I když nemáte rádi elektroniku ani rap, jméno DJ a hudebního producenta Jakuba Stracha, který vystupuje pod jménem NobodyListen, vás v posledních několika letech nemohlo minout. Se svými sety, kde kombinuje progresivní elektroniku s rapem, vystupoval po celém Česku a na Slovensku.
Proslavil se nejen jako DJ, ale hlavně jako pořadatel kultovních raveových akcí Addict. Ty se na dlouhá léta staly pro mnoho mladých synonymem pro jedny z nejzajímavějších elektronických akcí na východ od Berlína, zejména díky nabitému lineupu nebo propracované světelné show.
Na kontě má kromě toho spolupráce s největšími rapovými umělci českého a slovenského hudebního průmyslu, jako je Nik Tendo nebo Yzomandias, ale i hudbu pro baletní představení bpm Národního divadla.
Jeden z jeho posledních projektů je deska Koukej se mnou. Tu vytvořil společně se svou partnerkou, talentovanou raperkou Annet X. Jejich společný klip Vrstvy jim vysloužil místo v nejužších nominacích Cen Anděl Coca-Cola 2023.
Podstatnou část fungování jeho osobního brandu pak tvoří i komerční spolupráce, od vystoupení na soukromých akcích až po custom-made hudbu do reklam nebo jiných audiovizuálních projektů.
V jeho životopise bychom našli partnerství se značkou Dior, Zalando, Nike, Jägermeister nebo Prada. Dlouhodobě pracuje i s módním designérem Janem Černým, kterému tvoří hudbu na jeho módní přehlídky.
Dnešním koncertem slavíš patnáct let na scéně. Jakých těch patnáct let bylo?
Asi to bude znít jako velké klišé, ale je to pro mě opravdu splněný sen.
Když jsi jel na svoje první vystoupení, napadlo tě, že tě hudba bude jednou živit? Nebo o tom patnáctiletí kluci moc nepřemýšlejí?
Před patnácti lety jsem si nemyslel, že celý život nebudu muset dělat nic jiného než hudbu. Je to obrovské štěstí. Vždycky to pro mě byla hlavní životní i osobní náplň a jsem rád, že pořád může být. Ale moje začátky byly spíš takový pokus–omyl. Ještě aby ne, když jde patnáctileté dítě hrát do nočního klubu. Navíc v takových vtipných časech, třeba od půl deváté do půl desáté večer.
Když jsem začínal hrát, byli v klubu většinou jen barmani a provozáci. Vozil mě tam táta, čekal na mě v autě před klubem a pak jsme společně jeli domů. Takže abych odpověděl, o kariéře jsem tehdy příliš nepřemýšlel.
Hraní mi v začátcích dalo hlavně kontakty. V patnácti až šestnácti letech jsem se najednou začal objevovat ve skupině lidí z rapové nebo hip hopové scény, ke kterým jsem dlouho vzhlížel. Byli mezi nimi Indy & Wich, PSH, Vladimir 518 nebo Supercrooo.
Vzpomínáš si na nějaké své konkrétní vystoupení z té doby?
Nedávno jsem si uvědomil, že moje druhé nebo třetí hraní bylo s Viktorem Sheenem (dnes jeden z nejposlouchanějších raperů Česka, pozn. red.), a i pro něj to byl jeden z prvních koncertů v kariéře. Před pár dny jsme se viděli a hodně jsme se tomu smáli.
Zmínil jsi, že tě na tvoje první koncerty vozil táta. Měli jste hudbu v rodině?
Měl jsem štěstí, že se oba moji rodiče zajímali o muziku. Poslouchali ji, měli ji rádi a zpětně si myslím, že i taková maličkost může dítě ovlivnit. Moje máma nevydržela bez muziky ani minutu. A navíc měla vkus. Poslouchali jsme společně Prince, Jamiroquai, Marcuse Millera, Mary J. Blige nebo OutKast. Troufnu si říct, že mi to dalo fakt hodně.
