skip to main content

Jeho rod už 700 let mění naši zemi. Jsme hrdí, že jsme Češi, říká rodina Williama Lobkowicze

10 minut čtení

Jeho rodina se vrátila do Česka před třiceti lety, aby navázala na to, co jeho předkové v českých zemích budovali po sedm staletí. Dnes je William Lobkowicz s manželkou a dětmi nejen pokračovatelem a dědicem slavného rodu, ale také hlavou fungující rodinné firmy, která byznys buduje proto, aby mohla dál rozvíjet české kulturní a historické dědictví.

Tenhle rodinný byznys funguje už 700 let. Jeden ze zakladatelů rodu ostatně sloužil už králi Václavovi IV. – právě díky jeho přízni získal Mikuláš z Újezda ves Lobkovice, součást dnešních Neratovic u Mělníka, která pak dala rodu jméno.

Příbuzný z další větve, Jan Hasištejnský z Lobkowicz, byl diplomatem na dvoře krále Vladislava Jagellonského a jeho bratr Bohuslav Hasištejnský z Lobkowicz byl slavným cestovatelem a objevitelem, autorem mnoha slavných renesančních cestopisů.

V osobách přímých praprapředků této rodiny, manželů Polyxeny Rožmberské z Pernštejna a Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkowicz, se kdysi spojila krev nejslavnějších a nejmocnějších starých českých šlechtických rodů. Už Polyxena se Zdeňkem bydleli na Pražském hradě, ve výstavném paláci, dodnes zvaném Lobkowiczký.

Polyxena byla v první polovině 17. století považována za první dámu království a její jméno rezonuje dodnes, však později věnovala klášteru bosých karmelitánů u Panny Marie Vítězné v Praze na Malé Straně sošku Pražského Jezulátka. Její manžel Zdeněk Vojtěch Popel byl prvním lobkowiczským knížetem.

Jejich přímý potomek, William Lobkowicz, se hned po sametové revoluci vrátil s rodinou z Ameriky, kam jeho rodiče kdysi emigrovali před komunistickou perzekucí, a rozhodl se rodinné dědictví zachránit – a zpřístupnit pro všechny příští generace.

„Václav Havel tehdy hned zkraje roku 1990 řekl: Češi, vraťte se domů, jste zde vítáni. Neváhali jsme s otcem ani minutu,“ vzpomíná William Lobkowicz uprostřed své pracovny na zámku Nelahozeves, jednom ze čtyř sídel, která jeho rodina nyní vlastní.

Václav Havel řekl: Češi, vraťte se domů, jste zde vítáni. Neváhali jsme s otcem ani minutu.

Dalšími jsou zámek Roudnice, hrad Střekov – a zmíněný Lobkowiczký palác v Praze na Hradčanech, jediný soukromý palác v areálu Pražského hradu. Z něj William s rodinou během uplynulých bezmála dvou dekád vybudoval vyhledávané kulturní a společenské centrum.

Ale že by ve svých rodových sídlech, která získali po mnohaletém komplikovaném restitučním řízení, Lobkowiczovi dnes i bydleli, to si nepředstavujte. „Bydlíme v bytě v Praze na Břevnově, žijeme jako každá normální rodina,“ směje se William Lobkowicz.

Záchranu a obnovu rodového dědictví a jeho zpřístupnění současným generacím si William Lobkowicz dal za hlavní cíl, když se s rodinou vrátil do Česka. A energicky, se zápalem a příslovečným americkým nadšením do práce ho tenhle potomek slavného šlechtického rodu v srdci Evropy krok za krokem už 30 let naplňuje.

Když s ním a jeho manželkou a dětmi dneska mluvíte, je za každou větou znát, jak nesmírně hrdí a pyšní jsou na to, že dostali možnost staletá dědictví předků opatrovat a dál rozvíjet.

William to činí s vlasteneckou samozřejmostí a nadšenými patrioty jsou i jeho děti, William junior, Ileana a Sophie. O kulturní a vzdělávací programy, které instituce House of Lobkowicz rozvíjí, se stará manželka Alexandra, původním povoláním učitelka.

William sám se narodil v roce 1961 v Bostonu, jeho tatínek musel vlast opustit v dětství, když mu bylo teprve 12 let. Češtinu si ale doma uchovali. William vystudoval Harvard a dlouho se v Americe úspěšně živil podnikáním v realitním byznysu.

Bylo to volání rodu, kořenů.

„Vždy jsme ale doma věřili a doufali, že se do Česka vrátíme. Bylo to volání rodu, kořenů. Co rodina buduje 700 let, to za čtyři pět dekád nerozvrátí ani nacisté, ani komunisté. I když se hodně snažili,“ říká William Lobkowicz.

