skip to main content

Což takhle dát si buuz. Splněný sen dostal do Prahy mongolskou restauraci

I pro zvídavé gastronauty je to něco nového: je libo buuz, khuushuur nebo tsuivan? Pokrmy servíruje muž s podobně jazykolamným jménem – Dashnyam Boldsaikhan – ale jinak je to celé jednoduchá story. Právě si splnil celoživotní profesní sen a díky tomu můžete na Letné ochutnat mongolské pokrmy, které jinde v Praze nenajdete.

Buuz jsou taštičky vařené na páře a plněné ručně sekaným masem, tsuivan výborné domácí nudle a khuushuur? Klasická guilty pleasure: cosi jako mongolský langoš z těsta nasáklého tukem a rovněž plněný masem. Jí se pěkně zatepla rukama.

„Jsem velmi spokojený. Když uvaříte jídlo, přinesete ho na stůl a lidem to chutná, je to úplně nejvíc,“ říká Boldsaikhan, majitel i šéfkuchař UB Restaurace. Zkratka UB značí mongolskou metropoli Ulánbátar a on se zase ve zkratce představuje jako Boogii.

Zjednodušení se hodí – i pokrmy ze široširé země Čingischánových potomků jsou vlastně jednoduché. Jídlo je odrazem národní duše a někdejší kočovníci logicky neměli čas na žádné velké pěstování zeleniny. Základem je proto maso, nejvíce hovězí a skopové, a mouka.

Reklama

Esencí mongolské kuchyně tak může být huitsai, extrapoctivá polévka s masovými knedlíčky, plátky masa, osmaženými brambory a skleněnými nudlemi, k níž se navrch podává smažený mongolský knedlík. Dobrou chuť!

Mongolské taštičky buuz, v zemi naprostá klasika

Jak se sem ale dostal Boogii a spolu s ním tato jídla? Jde o příběh několika desetiletí a tří hlavních měst, která dělí tisíce kilometrů. Že je na konci Praha, to je pro našince ocenění. „Česko je pro mě zaslíbená země. A vysnil jsem si, že si tu jednou otevřu restauraci,“ líčí s neskrývaným nadšením Boogii.

Začínal v Ulánbátaru jako bankovní úředník, ale gastronomie ho lákala: mimo jiné absolvoval kurzy vaření u dnes známého mongolského šéfkuchaře. Když o místo přišel a bylo potřeba zabezpečit rodinu, vydal se – jako řada Mongolů – za prací do Jižní Koreje.

I když mu tamní znakové písmo nic neříkalo, u televize se v Soulu naučil korejsky, což se mu později hodilo. V roce 2007 pak poprvé zamířil do střední Evropy.

Polévka huitsai se smaženým knedlíkem

„V Praze žil třicet let můj švagr a kamarád mě přesvědčil, ať ho s ním osobně seznámím. Okamžitě jsem byl nadšený,“ vzpomíná. „Je tu klid, Česko je skvělé místo pro rodinu a má vysokou úroveň školství, což je pro mě kvůli dětem nejdůležitější. Navíc bez stresu a společenského tlaku, jaký je obvyklý v Asii.“

Už tehdy tu obhlížel místa, kde by se mu líbilo vařit. Jenže bylo potřeba na vlastní podnikání vydělat, a tak se mu přihlásila minulost. Boogii začal pracovat pro jihokorejskou firmu dovážející tamní potraviny, jeho manželka působila v korejské restauraci. Až loni v prosinci konečně našli to, co chtěli: vyhráli konkurz na provozování restaurace na letenské tepně, ulici Milady Horákové.

Reklama

Několik měsíců práce, příprav a – vítejte v Ulánbátaru!

Nudlový pokrm tsuivan

Indické, thajské a vietnamské klasiky zná už každý, Češi si oblíbili čínské dim sum knedlíčky i korejský bibimbap, někteří přidali laoský salát larb, indonéský rendang nebo malajsijskou laksu. Ale mongolské jídlo? To je novinka.

„Taky si ho u nás lidi dávají nejčastěji, nejvíc buuz,“ říká Boogii o knedlíčcích, které v jeho vlasti náleží k oslavám lunárního nového roku a v rodinách se jich pro sešlost příbuzných chystají stovky, někdy i tisíce. „Ohlasy máme pozitivní.“

Mongolsko není úplně tradiční destinace, národ Zikmunda a Hanzelky ovšem otiskl podrážky trekových bot všude, i tam. Než covid zavřel hranice, hodně oblíbené byly kupříkladu výpravy za rybařením na bouřících mongolských řekách.

„Proto máme tři typy hostů,“ líčí Boogii. „Prvními jsou Češi, kteří Mongolsko někdy navštívili a chutnalo jim, jen si naše jídla už pak neměli kde dát – a teď jsou nadšení. Druhými jsou Mongolové žijící v Česku, co si rádi dají to, co si doma sami tak často neuvaří. A třetími jsou lidé, co rádi vyzkouší něco nového.“

Mongolská komunita u nás čítá jen několik tisíc lidí, chuť je ale univerzální smysl, který propojuje. Zmíněná polévka huitsai by člověku dodala dost sil i na celodenní putování v koňském sedle, do země nomádů pasuje dokonale. Kdo pak hledá vyloženou gastroexotiku, nechť vyzkouší banshtai tsai, tradiční slaný mongolský čaj s ghí a masovými knedlíčky.

Rodinný podnik kromě pokrmů ze své vlasti nabízí i korejskou a japonskou kuchyni. „Moje největší síla je, že je umím uvařit všechny a tím pádem u všech zodpovídám za kvalitu,“ říká šéfkuchař a podnikatel v jednom.

Otevírat restauraci v roce 2021 není žádná pohodová procházka bez překážek, spíš naopak. Jenže sen je sen. Boogii tak vyhlíží nejen časy, kdy Letnou výhledově zase zaplní turisté a navíc se do města vrátí studenti. On cílí ještě výš.

„První metou je mít restauraci plnou spokojených zákazníků,“ nastiňuje. „A pak bych si chtěl otevřít síť po Praze i celém Česku, klidně menších bister. Věřím, že se to povede.“

Reklama
Reklama