Nositel ceny Jindřicha Chalupeckého z roku 2016 je k tuzemským galeriím mimořádně kritický. Absolvent ateliéru Vladimíra Skrepla na pražské AVU ale v jedné z nich právě vystavuje.

Expozice Alchymista v letenské The Chemistry Gallery vás rozhodí a mystifikuje, ostatně na to jsme už u tvorby Matyáše Chocholy zvyklí.

Výstava Alchymista částečně oživuje dva roky starou výstavu, s níž si hostoval v galerii Gossamer Fog v Londýně. Proč jsi se ji rozhodl opakovat v novější podobě?

Vedlo mě k tomu opět propojení starověkých mýtů se současným světem. Se středověkou alchymií se hezky pojí téma Keltů a stěhování národů, a tak jsem se po trase, jakou putovali, rozhodl druida-alchymistu dovézt zpět do Prahy.

Když se výstava v Londýně otevírala, začínal velký covidový lockdown, nyní je zase válka, další temná zima před námi… Výstavu volně opakuji ve spodním patře The Chemistry Gallery, a horní patro okupují díla, kterým jsem se věnoval v uplynulých dvou letech. Samotného mě překvapilo, že se mi poskládala v celkem optimistickou instalaci, že v sobě objevuji větší hravost.

Spodek je temnější, industriálnější, má něco z Beuysovské poetiky. Je nalezenou alchymistickou laboratoří a svatyní vybavenou různými záhadnými nástroji a magickými symboly, například mystickým stromem Života.

Řekneš nám víc o nových dílech?

Jedná se jednak o nástěnné neonové koláže, kdy jsem na černé plexisklo upevňoval různé předměty. Neon jsem loni pro sebe znovuobjevil v jiném duchu, než v tom pop- artovém. Druhou novou sérií jsou skleněné sochy, kterým se sice věnuji už nějaký čas, ale přišel jsem na nový způsob tvorby – lost foam.

Měl jsem spoustu polystyrenových odřezků z forem na bronzové sochy, které měly zajímavé rondokubistické tvary. Nechtěl jsem je vyhodit, tak jsem je začal spojovat stavební pěnou do jakýchsi architektonických koláží. Pak jsem zjistil, že tvary lze dokonale převést do skla, aniž by objekty ztratily věrohodnost polystyrenových povrchů. Zároveň ve skle ale nikdy nezestárnou.

Sklo máš velmi rád, proč?

Dost mě ovlivnila stáž u Ronyho Plesla na UMPRUM. Tam jsem sice nakonec jako výstup připravil sklářskou performance, ale po čase se ke sklu vrátil v klasičtější rovině. Jeho energie a živelnost je návyková. Zvlášť, když k němu přistupuji po svém. Pohledem odborníků asi sklářský analfabet, ale můžu si to dovolit, nejsem řemeslník ani designér. Baví mě to prasit, když z toho vzniká cokoliv zábavného. 

Nová média a metaverzum tě nezajímají?

Zajímají, ale s odporem, který k nim mám. Vidím, kolik lidí tam uniká, ale nemyslím, že by to byl svět, který by skutečně podněcoval fantazii, předkládá nám pouze náhražky reality. Sice pracuji s videem, ale jako s formátem dokumentace perfomance. Gró mé tvorby rozhodně bude nadále spočívat ve fyzickém zážitku, v tom prožitku si sáhnout, cítit hmotu a to bude čím dál vzácnější.

Při studiích u Skrepla na AVU jsem si vyzkoušel celou paletu materiálů, včetně konceptu a práce s textem, a s tímto základem přesně vím, jak který materiál působí fyzicky i psychicky. Vidím na sobě snahu uzavírat etapy svého tvůrčího hledání v daném materiálu.

Například text pro mě byl jednu dobu hodně důležitý, ale to skončilo s projektem laureátské knihy ceny Jindřicha Chalupeckého Vůně Úspěchu. Nyní inklinuji k mistrovským, věčným materiálům jako je sklo a bronz, které dokáží zachytit magii pomíjivosti navždy.

Hodně lidí tě zaregistrovalo v souvislosti s urážlivými výroky na adresu žen, když jsi získal Chalupeckého cenu. Jak ses za tu dobu posunul?

Totálně namachrované ego superstar, která žije stylem party, rvačky a bitches, to byla moje satisfakce za křehkou duši, ale šlo mi to moc dobře, myslím. Za daleko úspěšnější moment své kariéry ale víc než Chalupeckého cenu vnímám účast na Manifestě v Curychu, kde jsem spolupracoval s vícenásobným mistrem světa v bojových uměních Azemem Maksutajem. Ten chlapík mě hodně naučil.

Od té doby jsem získal určitě větší pokoru sám před sebou a mé projekty jdou víc do hloubky. Už nejsem jen rolí umělcem, ale také otcem a to člověk najednou začne líp oddělovat podstatné od nepodstatného.

