Přímo nad železniční tratí se u bývalého Zlíchovského lihovaru na pražském Smíchově tyčí nenápadná kancelářská budova. V jejích útrobách roste nejmladší mediální dům v Česku: před pár dny se sem přestěhovala redakce týdeníku Echo, internetového deníku Echo24 a 24. července odsud začne vysílat nová rozhlasová stanice Rádio Prostor. 

„Tady budujeme skupinu SPM Media, chceme vytvořit plnohodnotný malý media house,“ říká šéf předního tuzemského herního studia Bohemia Interactive a jeden z nejbohatších Čechů Marek Španěl. Na mediální misi vyrazil v roce 2021, kdy se jako dlouholetý čtenář Echa rozhodl koupit celé jeho vydavatelství. 

A nezůstalo jen u něj. V rámci investiční skupiny SPM, kterou Španěl rozjel se svým dlouholetým byznysovým souputníkem Slavomírem Pavlíčkem, začala brzy růst celá mediální divize.

Loni společnost SPM Media koupila zpravodajské Rádio Z, na jehož frekvencích začne vysílat stanice zmíněná v úvodu. Největší poprask však vyvolala akvizice ze začátku června, kdy Španěl s Pavlíčkem získali většinový podíl v provozovateli kontroverzního serveru Parlamentní Listy.

Jeho redakce se však do nových prostor na Smíchově nepřestěhuje. „Parlamentní Listy jsou samostatným projektem, který je od SPM Media oddělený,“ vysvětluje Španěl. K obsahu serveru, označovaného odbornou veřejností za dezinformační, si Španěl našel cestu během pandemie. 

„Tehdy to bylo jedno z mála médií, ne-li jediné, kde jsem nacházel určité informace, které považuji za důležité, a hlasy některých odborníků, kteří byli v mainstreamu reálně umlčováni. Byl tady totiž velmi silný tlak na to, aby zazníval pouze jeden názor,“ tvrdí miliardář a zároveň dodává, že si je vědom chyb redakce z minulosti a je odhodlán reputaci webu zlepšit.

Údajná snaha upozadit některé názory ve veřejné debatě je jedním z hlavních důvodů, proč se Španěl pustil do mediálních akvizic ve velkém.

„Část názorového spektra je v médiích soustavně umlčována. Máme obrovskou příležitost oslovit nemalou obec čtenářů, posluchačů a diváků, kteří je chtějí slyšet. Možná to povede k tomu, že tyto názory pokryjí etablovaná média. Oba scénáře bych považoval za úspěch,“ říká a naznačuje, že na seznam jím koupených médií mohou brzy přibýt další.

Plánujete časem propojit Parlamentní Listy se zbytkem SPM Media?

To není nutně naším cílem. Máme dva úkoly. Jeden je technologický: chceme vytvořit nástroje a infrastrukturu pro libovolná média všeho druhu. Pak jsou jednotlivé mediální projekty.

Potřebujeme nějakou uživatelskou základnu a obsah, protože na zelené louce bychom tu platformu vytvářeli jen těžko. V tuto chvíli nejsou žádné plány, že bychom chtěli Parlamentní Listy jakkoli propojovat s SPM Media. Je to paralelní nezávislá odnož.

Necháváte si v nových kancelářích místo pro další média?

Máme tu prostor pro rozvoj.

V médiích se objevila spekulace, že jednáte o koupi týdeníku Hrot.

Nemůžu komentovat věci, které nejsou hotové. 

Je některé z vašich jednání o mediální akvizici v pokročilé fázi?

Můžu potvrdit, že jednání probíhala. Ale dokud se něco nestane, tak to není. My chceme momentálně tvořit hlavně zázemí, kde budou média působit. A následně, ať už s vlastními projekty nebo projekty třetích stran, to provozovat.

Naším cílem není vytvořit mediální skupinu, která je uzavřená – chceme platformu, která je k dispozici i pro projekty třetích stran, ať už jednotlivců nebo společností. 

Jak se teď vaše pozornost tříští mezi Bohemia Interactive a ostatní aktivity?

V rámci SPM to máme rozčleněné do větších celků. Slavomír Pavlíček má na starost finanční řízení, naše partnerka Kateřina Skalická má nemovitostní projekty, zemědělství a potravinářství.

