Už od roku 1910 zdobí ulici lemující Riegrovy sady Laichterův dům. Dílo architekta Jana Kotěry dnes není jen architektonickou památkou, ale také domovem rodinného nakladatelství se silným příběhem.
Dům v pražské Chopinově ulici je unikátním příkladem rané architektonické moderny a jedním z vrcholných děl architekta, jehož rukopis můžeme vidět například na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, Mozarteu nebo hradeckém Muzeu východních Čech.
Laichterův dům se však od ostatních Kotěrových staveb přece jen liší. Architekt stavbu navrhl na přání Jana Laichtera, který hledal místo pro své nově vzniklé nakladatelství – a zároveň domov pro svou rodinu. Neobvyklý koncept byl inspirován renesančním nakladatelským domem Plantin-Moretus v Antverpách, který je dnes památkou UNESCO.
Laichterovo rodinné nakladatelství, kam přispívala pražská intelektuální smetánka včetně T. G. Masaryka, fungovalo do roku 1949. Tehdy spolu s více než třemi stovkami dalších po nástupu komunistické totality zaniklo a Laichterovi mohli jen bezmocně sledovat nákladní auta odvážející tisíce knih ze skladu rovnou do stoupy.
V roce 1961 se pak za nakladatelskou rodinou zavřely dveře jejich sídla naposledy. Několik desetiletí v domě žili komunističtí funkcionáři, ale nic v něm nenechalo takové stopy jako devadesátá léta před restitucí. Na přelomu milénia se do domu vrátila literatura s nakladatelstvím Paseka, které tu našlo své útočiště až do roku 2021, kdy se kvůli stavu prostor muselo odstěhovat.
Dnes se o dům stará prapravnuk zakladatele nakladatelství, devětadvacetiletý Štěpán Lars Laichter, který se pustil nejen do náročné rekonstrukce celého domu, ale plánuje zde vybudovat například muzejní prostory a především vytvořit místo pro svobodnou literaturu. Zároveň nevylučuje, že jednou rodinné nakladatelství obnoví.
Přicházíme k průčelí domu, který zdobí v okolí nezvyklé holé cihly a nápadně strohý styl napovídající, že jde o Kotěrovo dílo. Původně menší čtyřpatrový dům dorovnává vůči ostatním budovám nástavba z roku 1937 od Pavla Janáka.
Ve spodních patrech jsou prostory nakladatelství a nahoře byty, ke kterým vede schodišťová hala s šablonovou výmalbou Františka Kysely a lustrem od Franty Anýže. Sedáme do prosvětlené písárny k původnímu zrestaurovanému knihkupeckému pultu, kam lidé před sto lety chodili přímo z ulice pro nejnovější knížky nakladatelství Jana Laichtera, s jehož prapravnukem tu dnes sedím.
Proč jste se rozhodl vzít rodinný odkaz na svá bedra?
O dům jsem se začal starat před třemi lety poté, co můj dědeček zemřel a prateta, která se o dům starala, odešla do domova důchodců. Situace v rodině byla taková, že se o dům a rodinný odkaz nikdo jiný starat nemohl, a já si v určitou chvíli uvědomil, že to budu muset být já.
Je to více radost, nebo starost?
Možná jste si všimla, že u vstupu je úryvek závěti Jana Laichtera, který říkal, že starání se o rodinný odkaz je každodenní proces. Člověk s tím usíná a ráno se do toho budí. Cítím to stejně. Zároveň říkal, ať se staráme o zahrádku, že to je jeden ze způsobů, jak si od té práce odpočinout.
A staráte se o zahrádku?
O tu se stará hlavně babička, která v domě taky žije. Vlastně budeme brzy spolubydlící, protože já se stěhuji z vedlejšího bytu k ní, abychom mohli co nejvíce bytů pronajímat a tím pokrývat část nákladů na rekonstrukci.
Foto Michael Tomeš
Kolik bude rekonstrukce stát?
V domě je potřeba provést údržbu od stoupaček přes renovaci nábytku po repasy oken. A vzhledem k tomu, že dům je kulturní památka, je všechno samozřejmě složitější i nákladnější, takže se bavíme řádově o desítkách milionů. Založili jsme proto nadační fond Laichterův dům, kde je možné na obnovu domu přispět.
Mohl byste si to ještě s péčí o dům rozmyslet?
Pro mě by bylo těžké od toho odejít už jen kvůli tomu, že teď v rodině není nikdo jiný, kdo by se o ten historický odkaz mohl starat. Zároveň cítím i jistý pocit zadostiučinění vůči komunistickému režimu, který se to pokusil všechno zničit – a já bych chtěl ukázat, že se jim to nepovedlo.