Pak je také důležité říct, že mamka pracovala jako letuška a pravidelně létala s ČSA do New Yorku. Odtud mi vozila cédéčka. Na Times Square byla obrovská, několikapatrová prodejna Virgin Records, takže jsem od ní vždycky něco dostal. Mám je doteď schované v krabicích u ní v garáži. Jednou za čas se mě zeptá, jestli si je už nechci odvézt. Což odmítám, ale zároveň nechci, aby je vyhodila.
Pak nemůžu zapomenout na dědu, jazzmana. Hrál v big bandu, pořádal v Praze velké jazzové a swingové festivaly, na které jsem jako děcko chodil. Hráli tam super věci, třeba Manhattan Transfer (americká jazzová, swingová hudební skupina, pozn. redakce).
Jak přesně ses dostal k DJingu?
Přiznám se, že si moc nepamatuji, proč jsem ho vůbec chtěl začít dělat. Skrze rodinné známosti se mi povedlo dostat se do jednoho studia, kam jsem se asi ve třinácti letech začal chodit dívat, jak to celé funguje. Je to docela vtipná historka – tehdy totiž napsal můj idol Indy na Facebook, že by si chtěl vyzkoušet letecký simulátor.
Jako jeho největší fanoušek jsem se zeptal mámy, jestli by to šlo na Ruzyni zařídit. A ona to fakt dokázala. Já jsem za odměnu dostal možnost chodit se dívat k němu do studia. Vzal mě tak trochu za svého, začal jsem tam trávit hodně času a díky tomu jsem poznal skoro všechny, kdo v té době měli jméno.
Sám jsem si pak stáhl stupidní program do počítače, kde jsem začal pomalu lepit první věcičky. Sekl jsem se sportem, nehrál jsem počítačové hry jako někteří mí vrstevníci, ale skládal jsem si smyčky a snažil se pochopit fungování skladby.
Velká jména jsi tedy začal potkávat už ve třinácti nebo čtrnácti letech. Jak tě brali starší lidi z oboru?
Zrovna nedávno jsem nad tím přemýšlel. Dneska to možná zní divně, ale tehdy mě přijali, protože takovou hudbu dělalo málo lidí… Teď už by se to podle mě nestalo. Všichni z branže máme zaspamované sociální sítě mladými, kteří to chtějí dělat také, a je fakt těžké se konkurencí prokousat.
Občas dělám workshopy a běžně se mi na ně hlásí stovky lidí. Když jsem začínal já, bylo nás opravdu jen pár. Měl jsem štěstí, že ta velká jména kolem sebe neměla dalších čtyřicet podobných Jakubů.
Kdy sis za těch patnáct let na scéně řekl, že ses vydal správným směrem?
To je těžká otázka, protože to většinou nebývá jeden konkrétní okamžik nebo akce. Tehdy nebyly streamovací platformy ani sociální sítě, takže člověk nemohl zazářit jen tak přes noc. Nemám tedy v hlavě jeden konkrétní moment, kdy jsem si řekl: aha, tohle je ta cesta. Dělal jsem spíš malé krůčky, sem tam jsem si i nabil hubu.
Už jsem to sice říkal několikrát, ale pořád je to pravda – opravdu si nemyslím, že jsem nějaký super talent nebo génius. Jen jsem nedělal nic jiného než hudbu. V sedmnácti jsem si zkoušel vést vlastní hudební vydavatelství, pracoval jsem na video magazínu Hip Hop Allstars, chodil vysílat do internetového rádia Hip Hop Stage nebo do rádia Spin.
Dělal jsem toho hrozně moc a nic jiného mě nezajímalo. V osmnácti jsem se přestěhoval do vlastního, udělal jsem si tam malé studio a na tohle hrozně rád vzpomínám. To byl pro mě první velký osobní úspěch.
Ten ale musel být nutně navázaný na finanční nezávislost, na byznysovou stránku věci. Ta začala dávat smysl také už v tvých osmnácti letech?