Já se věnuji médiím a technologiím, které jdou v dnešní době ruku v ruce.  V tuto chvíli dvě třetiny mého času pořád vyplňuje herní byznys, třetinu ten zbytek.

Jsou pro vás média v rámci SPM prioritou? Budou mít nějaké zvláštní postavení oproti jiným odvětvím?

Ne, takto se to říct nedá. Já je vnímám jako společensky důležitá. Priorita je pořád to, co nás živí, a to jsou počítačové hry.

Jste ochotni vaše média dotovat?

Je nám jasné, že musíme zajistit vybudování a rozvoj té skupiny. Ale v konečném důsledku to platí pro jakékoli médium, nejen ta naše. Nezávislost má ten, kdo si na sebe vydělává a ideálně generuje i zisk. Kdo není schopen se uživit, tak ztrácí nezávislost a je celkem jedno jestli mu posílá stát dotace, nebo musí žít z darů a příspěvků nějakého sponzora.

My nejdeme do těchto projektů s krátkým horizontem, naším cílem je postavit to tak, aby to mělo hlavu a patu a kvalitu.

Jak dlouhý horizont máte na mysli?

Není stanovený. Typicky ho máme pět let a více, to je takový náš standardní pohled na projekty.

Poslouchej!
Vydání Forbesu Poslouchej!

Marek Španěl si uvědomuje, že v posledních letech vstoupil na velice složitý trh. Zpravodajská média podle něj přišla o výsostné postavení z minulosti, kdy do značné míry nastolovala témata veřejné debaty, a ocitla se mezi dvěma mlýnskými kameny.

Jedním je přehršel informací „všelijaké kvality“, které jsou díky internetu zdarma. Druhým je dominantní role velkých technologických firem v online prostoru.

Byť chce mít Španěl svá média v plusu, spíš než za účelem zisku je kupuje z přesvědčení. Nechce zasahovat do jejich redakčního obsahu, přesto je vnímá jako prostředek ke zlepšení situace v Česku. Během pandemie totiž nabyl dojmu, že se tuzemská společnost vydala špatným směrem.

Ve veřejné debatě se podle padesátiletého podnikatele objevily „cenzurní praktiky“, které mu připomínají minulý režim. A během války na Ukrajině se podle Španěla situace ještě zhoršila.

Váš vstup do médií zdůvodňujete pocítěním společenské odpovědnosti. Co byl zlomový moment?

Pandemie, kdy se ve společnosti spustily procesy, které vnímám jako velmi nebezpečné. V opatřeních jsem viděl naprostou zběsilost a iracionální přístup ze strany státu, což mě přimělo přestat všemu jen přihlížet.

Stát poměrně masivně porušoval nejen svoje vlastní zákony, ale i nějaké základní etické normy, které jsou pro mě nepřekročitelné. Diskriminaci či segregaci musím naprosto zásadně odmítnout. Pro mě není žádná ospravedlnitelná omluva, aby se třeba zavedly dvě kategorie občanů a jedni se omezili na nějakých právech.

Nevnímal jste za tím snahu zachránit lidské životy?

Nevnímal, to by muselo všechno vypadat jinak.

Když jste kupoval Echo, věděl jste už tehdy, že nezůstane jen u něj?

Nevěděl, vzniklo to dost spontánně. Když člověk vstoupí do nějakého oboru, tak příležitosti k němu začnou nějak synergicky přicházet. Formálnější představu jsem si udělal až před půl rokem. Teď už to má docela jasné kontury: víme co chceme a zbývá jenom práce. 

Echo jste kupoval jako dlouholetý čtenář a fanoušek, platí to i pro Parlamentní Listy?

Vůbec, já je neznal. Začal jsem je číst právě v době pandemie. Tehdy to bylo jedno z mála médií, ne-li jediné, kde jsem nacházel určité informace, které považuji za důležité a hlasy některých odborníků, kteří byli v mainstreamu umlčováni. Byl tady velmi silný tlak na to, aby zazníval pouze jeden názor.

Já jsem tam nacházel zajímavé rozhovory s odborníky, které jinde nebyly. Po čase jsem právě přes ten projekt zjistil mnohem víc o organizacích, které se dnes pasují do role arbitrů pravdy. Došlo mi, že tady působí množina mediálně-zákulisních vlivových hráčů.

Koho máte na mysli?

