Miliardář Zbyněk Frolík připouští, že mu dárky na Vánoce a k narozeninám vždy splývaly v jedno, neboť přišel na svět 26. prosince. „Nijak zvlášť mi to ale nevadilo,“ dodává pobaveně.
Leots však bude jeden z těchto dvou svátečních dnů významnější než ten druhý. Zakladatel a spolumajitel společnosti Linet, která patří mezi globální špičku v oblasti lůžek pro pokročilou péči, totiž oslaví sedmdesátiny.
Byznysmen, který se díky skvělému nápadu vypracoval mezi nejbohatší Čechy, má za sebou z hlediska podnikání složitější období a v následném rozhovoru vysvětlí proč. Přesto je dalek toho, aby si stěžoval. Naopak, s úsměvem na tváři oznamuje svůj další projekt. „Je jím manželka,“ říká.
Manželka?
Bude mi sedmdesát a nevím, zda tady za deset patnáct let budu, proto si to teď chci s manželkou víc užít. Oba jsme se v předchozích letech intenzivně věnovali byznysu, teď bych chtěl ženě vrátit to, co jsme kvůli tomu nestihli.
Vracet jí to budete i v Chorvatsku, že?
Manželka miluje slunce, proto jsme si kousek od Šibeniku pořídili domeček u moře. Kolem je spousta českých kamarádů, kteří tam také mají domky nebo apartmány. Plaví se po moři jachtami a zakotví u nás, každou chvíli máme návštěvu. V dnešním online světě lze navíc byznys celkem snadno řídit na dálku.
Jak se vašemu byznysu s Linetem poslední rok dařilo?
Moc dobře ne. Výborná čísla vygradovala v prvním roce covidu, kdy celý svět potřeboval hlavně v oblasti intenzivní medicíny větší množství kapacit, takže jsme ho dovybavovali kvalitnějšími, sofistikovanějšími produkty, aby mohl lépe zvládnout pandemii, u níž nikdo nevěděl, jak tu s námi bude dlouho.
Toto se ovšem odrazilo v loňském roce, kdy do našeho byznysu přiletěly snad všechny černé labutě, které existovaly.
Jaké přesně?
Jednak vlády po celém světě po konci pandemie rozdělily lůžka dodaná na stadiony do nemocnic, tím se nám snížila globální poptávka o deset patnáct procent, místo aby o tři až pět procent rostla.
Dalším problémem bylo, že stále nefungovaly logistické řetězce a dramaticky vyletěly ceny všech vstupních materiálů včetně mědi, kterou potřebujeme pro motory lůžek. Měli jsem závazky z veřejných soutěží, takže abychom nepřerušili výrobu, byli jsme nuceni významně rozšířit sklady, zvýšit pracovní kapitál. Na to jsme si museli vzít peníze, jenže úroky šly výrazně nahoru, to nám vše prodražilo ještě víc.
Většina lidí tlačila kvůli inflaci na mzdy, museli jsem jim přidat, což byla komplikace i proto, že devadesát procent našeho byznysu tvoří veřejné zakázky a u nich trvá rok, někdy dokonce dva, než dostaneme peníze. A ke všemu dostaneme peníze, které byly v některých případech zafixovány ještě před covidem, tedy v časech, než se prakticky veškeré náklady razantně zvedly.
Jak to pokračovalo dál?
Mezitím se stala koruna tvrdou a jelikož je Linet z šestadevadesáti procent exportní firmou a platby inkasuje v eurech, tratili jsem i na tom.
A do výčtu nepříjemných okolností musím zahrnout také ztrátu ruského trhu, který byl pro nás nejziskovější. Na ruském trhu s obratem deset až patnáct milionů eur ročně jsem měli větší ziskovost než na německém trhu s obratem až šedesát milionů, poněvadž konkurence na Západě funguje mnohem déle a tudíž mnohem přesněji.
Jiří Turek, Jana Jabůrková
Co tohle vše pro Linet znamenalo v číslech?
Pořád jsme sice byli v zisku, ale místo plánu šedesát milionů EBITDA jsme měli jen třiatřicet milionů, to je velký pokles. Letos se nám už ale podařilo prosadit inflaci do nabídek a náš plán stále zní, že do pěti let uděláme půl miliardy eur obratu a sto milionů EBITDA, což je podle mě reálné.
Snažíme se pružně reagovat na situaci, například část výroby relativně jednoduchých postelí pro domovy důchodců přesunujeme z naší německé fabriky do Česka, protože dělat jednoduché věci v zemi s drahou výrobou nedává moc smysl.
Loňské problémy v Evropě se nám dařilo částečně vykrýt díky dodávkám do Afriky a na Střední východ. Letos je to zase horší tam, ale mátoří se Evropa…
Široká rozkročenost po celém světě je tedy pro Linet výhoda?