Foto Michael Tomeš
Kdo byl váš prapradědeček Jan Laichter?
Měl vzdělání kupeckého příručího, ale po večerech rád četl. Ve svých třiadvaceti letech si pak řekl, že se chce stát knihkupcem, vydal se do Prahy a dostal se do nakladatelství Jana Otty. Tam se setkal s T. G. Masarykem a společně založili nové nakladatelství, aby mohl Masaryk svobodně publikovat.
Jaké knihy vydávali?
Nakladatelství mělo za cíl budovat českou vzdělanost, proto často vydávali filozofické a politické texty v češtině a nejrůznější publikace pro mládež. Po vzniku republiky chtěli hlavně kultivovat nově vznikající demokratickou společnost. Jan Laichter za to v roce 1945 dostal čestný doktorát Karlovy Univerzity – pokud vím, je to u nás jediný případ, kdy takové uznání dostal nakladatel.
Mohl v téhle písárně před sto lety sedět TGM?
To je otázka. Nemám v ruce žádný dokument, který by to potvrzoval. Ale z třicátých let existuje nahrávka rozhovoru s Janem Laichterem, ve které vypráví, jak s Masarykem jezdili na kole po Praze: prapradědeček vyjel odsud z Vinohrad, Masaryk z Hradu a potkali se u Vltavy.
Co se stalo s nakladatelstvími v roce 1949?
Ke konci čtyřicátých let se s nástupem komunismu postupně začínala omezovat práva soukromých nakladatelství, což vyvrcholilo právě 24. března 1949 vydáním zákona číslo 94/1949. Pravomoc soukromých nakladatelů omezil natolik, že více jak tři stovky nakladatelství zanikly a jejich sklady byly systematicky likvidovány.
Co to znamenalo pro vaši rodinu?
Během pár dnů museli nakladatelství vyklidit. Dovolili jim si vzít jen tři kompletní sady knihovny, které pak dostala vnoučata. Zbylých deset tun knížek odvezli ke spálení nebo do skartace.
U mnoha nakladatelství došlo ke znárodnění s tím, že v nějaké podobě pokračovala dál. Tady to bylo drastičtější, jelikož nakladatelství bylo spojené s Masarykem a dalšími tehdy politicky nežádoucími osobnostmi, a v zájmu komunistů tak byla úplná likvidace.
V zájmu komunistů byla úplná likvidace.
Rodina mého pradědečka mohla v domě bydlet až do šedesátých let, ale potom si byt vyhlédli vysocí komunističtí funkcionáři a naše rodina byla z bytu v prvním patře exekučně vystěhována. Vrátit zpátky se mohli až na začátku devadesátých let.
Jaké máte s domem plány?
Cílem je znovu propojit prostory nakladatelství s bytem rodiny, který byl oddělen po převzetí domu komunisty. V původním bytě teď vzniká malé muzeum představující nejen historii našeho nakladatelství, ale také málo známý, zato důležitý příběh zániku stovek nakladatelství v roce 1949.
Foto Michael Tomeš
Prostory se snažím uvést do původního stavu, protože zahrnují například Kotěrou navržené kusy nábytku a knihovnu, kam chceme do budoucna umístit kompletní edice všeho, co v nakladatelství vyšlo. Bude to unikátní prostor jak po architektonické a historicko-literární stránce, tak i po stránce lidských příběhů, které ten prostor vypráví.
Jaké příběhy například?
Kromě mého prapradědečka Jana a jeho syna Františka, který nakladatelství převzal, chceme vyprávět příběh malířky Věry Jičínské, která do rodiny také patřila a hodně jejích obrazů máme v rodinném archivu a chceme je tu vystavit.
Mám tu také plné krabice a skříně všemožných starožitností, které třídím, ale bohužel lidé, kteří znali jejich příběh, už většinou nežijí. Je to taková detektivka, kdy postupně skládám dohromady úlomky historie.
Který z úlomků pro vás nejvíc znamená?
Od dědečka jsem dostal knížku nadepsanou Naše rodopisy, ve které můj praprastrýc Prokop Laichter sepsal příběhy členů rodiny až do sedmnáctého století. Pro mě to byl takový první moment, kdy jsem si plně uvědomil příběh rodiny, na nějž navazuji.
Čím se do rodopisu uvedete vy?
Je zajímavé, jak se historie něčím opakuje. Synové Jana Laichtera byli tři bratři, kteří šli každý trochu jinou cestou a nakonec nakladatelství převzal pradědeček František. A i my jsme teď tři bratři a doufám, že stejně jako naši předci na rodinnou historii navážeme každý po svém.
