji náruč tak, aby nově příchozí v zemi pyšnící se svobodou pohlédli právě na Sochu svobody. Ten den vzniklo ikonické centrum na Ellis Islandu, kterým podle odhadů prošlo na dvanáct milionů imigrantů.
U podstavce slavné stavby si ti z nich, kdo vládli angličtinou, mohli přečíst sonet básnířky Emmy Lazarus – ta sochu nazývá „Matkou všech exulantů“. Byl mezi nimi i Faktorowicz, světu později známý jako Max Factor, otec moderního kosmetického průmyslu a pohádkově úspěšný byznysmen. Na Ellis Island ještě pod svým polsko-židovským jménem dorazil v únoru 1904.
Imigrační stanice sloužila do roku 1954 a patřila k pohonům americké ekonomiky. Zní sice až krutě, když o lidech hovoříme jako o palivu, ale taková byla realita. Skrz Ellis Island do Ameriky mířily davy snící o lepším životě, pro který si s chutí vyhrnuly rukávy.
Ellis Island nebyl jediný, zato patřil k nejrušnějším podobným místům a kvůli blízké Soše Svobody oplýval mimořádnou symbolikou. Česká Wikipedie kupříkladu cituje z knihy The Statue of Liberty, v níž nejmenovaný řecký imigrant básnivě popisuje: „Uviděl jsem Sochu Svobody. A řekl jsem si: Paní, vy jste tak krásná! Otevřela jste náruč a dostáváte sem všechny cizince. Dejte mi šanci dokázat, že za to stojím, něco dokázat, být někým v Americe.“
Samozřejmě se našly i výjimky, a tak na seznamu imigrantů z Ellis Islandu najdeme italského mafiána Charlese Lucky Lucianiho, „průkopníka“ v obchodu s heroinem, či muže, který unesl a zabil syna letce Charlese Lindbergha. To tehdy americký tisk označil za zločin století a Richard Hauptmann následně skončil na elektrickém křesle.
Mnohem delší je ale soupis jiných kalibrů. Jsou na něm Max Factor i ikona sci-fi Isaac Asimov. Náleží sem Slovák Michael Strank, který to v americké armádě dotáhl na seržanta a patřil mezi hrdiny ikonické fotky, kteří vztyčují vlajku USA na Iwodžimě. Také televizní mogul John Kluge, svého času nejbohatší Američan, herec Bela Lugosi, proslavený rolí Drákuly, či jeho souputník od filmu, legendární italský milovník na stříbrném plátně Rudolph Valentino. Další a další.
Úplně prvním člověkem se stala Annie Moore, sedmnáctiletá Irka, která skrz federální procedury prošla hned 1. ledna 1892. Musela si připadat, že dorazila na správné místo – za své prvenství dostala zlatou minci v hodnotě deseti dolarů.
Život Annie More přešel bez povšimnutí, dokonce se dodnes neví, kde je pohřbena. Zato se z ní stal symbol, metafora irské imigrace, celé vlny pracantů často se stejně anonymními osudy. Zpívají se o ní písně a jedna se jmenuje Ostrov naděje, ostrov slz. Ellis Island shrnuje do výstižné zkratky, ne každý totiž své naděje proměnil v bohatství.
Jak uvádí měsíčník americké ambasády v Krakově, který se v roce 2009 věnoval právě Ellis Islandu, zhruba dvě procenta z odhadovaných dvanácti milionů přistěhovalců se do USA vůbec nedostala – už to je 240 tisíc lidí.
Mnohem větší množina, hned pětina z nich, pak byla na dny až týdny zadržena v následujících podmínkách: „Spali v postelích naskládaných nad sebou, jedli u nekonečně dlouhých stolů a jejich děti chodily do provizorních škol. Naděje se mísily s nejistotou a obavami.“
Všudypřítomná pak byla ekonomika. Šéfové lodí měli eminentní zájem na tom, aby jejich posádka dostala žádoucí razítko, neboť odmítnutým museli zaplatit cestu nazpět a navrch dostali za každou duši sto dolarů pokutu.
Dále platilo, že peníze znamenají výhodu. Pro ty hůře situované trval proces včetně zdravotních prohlídek zhruba pět hodin, ctění dámy a pánové z první a druhé třídy naopak mohli v klidu do otevřených dveří, protože nebyli považováni za potenciální hrozbu.
Kdo by dokázal cestovat časem, spatří hotový babylon, včetně zmatení jazyků. V rekordním roce 1907 prošlo Ellis Islandem přes milion lidí, 17. dubna jich spočítali 11 747. Nejčastější místa, odkud přicházeli? Itálie, Rusko, Rakousko-Uhersko, Německo, Irsko, ale i Osmanská říše.
Navzdory možným komplikacím totiž Amerika pořád vítala hosty štědře a vlídně. Jakmile se legislativa zpřísnila, na Ellis Islandu hlahol utichal. Postupně se z něj stávalo spíš detenční centrum, za světových válek dokonce vězení. „Místo nových občanů Ameriky tam najednou mířili špioni a nepřátelé. Naprostá změna, jako den a noc,“ uvedl historik Barry Moreno, autor knihy Encyclopedia of Ellis Island.
Následně znovu vstoupila do hry ekonomika. Začalo to být moc drahé.
„Obrovská staromódní budova má jen za elektřinu pořádné účty,“ stojí v archivním vydání listu The Ithaca Journal z června 1947. Ten roční náklady odhaduje na 300 tisíc dolarů: „Za celou existenci pak jde o miliony a miliony dolarů, které platí Strýček Sam.“ Tedy stát neboli daňoví poplatníci.
A tak známe jméno první i posledního, dlouhý lidský řetěz zakončil v roce 1954 norský námořník Arne Petersen. Na Ellis Islandu najdete působivé muzeum, dnes se do USA cestuje s předem připravenými vízy. A existují propočty, že potomci dvanácti milionů příchozích mohou teoreticky tvořit až polovinu dnešní populace země.
„Trvalo několik generací, než je Amerika přijala,“ píše Moreno. „Ale přijala je. Takže celkově vzato je tohle příběh plný naděje.“