Ano, měl jsem tehdy už hodně bookingů, takže dobrý měsíční příjem. Dokázal jsem s ním platit byt. Jsem maximalista, takže jsem si samozřejmě vybral byt na Praze 1, byl zbytečně drahý, ale chtěl jsem být v centru dění. Jedl jsem pak sice skoro jenom banány, čínské polévky a těstoviny s kečupem, ale stálo mi to za to.
Jak funguje byznys značky NobodyListen dnes?
Hodně se to proměnilo s nástupem sociálních sítí a streamingových platforem. Mám několik hromádek. V první jsou koncerty, bookingy, pak jsou tu příjmy z merche, prodeje nosičů jakéhokoli druhu. Třetí kategorií jsou streamovací platformy, Spotify, Apple Music, YouTube a tak dál, které dnes dokážou i v České republice generovat umělcům slušné peníze.
To ještě před pěti lety nebylo, třeba Calin nebo Viktor Sheen dostávají čtvrtletně vyplacené fakt velké částky. A čtvrtá hromádka jsou pak komerční projekty nebo spolupráce.
Přijde mi, že umělci většinou mají tendenci tu kategorii komerčních projektů nezmiňovat, i když mnohdy bývá podmínkou pro jejich autorskou tvorbu. Jak to máš v tomhle ohledu ty?
Za komerční spolupráce jsem se vždycky stavěl, i když jsem za ně na začátku dostával velkou bídu. Jednu dobu jsem patřil díky projektu VR/NOBODY do alternativní scény, která je na spojování se s nadnárodními korporáty dost háklivá. Tyhle dva světy se ale podle mě navzájem potřebují.
Značky se snaží přiblížit nějaké komunitě a na to jsou tady zase lidi z kultury. Dám příklad, natočit klip, což vyjde klidně i na 700 tisíc korun, je v podstatě finančně nenávratná investice, takže přítomnost komerčního partnera s tím může hodně pomoct.
Jak si takové partnery vybíráš?
Hlavní je, že jsem v situaci, kdy si je vůbec můžu vybírat. Nedělám reklamy na šampony, ale spojuji se s firmami, které korespondují s tím, co dělám. Většinou jde tedy o módu, elektroniku, energetické nebo alkoholické nápoje.
Na některé spolupráce jsem vyloženě pyšný, třeba na tu s Diorem. Nebo s RedBullem a Jagermeisterem, s nimi dělám už přes deset let a stavíme na společné historii.
Dokázal bys říct, na jaký autorský projekt jsi nejvíc pyšný? Na Addict, spolupráci s Národním divadlem, nebo na něco úplně jiného?
Asi na párty Addict. Myslím, že mezi roky 2016 a 2019 to byly opravdu jedny z nejnavštěvovanějších eventů pro určitou subkulturu. Povedlo se nám vytvořit safe-space, kam se lidi rádi vraceli, dělali jsme zajímavé programy, za tu dobu jsme na ně nalákali až šedesát tisíc návštěvníků.
Jasně, byly tu daleko větší akce, třeba festivaly jako Let it Roll, ale tohle bylo opravdu speciální. Pamatuju si, že když jsme dělali Addict na Stalinu v Praze, kde bylo podle údajů z dronu asi 4,5 tisíce lidí, tak mi volal kamarád, programový ředitel Rádia 1, a říkal mi: Ty vole, jsem zrovna na Letný a tady všichni vypadají jako ty!
Jak je to s projektem Addict teď?
Teď tak trochu odpočívá, přestal totiž dávat ekonomický smysl. Hodně narostly náklady na produkci. Zabezpečit event dříve stálo 600 tisíc korun, dnes jsou to dva miliony. Navíc nám došla i místa, kde pořádat parties, které se odehrávaly třeba v nejrůznějších industriálních prostorách.
Je něco, na co ze své kariéry hrdý nejsi?