Dali různí majitelé domu „zabrat“?
Je paradoxní, že nejvíc škody na historických prostorách se událo těsně po revoluci před restitucí. S komunistickou rodinou, která v domě bydlela, si jakýsi pán vyměnil byt a začal si ho upravovat podle svého. Takže například šablonové výmalby v chodbě přemaloval na růžovo…
Také tu prý chtěl otevřít pizzerii, ale to jsou všechno příběhy pratety Marty Laichterové, která dům zachránila, zařídila restituci a pak se o něj taky starala. Bez její iniciativy bychom ho neměli.
Cítíte historickou křivdu?
Mám čerstvý zážitek, který se mne hluboce dotknul, kdy za mnou v rámci festivalu Open House přišla paní, dcera komunistických funkcionářů, kteří v domě žili od šedesátých let až do revoluce.
Nejdřív se mi omlouvala, ale zašli jsme na kafe a vyprávěla mi příběh domu z perspektivy její rodiny. Nakonec mi řekla, že by ráda přispěla na obnovu domu, alespoň tím, že by mi darovala tři historické obrazy, které tu prý našli u popelnic v sedmdesátých letech.
Foto Michael Tomeš
Říkáme těch obrazům „Tři dědci“ a určitě je tu taky vystavím.
Vlastně vám ty obrazy vrátila…
Jak se to vezme. Pro mě je to ale gesto, kterého si moc vážím. Vnímám to jako krok k usmíření starých rodinných křivd. Je to všechno součást příběhů domu a odráží to také politický vývoj v Československu. Podle mě je důležité vést dialog s lidmi navzdory rozdílné historické zkušenosti.
Jaké poselství chcete skrze dům předávat?
V dnešní době je důležité vytvářet prostor pro knihy, kde příběhy a myšlenky z nich ožívají. Vše se dnes zkracuje a dlouhé texty ztrácí na důležitosti, přitom je potřebné mít možnost se nad některými věcmi zamýšlet do hloubky. A já bych tu chtěl takový prostor vytvářet. Pořádat autorská čtení, literární besedy, ale také jen třeba klidné místo pro čtení.
Také chceme připomínat události okolo likvidace soukromých nakladatelství, protože se o tom málo ví. Ten moment byl často natolik traumatický, že se do rodin propsal na generace dopředu. My bychom rádi přispěli k mapování jejich příběhů. Zároveň je důležité otevírat debatu kolem toho, jak komunistická cenzura ovlivnila kulturu obecně a jaké následky to dodnes má.
Jaké?
Byl tu velmi pestrý nakladatelský trh, který zregulovali do národních podniků s daleko menší rozmanitostí vydaných knižních titulů, primárně podporujících komunistickou ideologii. A ani po revoluci se to bohužel nevrátilo do původní podoby.
Foto Michael Tomeš
Stále tu máme trh dominovaný velkými hráči a myslím si, že je potřeba vytvářet prostor pro menší literární projekty, aby byl trh rozmanitější. To pak kultivuje celou společnost, což v době sociálních médií a dezinformací určitě potřebujeme.
Takže navazujete na masarykovské hodnoty…
Uvědomuji si, že tohle všechno jsou výdobytky svobodné demokratické společnosti, které nejsou samozřejmostí. Stačí, když se rozhlédneme kolem sebe. Já bych byl hrozně rád, kdybychom mohli i maličkým způsobem přispět tomu, aby se události roku 1949 neopakovaly. Chceme tu například dělat sérii čtení autorů ze zemí, kde literatura i dnes čelí cenzuře.
Je potřeba vytvářet prostor pro menší literární projekty.
Jak dům ožívá dnes?
Snažíme se postupně hledat způsoby, jak dům otevírat. Měli jsme tu například čtení poezie s básníkem Petrem Borkovcem, rave a degustační večer s projektem Ze Mě, nebo pořádáme už pravidelný vánoční jarmark s mladými umělci.
Na letošek plánujeme například několik workshopů kaligrafie letteringu s typografkou Petrou Dočekalovou a další autorská čtení. Chystáme se také zpřístupnit novou část domu, kde bude možné zakoupit zážitkové přespání v jeho historických prostorách.
Kdy v nejbližší době se dveře domu otevřou?
Budu rád, když se za námi lidé přijdou podívat se svou oblíbenou knížkou právě na výročí likvidace nakladatelství v neděli 24. března od pěti odpoledne. Společně si v bývalém skladu knih symbolicky připomeneme důležitost svobody vydávat a číst knihy, které chceme.