Ono to má víc odnoží. Rozhodně je naprosto fascinující firma Semantic Visions pana Vrabela, který chodil do médií vykládat o tom, jak na nás Rusko chrlí dezinformace.

Vy si nemyslíte, že Rusko s námi a potažmo celým Západem vede informační válku?

Tak Rusko s námi možná vede informační válku, na druhou stranu předpokládám, že od toho tady mají být nějaké státní služby, které jsou to schopny řešit.

Asi není v silách státu odfiltrovat tu záplavu různých konspiračních teorií, které kolují online prostorem.

Že by tohle bylo zrovna specifické pro Rusko, tak bych to rozhodně neviděl.

Čína má nepochybně také svou informační operaci.

Pokud vede informační válku Čína, tak za nejnebezpečnější nástroj bych považoval TikTok, který může vypadat, že je mimo hledáček. Vnímal bych skutečné nebezpečí pro společnost ze strany TikToku a obecně sociálních sítí, které mají podstatně větší schopnost manipulovat sociální diskurz než Rusko.

Rusko vrhá do toho prostoru své prvky, ale já to kvantifikovat nedokážu a zároveň nevím, proč by jakási obskurní firma jako je Semantic Visions, aniž by zveřejnila jakoukoli metodiku, měla mít právo určovat, za co všechno může Rusko. Je to naprosto netransparentní.

Na ruské dezinformace ale upozorňuje řada analytiků a zpravodajců. Poměrně široce byla v západních médiích zdokumentována například činnost trollí farmy u Petrohradu.

Pro mě bylo zajímavé něco jiného, že takzvaný boj proti dezinformacím tady skončil jako nějaká hrstka soukromníků, kteří mají své vlastní byznysové a politické zájmy a de facto se pasovali do čela toho boje.

Ministerstvo vnitra má své Centrum proti hybridním hrozbám.

Ptal jste se na to, jak jsem si vybudoval vztah k Parlamentním listům. Četl jsem to za covidu a bylo pro mě zajímavé vidět poměrně intenzivní snahu je zlikvidovat.

Jak moc je čtete dnes?

Prakticky denně, jako každé naše médium. To už je trochu jiná role, cítím za ně odpovědnost a potřebuji mít vhled do toho, co tvoří a jak fungují. Ne proto, že bych chtěl vstupovat do redakčního obsahu, ale abych o nich měl přehled.

Kdo jsou dnes čtenáři Parlamentních Listů?

Je to pestrá skupina, hodně se zdá, že je tam překryv s CNN Prima News. Obecně vzato jsou to spíš starší než mladší čtenáři. Není to jenom venkov, je to i město. Měsíčně mají zhruba 1,3 milionu unikátních čtenářů, což je z mého pohledu významné.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy jste uvedl, že rozhodujícím impulzem bylo vyjádření „áčkového“ novináře, který sám sebe „vykresluje jako etalon mravnosti“. To nevypadá jako byznysové rozhodnutí nebo společenská odpovědnost, ale jako úsilí to někomu natřít.

Já bych to tak nenazval. Je to nějaký pokus razantně se vymezit proti pokrytectví. 

Bylo to víc emotivní rozhodnutí než racionální?

To je dobrá otázka pro psychologa. Emotivní rozhodnutí si zásadně racionalizujeme. Jedna teorie praví, že devadesát procent našich rozhodnutí a myšlenek je v podstatě emotivní a rozum do toho vstupuje až potom. Já té koupi rozhodně nelituji, jsem rád, že jsme do toho šli.

Starosti, obavy o cestu, kterou jde společnost… Tohle je emoce, která vstupuje do rozhodování o koupi média. Jsem rodič, mám obavu, v jakém prostředí děti vyrůstají a přál bych si, aby pro ně byl svět příjemné místo k životu.

Pokud pro to můžu něco udělat, tak se o to snažím. Vnímám média jako oblast, kde si myslím, že bych mohl pozitivně přispět. 

Pokud se bavíme o svobodě slova vymezené trestním zákoníkem, vám přijde, že se dnes některé názory nesmí říkat, přestože jsou z právního hlediska v pořádku?

Naprosto, a hlavně si myslím, že je to celé vychýlené. Třeba že velmi otevřeně projevovaná národnostní nenávist vůči Rusům je tolerovaná.