„Naše víra a přesvědčení jsou zachovat vše, co je možné. Zachránit a pečovat o to. Nepovažujeme se za vlastníky. Spíš jsme správci, pečovatelé. Všechno uchováváme a chráníme pro příští generace. To je náš úkol.

Věděl jste v dětství, z jaké rodiny pocházíte? Vyprávěli vám jako dítěti rodiče o vaší historii, o českých zemích?

Vždycky jsem věděl, že jsme Češi. V naší rodině byla vždy přítomná silná láska k Česku, vždy se u nás o Česku mluvilo. Můj dědeček, Maximilián Lobkowicz, byl velký patriot, působil v české diplomacii, za války se stal velvyslancem československé exilové vlády v Londýně, pracoval pro Jana Masaryka a nacisté ho považovali za vlastizrádce.

Podruhé musela rodina utéct hned po komunistickém převratu. Tatínkovi bylo jen 12 roků, ale láska k Česku se v něm hluboce otiskla. Rodiče a prarodiče mi odmalička vštěpovali hodnoty, ze kterých žiju dodnes.

Které to jsou?

Vedli nás k tomu, abychom ctili tři základní životní pilíře: víru, lásku k rodině a vzdělání. Protože to jsou věci, které vám nemůže nikdo vzít. A stejné věci se snažíme my předávat našim dětem.

Měl jsem velmi milující rodiče, kteří mi vždy říkali: Cokoli, co děláš, dělej s vášní, pracuj tvrdě a nech lidi, ať tě soudí podle toho, co jsi dokázal, ne podle toho, z jaké rodiny pocházíš. A ještě něco mi vštěpovali. Člověk dělá chyby a dělat chyby není nic špatného, když se z nich umíš poučit. Nikdy se nevzdávej. Když máš vášeň a kreativní mysl, věci se nakonec povedou.

William Lobkowicz s manželkou

Věřili jste doma, že se někdy do Česka vrátíte, nebo se o tom u vás nemluvilo?

Vždycky se o tom mluvilo. Já jsem první generace narozená mimo Československo, ale byli jsme přesvědčeni, že se jednou vrátíme domů. Já se na to ostatně celé mládí připravoval. Studoval jsem evropskou historii, německou, českou, ale i francouzskou a britskou, zkrátka nejen české, ale i evropské dějiny, protože byly tisíc let provázané.

Studoval jsem slovanskou kulturu, četl všechno, co se střední Evropy týkalo. Spisy o třicetileté válce i texty Lecha Walesy a samozřejmě Václava Havla. Pro kamarády jsem byl v tomto smyslu určitě trochu zvláštní. Učil jsem se česky i německy, vlastně jsem se celý život připravoval na svou současnou práci.

Studoval jste evropské dějiny i na vysoké škole, že?

Ano, vystudoval jsem Harvard. Ale ne proto, že bych byl tak chytrý. To jsem nebyl. Byl jsem vynikající atlet, sporty mi vždycky šly, dostal jsem sportovní stipendium. K tomu mě bavilo ještě studium klasické hudby a mým koníčkem byl operní zpěv.

To se nedivím, že jste se mezi ostatními americkými teenagery vyjímal. Atlet, vysoký elegán, k tomu operní pěvec…

Svojí manželce jsem se to pokusil namluvit, ano. Snažil jsem se ji okouzlit svým zpěvem.

Lobkowiczové se vždycky uměli dobře oženit.

Evidentně to zabralo.

Že jsem Alexandru poznal, je to nejlepší, co se mi kdy v životě stalo. Mimochodem, to se v našem rodě traduje po staletí – Lobkowiczové se vždycky uměli dobře oženit.

V naší rodině je celý zástup schopných, vlivných a silných žen, díky jejichž dřině a píli se moji předkové mohli nadšeně věnovat sběratelství a mecenášství a všemu, čím se tehdy zabývali. Moje Sandra je přesně taková. Za každým úspěšným mužem hledej ženu!

Vaše budoucí manželka věděla, kdo jste, jakou má v Česku váš rod historii?

Nejenom to. Rozuměla mi. Její rodina pochází ze staré rumunské aristokracie, v Americe byli uprchlíci stejně jako my. Věděla o Evropě i ty nejmenší podrobnosti a kromě toho, že je velmi vzdělaná, byla vždycky i nesmírně praktická. To se mi později, když jsme se vrátili do Česka, hodilo.

Nějaká slečna z Kansasu by to v porevolučním Československu zvládala jen těžko, byla by tu hrozně nešťastná. Alexandra věděla, do čeho jde, dovedla si to představit. A ani čeština pro ni nebyla takový problém. Všeho se ujala, jako by to byla samozřejmost. Mám fakt ohromné štěstí. Zjistili jsme navíc, že jsme si byli osudem předurčeni.

Jak to?

