skip to main content

Craig prosí na kolenou a loučí se s agentem 007. Nová bondovka je rutinní retro

Ostraha s vysílačkami v uších, vypnuté telefony zalepené v neprůsvitných sáčcích. A začátek promítání ve stejnou chvíli jako pro britskou královskou rodinu v londýnské Royal Albert Hall. Úterní česká premiéra pětadvacáté bondovky Není čas zemřít se nesla v duchu zjitřeného očekávání i cateringu od výrobců alkoholu, který Bond na plátně popíjí.

Někteří uslzení diváci patrně potřebovali panáka hlavně po skončení projekce kolem půl jedné ráno, to už se ale nenalévalo. Teď je 13 hodin ve středu 29. září a embargo na recenze končí. Jak to celé dopadlo?

Bond chce ve filmu zase jednou zapomenout na minulost, která ho ale samozřejmě dožene, konkrétně v podobě zločinecké organizace Spectre, jejíhož hlavouna Blofelda dostal v minulém díle za mříže. Italská idyla s milovanou Madeleine tak v italském historickém městečku netrvá dlouho, když kolem začnou vybuchovat hroby a úřadovat padouši s umělými očními bulvami. Zklamaný a podvedený Bond míří do exilu na Jamajku.

Reklama

Právě tam se začne vybarvovat aktuální světová hrozba, kterou dal do pohybu únos vědce z tajné londýnské laboratoře MI6 a která nečekaně zasadí krutou ránu Bondovým minulým nepřátelům.

Zatímco sekvence v Itálii a na Jamajce mají drajv, někdy po hodině se takřka tříhodinový snímek začne povážlivě táhnout, a tak trochu neochotně odhalovat, že čekání na obligátní Craigovo adieu v posledních minutách potřebuje prostě jen něčím zaplnit.

Stojí za tím pravděpodobně špatná producentská rozhodnutí. Ještě před tím, než producenti najali režiséra Caryho Fukunagu, měl tuhle bondovku režírovat Danny Boyle podle scénáře svého spolupracovníka Johna Hodgeho. Je samozřejmě otázka, jak by se jim to povedlo, dvojice každopádně slibovala prudce aktuální zápletku v „nové studené válce“. Producenti ale takovou vizi zařízli. Bohužel.

Místo toho tak v novince sledujeme šílený plán muže jménem Lutsifer (ne, nejde o překlep), který počítá s biologickou zbraní s nanoboty, jež má eliminovat miliony lidí, a který jako by vypadl z bondovek s Rogerem Moorem nebo Pierce Brosnanem.

Reklama

Pokud se vám nezdál zlověstný projev Javiera Bardema ve Skyfall, přehrávající Rami Malek v roli Lutsifera, který se prochází svou „Jedovatou zahradou“ nebo dští síru v tureckém sedu, má úplně jiné, až parodické grády.

Bond samozřejmě nemusí být seriózně realistický, což stvrzuje i nečekaně uvolněný Craig nebo angažování komičky Phoebe Waller-Bridge, která pomáhala se scénářem. Problém však je, že film chce být zároveň i nebývale osobní, osudově romantický, rodinný, a tím pádem vážný.

Kdy jsme viděli prosit Bonda padoucha na kolenou, aby dal aspoň lidem šanci bojovat za jejich životy? V Casino Royale před patnácti lety by ho Cifra za něco takového provazem přetáhl za genitálie ještě o trochu intenzivněji.

Režisér Fukunaga, který stojí třeba za seriálem Temný případ, se zkrátka projevil jako trochu rutinní realizátor. V době, kdy se ve filmech jako Tenet kejklí s časovými rovinami a kdy se i ve slabších dílech Mission: Impossible vplétá několik dějů do sebe, působí Není čas zemřít jako poměrně líně napsané retro.

A to ještě takové, v němž je divák vždy napřed před postavami, které například s údivem zjišťují, že se na ostrově mezi Japonskem a Ruskem vyrábí cosi hrozivého, což jsme věděli už dlouhé minuty před tím.

Dvakrát odkládaná bondovka je tak pro mě především apendix dvou předchozích lepších filmů, Skyfall a Spectre, v nichž měl Craigův Bond mnohem příhodnější příležitosti se rozloučit a jejichž motivy novinka jen na sílu rozvíjí.

Pětadvacátá bondovka končí slovy o tom, že je třeba žít, nikoliv jen existovat. Není to úplně objevné, ale pokud se toho budou držet další filmy, bude zase dobře.

Reklama
Reklama