Na miskách vah mám daleko častěji osobní čas a svobodu. I když ambice mít velké výstavy a nejreprezentativnější zastoupení v zahraničí jsou pořád lákavé. Raději jsem si ale založil vlastní imaginární mezinárodní galerii, která mě zastupuje. Jmenuje se Quattro Stagioni Contemporary, o které jsem snil už dlouho.

Tak ti k ní gratuluji, třeba o ní ještě uslyšíme. A komerčně jsi jako umělec dosud fungoval jak?

Pominu-li státní instituce, kterým se vyhýbám a ony se vyhýbají mně, tak se mi podařilo vybudovat si kontinuální vztah s několika osvícenými soukromými institucemi jako je Kunsthalle Praha nebo J&T Banka. Archivování mých objektů a instalací nebývá jednoduché, proto víc než na budování jména prostřednictvím prodejů jsem se snažil stavět si renomé hodnotou, přínosem a kreditem své tvorby. Sběratelsky jsem samozřejmě úzkoprofilový typ.

Jak jsi se svými magickými teoriemi vlastně začal?

Alchymií a ezoterikou jsem byl ovlivněný už od dětství. Mělo na mě vliv otcovo duchovní hledání, v mládí jsem s ním absolvoval různé ezoterické semináře. Takové ty z 90.let, v éře proto-hippies, kde se všichni pohybovali v ručně šitých teplákovkách à la new age. Což byla mimochodem nesmírně zajímavá subkultura, dnešním pohledem podle mě ještě málo zmapovaná a nedoceněná.

O něco později mě začaly přitahovat megalitické památky. Ovlivnil mě silný zážitek, kterým jsem prožil u menhirů v jižních Čechách, kam se jezdili nabíjet druidi, ale hlavně následný extatický pocit, který měl návaznost na bouračku, kterou jsme zažili při cestě nazpátek domů. S autem jsme hodili salto a já měl několik dní pocit, jako bych se odpojil od svého těla. Můj zájem tím ještě vzrostl.

Vytvořil jsem si k této prakultuře vztah, jezdím k menhirům pravidelně, nabíjím se tam, jistým způsobem hledám inspiraci. To mne dovedlo k tomu, že mýty a energie pravěkých kultur, které cítím v sobě, jakými archetypy jsem sám ovlivňovaný, jsem začal hledat v současném světě a skrze umění jsem jim začal dávat aktuální podobu. 

Díky tomu se ve tvé tvorbě objevuje tolik apropriací uměleckých a kulturních stylů a prvků z minulosti?

Bezesporu. Upozorňuji na kontinuitu archetypů, jejich návaznost. Všechno tady už bylo. Opakujeme pravěké vzory, a to kulturně, psychologicky i sociologicky. Jsme odkázáni k tomu nevytvořit nic nového. Opakujeme stále to samé dokola, jen v upravené a maskované podobě. Posun v podobě archetypů jsem se pokusil vystihnout už ve své diplomové práci, kterou do sbírky zakoupila Fait Gallery v Brně.

Jde o velkoplošnou instalaci, která napůl připomíná orákulum, napůl Stonehenge, s elektronickými bubny uprostřed a zavěšenými skulpturami okolo. Starověké rituály a současné svátky techna anebo party kultura, to je přeci to samé. Věčný návrat stejného! 

Prvky ale nedávám do žádných racionálních souvislostí, natož vědeckých, mé projekty jsou vizuální poetickou interpretací. Cituji vše záměrně páté přes deváté, v takovém eklektickém pelmelu, který je současně typický pro aktuální rozbředlost doby, v níž žijeme. 

Na čem právě teď pracuješ?

Na soutěžním návrhu díla do veřejného prostoru v rámci komplexu River City Prague, návrhu rekonstrukce stanice metra B Českomoravská, také na sklenicích, které mají být dárkem pro VIP klienty J&T Banky.

A také na zprofesionalizování svého vlastního brandu – s grafikem Ondřejem Šormem jsem připravil novou podobu webu, nové certifikáty, s advokátní kanceláří Krutina Múka zase chystáme nové vzory smluv, což je věc, která spolu s profi marketingem chybí celé generaci umělců. 

S art designem a designem docela koketuješ. Brzdí tě něco, že tu hranici nepřekročíš?

Věci, které nejsou originály, ale existují ve více kusech nebo v sériích, mě nebaví. Taky si myslím, že když designér začne „šlapat” do umění a naopak, není to dobře. Tím, že navrhnu design triček, vlastní vůni nebo třeba skleničky, si hraji s mimikry komerčního světa, pro mě je to ale jen vedlejší produkt, extenze do jiné roviny, ne cíl mé tvorby. V tomhle jsem jako postava Mága z tarotových karet, který umí žonglovat s často protichůdnými slovy a pojmy a přitom je tvořivě využívat pro svou potřebu.

Výstava Matyáše Chocholy Alchymista potrvá v Chemistry Gallery do 29. ledna.