Těch momentů je také hodně moc. Spoustu věcí jsem podělal, hlavně na začátku. Neumím totiž říkat ne. Ve dvaceti letech jsem tak dělal příliš věcí naráz, polovinu z nich jsem podle mě nezvládal. Vedl jsem magazín, pořad na rádiu, měl jsem hudební label, dodělával školu a spousta věcí rozhodně nedopadla, jak měla.
Jedním z dalších momentů, který se mi teď vybavil, byl nešťastný rozhovor, kde se v titulku objevilo něco jako „rapeři glorifikují drogy a mně se to nelíbí“ (titulek přesně zněl: NobodyListen: Drogy dnes teenagerům přijdou cool. Oslavují je i rapeři a to mě děsí, pozn. redakce).
Myslím, že to bylo vytržené z kontextu, ale i tak mi hned začali volat kamarádi rapeři, jestli jsem se nezbláznil. Říkali: vždyť ty sám jsi produkoval hudbu těm, kteří se o tématu nebojí mluvit nebo rapovat. Z toho mám dodnes mírné PTSD.
Dnes máš velký koncert v Křižíkově pavilonu E. Jak dlouho probíhají přípravy na takovou akci?
Plánujeme to čtyři nebo pět měsíců.
Jak to celé bude vypadat?
Stejně jako na Addict pracujeme s prázdným prostorem. Máme k dispozici velkou prázdnou halu a na rozdíl od klubu, který už je nějak postavený, tedy máme daleko volnější ruce. Řekli jsme si, že chceme poděkovat lidem, kteří na moje hraní chodí pravidelně.
Postavili jsme proto stage doprostřed haly. Není to koncept „God is a DJ“, takové hraní už mám za sebou, ale je to více o tom vtáhnou fanoušky do děje. Já budu mít tříhodinový koncert, na který dorazí sedm hostů, špička české rapové scény.
Kolik čekáš lidí?
Celková kapacita prostoru je tři tisíce lidí.
Máš ještě nějakou metu, kterou bys sám pro sebe chtěl pokořit?
Mám spíš jedno dlouho nesplněné přání, a tím je cizina. Hodně mě to tam táhne, ale zároveň vím, že je ještě potřeba udělat spoustu práce tady v Česku. Jednou bych za hranice chtěl, zatím se mi to nepovedlo. Měl jsem sice už koncerty v Berlíně, ale to byly spíš jednorázové akce, na které jsem nikdy nenavázal ničím dalším.
Všechno je o známostech. Věci, které dělám, dělají další stovky nebo tisíce lidí. Abych prorazil, musel bych se natrvalo odstěhovat. I když spoustu lidí díky Addict znám, nejsme v pravidelném kontaktu. Že si jednou za čas s někým pošlu ohýnek na Instagramu, nic neznamená.
Do zahraničí jsem se chtěl přestěhovat už několikrát, pokaždé mě tu ale nakonec zdržel nějaký český projekt. Díru do světa se mi už asi udělat nepovede, zkusit bych to ale i tak chtěl, alespoň v rámci nějakých spoluprací.
Nemyslíš, že ti bude zahraničí dávat větší smysl, až se tady scéna „vyčerpá“? Až zkrátka budeš mít pocit, že jsi tady zkusil všechno?
Asi jo, ale já mám většinou tendenci si říkat, že tohle nebo tamto jsem mohl udělat ještě líp!
Prohlášení typu „za tři roky bych chtěl dobýt Berlín“ od tebe tedy čekat nemáme?
To ne, tohle bych byl schopný říct, když jsem byl mladší… Před pár lety jsem si ale dovolil přestat tlačit na pilu. Došlo mi, že moji osobní hrdinové jsou mnohem starší než já, je jim klidně přes čtyřicet.
Tohle člověku ale dojde až s věkem – dlouho máte pocit, že pokud něco nestihnete do třiceti, nebudete už nikdy nikoho zajímat. Ona to ale není tak úplně pravda, takže se teď spíš snažím trochu uklidnit.