Zákon schválně nerozlišuje, který národ se smí nenávidět a který ne. Je to nějaké poučení z relativně nedávných dějin, kde se ukazuje, jak nebezpečná rasová a národnostní nenávist je. A za mě je to markantně patrné.

Rusko napadlo Ukrajinu, ale to neznamená, že my bychom se měli snížit k tomu, že budeme propadat národnostní nenávisti k Rusům. Co bude dalšího, začneme pálit ruské knihy?

On se někdo chystá pálit ruské knihy?

Občas to tak vypadá. Já se na sociálních sítích s otevřenými projevy nenávisti vůči Rusům setkávám neustále. Nevnímám, že by kdokoli říkal, že je to za čarou.

Ty věci, co se podle vás nesmí říkat – bude je teď říkat Echo, Rádio Prostor a Parlamentní Listy?

Já doufám, že naše média budou svobodná a otevřená. 

Jen se snažím pochopit, jak by podle vás měly být nastaveny mantinely veřejné debaty abychom nedělali vyváženost stylem pět minut Hitler, pět minut židé.

Tohle je oblíbený bonmot, který se opakuje pořád dokola. Je to obrovské téma, které přesahuje formát tohoto rozhovoru, protože je mi dost blízké. Z toho, co já vím o dějinách, si rozhodně nemyslím, že by Hitler měl málo prostoru v médiích, i západních. Ostatně časopis Time ho označil za osobnost roku. 

Mně jde o mantinely veřejné debaty. Jestli je podle vás v pořádku například to, když astrofyzik odmítne jít do debaty s člověkem, který tvrdí, že je Země plochá.

Připadá mi to legrační. 

Jsou tady pořád nějaká elementární, obecně platná fakta a lze stále určit objektivní hranici toho, co už je za hranou?

To je celá pointa. Stát a zákon nějaké mantinely stanovuje a v podstatě je stanovuje tak, aby chránil lidi i firmy před újmou. Ale stojí to na předpokladu, že svoboda je nesmírně cenná a ukrajovat by se měla pokud možno co nejméně.

Ochrana dobrého jména a ochrana před šířením nenávisti, na to podle mě zákony pamatují, ale představa, že by zde byl kdokoli, kdo může reálně rozhodovat o obsahu, to si vůbec nedokážu představit.

V Evropě běží největší konflikt od druhé světové války, který pár set kilometrů od nás rozpoutala země, označující Česko za svého nepřítele. Není to dostatečný důvod k vyřazení podpory Ruska z veřejné debaty?

Pokud ano, je nezbytné to udělat zákonem. Od toho by tu měl být stát, který je schopný tyto věci kvantifikovat a pracovat s nimi. Já osobně nevnímám, že by tady byla nějaká silná pátá kolona, která by nás ohrožovala. A už vůbec si nemyslím, že pokud bychom je umlčeli, budou nás ohrožovat méně.

Žijeme v jedné zemi a je mi jasné, že jsou zde lidé se šílenými a zvrácenými názory, ale nemyslím, že by řešením bylo je, byť jen mentálně, vymazat.

Co má být řešením? Dát šíleným a zvráceným názorům prostor, ale podrobit je kritickému pohledu?

Já osobně pořád věřím spíš v nějakou tvorbu než v omezení. 

Nemám na mysli omezení, spíš si říkám, jestli zpravodajská média nemají ze své podstaty uvádět věci na pravou míru.

V nějakém směru určitě, ale někdy je to obtížné. Proti lži se nejlépe bojuje pravdou, mnohem účinnější je pokusit se dostávat k lidem pravdivé informace, byť jsou to třeba informace, které nutně tomu kýženému obrázku nekonvenují.

Pokud je zde část společnosti s pokřivenými názory na svět, řešením není je umlčet, ale dostat k nim pravdivé informace. 

Jsou toho schopny Parlamentní listy?

Jednoznačně, je to stejné médium jako všechny ostatní.

Historie jiných zpravodajských médií v Česku ale není natolik pohnutá. Je možné zlepšit pověst Parlamentních listů bez totálního rebrandingu?

Všechna média dělají chyby. Chyby Parlamentních listů z minulosti byly vyřešeny korektním způsobem. Rebranding podle mě není potřeba. Pořád tam zbývá práce, ale začala už rok dva zpátky. Snaha zlepšovat se tam je.