Jednoznačně. Začíná se nám dařit v Austrálii, kde jsme koupili čtyři firmy a konsolidujeme je dohromady. Malajsie, Singapur, částečně Indonésie, Thajsko, všude tam děláme regulérní byznys, máme dvacet dceřiných společností po světě a necelé dva tisíce stálých zaměstnanců, v Česku je z tohoto počtu zhruba polovina.
Minulý rok sice nebyl tak vydařený, ale nestěžuji si, budoucnost se mi jeví dobře. Nerosteme, jako když jsem byli malí, nerosteme jako technologické firmy, ale jsme stabilní. Postele budou asi v příštích sto letech pořád potřeba, my navíc zásobujeme trh těmi sofistikovanými pro intenzivní péči s řadou technologických vychytávek.
Má firma hlad po dalších akvizicích?
Koukáme po trhu a hledáme příležitosti – profiltrovali jsme desítky akvizičních cílů, ale většinou jsme nenašli důvod, proč akvizici udělat.
Naše výrobní kapacity a rezervy jsou tak velké, že nepotřebujeme kupovat konkurenta, který něco vyrábí. Teritoriálně jsme rovněž prakticky všude – máme vlastní firmu v Kanadě, ve Státech, v Mexiku pro celou Střední Ameriku, v Brazílii pro Jižní Ameriku, jsme v celé západní Evropě a byznys ve východních demokratických státech Evropy řídíme z Česka.
Je okolo toho dost tancování, ale stále rosteme dvojnásobným tempem než konkurence. Konkurentů máme sice po světě stovky, ale jen tři opravdu vážné. Účastníme se čtyř tisíc veřejných zakázek ročně, v některém regionu vítězíme v osmdesáti procentech z nich, jinde třeba jen ve třiceti.
O firmě vyprávíte tak zaujatě, že je mi skoro žinantní se zeptat, zda s blížící se sedmdesátkou přece jen nepociťujete nějaký limit…
Exekutivní funkce Linetu jsem opustil už v roce 2018 a předtím jsem zhruba tři roky nechal většinu věcí řídit našeho CEO Tomáše Koláře – jeho počínání jsem víceméně sledoval, případně korigoval, až se to pěkně sesynchronizovalo. Nyní jsem v pozici zástupce šéfa dozorčí rady – ve firmě jsem relativně často, jsem s ní srostlý, ale o provoz na denní bázi se nestarám.
Linet historicky vygeneroval poměrně hodně cash do dividend a já díky tomu mohl celkem razantně investovat. Investicím se věnuji patnáct let a vykompenzovaly mi třeba i nedávnou dobu, kdy Linet neměl takové výsledky.
Investuji s Petrem Šmídou a jeho společností Enern, investuji také do realit, mám vyšší desítky bytů, Palác Karlín…
Pořád i hotel ve Slaném?
Ten jsme věnovali dceři. Majetek a hodnoty postupně předáváme, dalším dvěma dětem jsme dali akcie v hodnotě hotelu.
Ještě nějaké investice se vás týkají?
Poměrně velké investice máme v Accolade, také v softwarové společnosti Y Soft, v Austrálii jsem investoval do byznysu v oblasti chytrých infračidel jako budoucí náhrady PIR senzorů.
V investicích mám zhruba stejný majetek jako v Linetu, který je pro nás s manželkou zajímavou dividendovou kotvou, která funguje a má pravděpodobně dlouhou setrvačnost. Máme třiatřicet procent firmy, a když se daří, přineseme si každý rok domů hodně peněz, pochopitelně i na další investice.
Zainvestoval jste též do americké společnosti Alzheon českého neurovědce Martina Tolara, který usiluje o pilulku na neléčitelnou Alzheimerovu chorobu…
Martin Tolar je můj vzdálený příbuzný a to přes rodinu jeho ženy, kterou si z rodinných návštěv pamatuji jako malou holčičku. Příbuznost jsme s Martinem zjistili, když jsme se sešli právě kvůli investici v Alzheonu – ta se z mé strany uskutečnila někdy v roce 2019, kdy byl celý projekt ještě na počátku.
Teď se jeví nadějně a já samozřejmě doufám, že dobře dopadne. Lék podle všeho funguje hlavně preventivně, zastavuje progresi choroby u lidí, kteří k ní mají genetickou predispozici. Jeho velkou výhodou je orální podání, jiné léky musí být podávány infuzí, pilulka navíc zřejmě nemá ani nežádoucí vedlejší účinky.
U všech projektů a speciálně u léků je velmi ošidné cokoli předvídat, ale už teď jsme na valuaci přes miliardu dolarů a naše budoucí představa přesahuje deset miliard.
