Je mu jedenatřicet. Vybudoval úspěšnou síť soukromých škol a školek, jejíž značnou část s největší pravděpodobností během března prodá. Podle informací Forbesu bezprostředně inkasuje okolo šesti set milionů korun, přičemž v horizontu pár let si může sáhnout až na 1,5 miliardy. Brzy se stane majitelem fotbalového klubu… Zní to fantasticky, že?
Přesně proto je namístě si s Ondřejem Kaniou přečíst aktuální titulní rozhovor, odkrývající i odvrácenou stranu. Startovní čáru nepředstavitelně daleko od jakéhokoli úspěchu. Obrovskou zodpovědnost ve věku, kdy se vrstevníci primárně toulají po barech. Zdravotní problémy, přetrhané sociální vazby, dluhy, pochyby a velkou nejistotu, jak to celé dopadne.
Příběh o klukovi z brněnských Kohoutovic, z rodiny, kde nikdo neměl maturitu, a který nakonec ve velkém prorazil právě ve školství a dnes stojí před branami kdysi nepředstavitelného vykoupení, je jedním z nejinspirativnějších, které jsme ve Forbesu v posledních letech udělali. A stojí za každou chvíli, kterou do jeho čtení vložíte.
Přečtěte si ukázku níže, popisující období, kdy se Kania musel rozejít s tehdejším společníkem.
* * *
Musel jsem na sebe vzít obrovské smluvní riziko jen proto, aby můj tehdejší společník souhlasil s tím, že bude vyplacen a dostane hromadu peněz. Já nedostal nic, podepsal liquidation preference a zastavil se mi podíl. Věděl jsem ale, že to musím udělat, protože už to tak nejde dál. Předcházelo tomu hodně těžké roční období.
Přibral jsem třicet kilo, nemohl jsem spát, jel jsem úplně na hraně, poté jsem měl vážné zdravotní problémy a strašně rychle jsem během čtyř měsíců zase třicet kilo zhubl. Přestal jsem chodit mezi lidi a zpřetrhala se mi většina přátelských vazeb.
Obětoval jsem tomu všechno, ale nestačilo to, abych s tehdejším společníkem našel stejnou řeč. Z mého tehdejšího pohledu firma směřovala ke konci. Nakonec jsem zariskoval, našel investory, kteří ho vykoupí, podepsal jim všechno, co chtěli… No a dobře to dopadlo. Stačilo to jen přežít.
Byl jsi někdy blízko rozhodnutí, že s tím sekneš?
Nikdy. To jsem prostě nemohl. Jak jsem říkal, že mi budování škol v prvních letech urvalo kus duše, tak to myslím vážně. Hrozně nerad se za tím raným obdobím ohlížím a nechci se do těch pocitů vracet. A občas to mám i tak, že když potkám lidi, kteří u nás v prvních letech pracovali nebo u nás měli děti, strašně se stydím. Stydím se za to, jak to vypadalo.
Drtivá většina bývalých studentů se má fajn, úspěšně dostudovali, postupovali na své cestě a dodnes se ke mně hlásí, ale protože vidím za tu oponu a vím, jak tenká hranice tehdy byla mezi úspěchem a totálním failem, tak se dosud třesu. Teď už je to dobré, ale byly doby, kdy se mi dělalo fyzicky zle, když jsem se k těm školám přiblížil. Regulérně jsem tam nemohl chodit.
Na druhou stranu, i tahle zkušenost nám pomohla dostat se tam, kde teď jsme.
Co ti pomohlo?
Že jsem našel odvahu rozejít se se společníkem, vzít na sebe velké riziko a samozřejmě že mi Espira věřila, že to zvládnu. Odnaučil jsem se micromanagement a začal jsem firmu řídit z helikoptéry. Mám sedm lidí v managementu, kteří jsou se mnou šest a více let, a ty řídím. Oni pak řídí dohromady asi tři sta lidí.
Cítíš, že ti to vzalo mládí, respektive tu část života, kdy se všichni primárně baví?
No, aby to zase neznělo, že všude byla šeď… Já zažil střední školu v USA, což byla neuvěřitelná jízda. Jako kluk z rodiny, kde nikdo nemá ani maturitu, jsem najednou jezdil po turnajích od Las Vegas přes Atlantu až na Floridu, což jsou místa, o nichž jsem mohl maximálně snít.
Na druhou stranu, po návratu neznám od devatenácti let nic jiného než brutální zodpovědnost, kterou si moji tehdejší partneři neuvědomovali. Takže jsem cítil zodpovědnost ještě za ně. Vždy, ať už šlo o mého prvního společníka, poté o fond Espira, nebo teď o J&T, jsem říkal a byla mi naprosto jasná jedna věc: pokud by se s firmou cokoli stalo, já skončím s ničím, ještě k tomu s dluhy a reputačně úplně na dně, protože mě si s tou firmou všichni spojují.
O to víc jsem si to všechno uvědomoval. Takže máš možná trochu pravdu. Ale vůbec toho nelituju.
Kompletní rozhovor, který se táhne od Kohoutovic přes to, proč by soukromé výrobní společnosti měly privatizovat odborné školy, až po strategii za nákupem libereckého fotbalového klubu, naleznete v aktuálním vydání Forbesu nebo v jeho online verzi.
