Simona Kijonková a její neuvěřitelná cesta od rozdrápaných kolen na karlovarských kopcích k miliardám ze Zásilkovny a otevřeným horizontům.
Hunter S. Thompson o podobném karibském ostrově napsal, že půlka vypadá jako floridská Tampa a půlka jako středověká psychiatrická léčebna. I po několika dekádách lze konstatovat, že se až neuvěřitelně trefně přiblížil pravdě. Teploměr ukazuje 31 stupňů, vlhkost vzduchu dosahuje 85 procent.
Občas jako dar z nebes zafouká svěží vítr a rozvířený prach dopadne na staré sanitární zařízení, rezavý přívěs a hromadu dalšího harampádí, které kdysi možná někomu dobře sloužilo, ale dnes vypadá spíše jako filmové kulisy Rumového deníku.
Toulaví psi už jen podtrhávají absurdní scenerii, které se při vědomí, že právě tady začneme vyprávět nejsilnější ženský byznysový příběh české historie, ani nechce věřit.
Stejně tak se ale nechce věřit tomu, že když Simona Kijonková, hlavní hrdinka tohoto příběhu, uvidí u rezavého vleku dvě plastové židle, okamžitě se vydá jejich směrem.
Vyleze na přívěs a vítězoslavně rozmáchne rukama. Jen tak. Že má na sobě bílé hedvábné šaty a sandály Hermès, ji zajímá asi stejně, jako to zajímá kulhajícího kohouta, který se kolíbá kolem.
Uvolněná a zpomalená atmosféra karibského ostrova Aruba, který si říká „one happy island“, je naprostým opakem toho, jak jedna z nejvýraznějších postav českého byznysu žila dosud.
Třináct let intenzivně a s neuvěřitelným nasazením budovala Zásilkovnu – největší českou logistickou firmu, kterou právě prodala.
Hodnota transakce nebyla zveřejněna, ale podle informací Forbesu si Simona Kijonková s manželem Jaromírem z dealu, na jehož druhé straně stojí gigafond CVC a Emma Capital Jiřího Šmejce, odnesou mezi čtyřmi a pěti miliardami korun.
Jak už jsme naznačili, Česko nezažilo silnější a větší byznysový příběh, za nímž stojí žena. Žena, která nezačínala od nuly, ale spíš z minus trojky. Žena, která se ve třinácti letech musela dívat, jak za horizontem mizí autobus plný spolužáků těšících se na lyžařský výcvik, zatímco ona zůstala sedět na patníku.
Žena, která když vidí jakoukoli výzvu, s vervou po ní skočí a pro kterou „ne“ znamená jen signál, že se musí zeptat jinak. S miliardami v zádech a otevřenými horizonty si teď Simona Kijonková kreslí do písku svou budoucnost. A ta je nemístně barevná.
Proč jsme na Arubě?
Přemýšlela jsem nad tím, kde začít sabatikl, který prostě po tom roce intenzivní práce na prodeji firmy potřebuju. To bylo, jako kdybych každých čtrnáct dní dělala státnice. Nejsem na tom zdravotně nejlíp, jsem jako vyždímaný kus hadru. Dřív jsem si dávala sabatikl jednou za rok s celou rodinou, teď potřebuju delší čas.
Tady teď začínám dlouhou cestu kolem světa. A Aruba je první destinace na téhle cestě. Cestováním si vždy dobíjím baterky a tenhle sen byl v mlze, ale teď, v mých šestačtyřiceti, se plní. A manžel mě v tom podpořil. Takže teď nás čekají třeba Velikonoční ostrovy, Brazílie nebo Bora-Bora.
Cestování mi pomáhá překonávat nejtěžší chvíle života a tak je to i teď. I před dvěma lety, kdy jsem přemýšlela, jestli prodat a let it go, jsem odletěla do Mexika a právě tam jsem se rozhodla, že dám přednost svojí rodině před byznysem. Tak to mám celý život. Jsem křesťanka a mám rodinu na prvním místě.
Je ti šestačtyřicet, jsi na Arubě, máš miliardy z prodeje… Co dál?
Já jsem člověk, který nikdy v životě neponechává nic náhodě. Když jsme 22. prosince podepsali prodej, tu obrovskou haldu papírů, věděla jsem, že můj další krok bude pomáhat dalším podnikatelům. Z pozice investorky. To je nakonec pro mě nejvyšší meta. Zaměstnanec, podnikatel, investor.
Už v tom zmiňovaném Mexiku jsem si kreslila do písku plány. A myslela při tom na naše děti. Máme spoustu firem, nemovitostí, investic a byl v tom trochu chaos. V současné podobě správu našeho rodinného majetku dětem předat nechci.
To nejdůležitější, co chci dětem předat, je, ať v životě dělají, co je baví. Každé z našich tří dětí je úplně rozdílné. A moje zodpovědnost je nejenom je podpořit v jejich snech, ale taky je naučit spravovat majetek, jako to dělaly šlechtické rody. To je dobrá inspirace, i když žádný šlechtický rod nejsme.
Jak budeš investovat? Jako private equity? Nebo venture kapitalistka?
Bude toho víc. Mým primárním cílem nebudou early stage firmy ani se nebudu čistě sama pouštět do venture kapitálu. Já si třeba jako investora vážím Ondřeje Bartoše (partner v Credo Ventures, pozn. red.), takže můžou přijít nějaké společné investice.
Ale osobně se chci zaměřit na private equity. Konkrétně na střední a malé byznysy, které mohou být takzvaně distressed – mohou mít problém s financemi, managementem nebo třeba s růstem. Tím vším jsem si sama prošla. A věřím, že v tom jim můžu pomoct.
Takže nechceš sama nic nového budovat?
Forbes Digital Premium