Je to jako z filmu. Sandřin otec byl známým profesorem na Bostonské univerzitě a v Oxfordu. A my později z deníků jeho otce zjistili, že jeho otec a můj dědeček se znali, protože byli oba diplomaté v téže době.

Když se můj děda připojil k Janu Masarykovi v exilové vládě v Londýně, stýkal se tam s většinou evropských diplomatů. V deníku otce mého tchána jsme jednou nalezli drobnou noticku – dnes Londýn, obědval jsem s Maxem Lobkowiczem. Sandřin děda a můj děda se prostě znali.

Kdy jste se rozhodli, že se z Bostonu vrátíte zpět do Československa?

Okamžitě po sametové revoluci, kterou jsme napjatě sledovali. Viděli jsme, jak se v Evropě hroutí jednotlivé totalitní režimy, ten rumunský, když padl Ceausescu, ten polský i ten v Československu.

Hned zkraje roku 1990 přijel do Bostonu bratr Václava Havla, Ivan, a zašli jsme na večeři. Václav Havel tehdy nám všem emigrantům vzkázal, ať se vrátíme domů. A jeho bratr Ivan nám to potvrdil. Vy se musíte vrátit, budeme vás potřebovat, povídá. My na sebe s otcem pohlédli – a měli jsme jasno. Rozhodli jsme se hned.

Návrat do porevolučního Československa ale musel být pro vás jako třicetiletého Američana šok, ne?

Ani ne. Skočili jsme do toho po hlavě, aniž bychom cokoli věděli. Šlo o naše kořeny, těšili jsme se. Věděli jsme, že budeme součástí změny, která tuhle naši zemi nyní čeká, a to nás lákalo. Bylo to dobrodružství. Já navíc v Česku byl už dřív, poprvé v roce 1976, když mi bylo patnáct. A pak ještě dvakrát. Nějakou představu jsem díky tomu měl.

Jaké to pro vás bylo, když jste do socialistického Československa přijel jako teenager?

Fascinující. Bylo to poprvé, co jsme mohli přijet, od doby, kdy můj děda a táta odešli do emigrace. Byl to pro naši rodinu velký moment. Jeli jsme dodávkou Volkswagen z Německa, rodiče i všechny čtyři děti. Otec byl velmi dojatý – a samozřejmě měl také obavy. Ty se ještě prohloubily v prvních minutách na hranicích.

Jak to?

Pohraničník s kalašnikovem se podíval do pasů a řekl: Lobkowicz? Tak to půjdete s námi! A ukázal na otce a mého bratra. Nám ostatním vzali pasy. Měli jsme strach, co bude, jestli nás zavřou, někde zmizíme a podobně.

Bratr byl ve služebně snad hodinu. Pak pohraničníci vyšli ven, usmívali se a ukázalo se, že se vyptávali na naši rodinu, na život v Americe; tvářili se, že je vlastně fajn, že přijíždíme zpátky. Byl to pozoruhodný zážitek.

William Lobkowicz se synem

V Československu část rodiny i za socialismu zůstala, že?

Ano. I proto to bylo tak dojemné. Setkali jsme se s rodinou, objímali se a plakali, největší zážitek to byl pro mou pratetu, sestru mého dědečka, která naši část rodiny neviděla 30 let a bála se, že se už neshledáme.

Šli jsme se pomodlit do kostela Panny Marie Vítězné k Pražskému Jezulátku, které karmelitánům darovala v 17. století Polyxena z Lobkowicz. Pak jsme šli nahoru do Lorety, kterou vybudovala další žena z našeho rodu, a pomodlili se za budoucnost rodiny. Hodně silné momenty.

Jak tehdejší Praha na vás coby amerického teenagera působila?

Pamatuji si, že město bylo krásné, ale šedé a smutné a že jsme taky byli na každém kroku sledováni. S příbuznými jsme si nikdy nepovídali u nich doma, ale vždy jsme si chodili promluvit na dlouhé procházky, protože všude byly odposlechy. Přesto jsem si Prahu zamiloval a chtěl se sem znovu vracet. A jsem rád, že se mi to splnilo.

S příbuznými jsme si nikdy nepovídali u nich doma, protože všude byly odposlechy.

Zůstane neotřeseno

Rodina Williama Lobkowicze se do Československa natrvalo vrátila v roce 1991, kdy definitivně opustil svůj realitní byznys a dal se do obnovy rodového majetku.

Jak se ukázalo, zkušenost z realit a podnikavá duše obchodníka se mu později víc než hodily. Komplikované porevoluční dobrodružství s restitucemi se nakonec vleklo víc než čtvrt století a většina majetku a budov, které český stát Lobkowiczům nakonec vrátil, byla v žalostném stavu.

William Lobkowicz se pustil do promptní opravy a rekonstrukce zdevastovaných památek a s podnikavostí sobě vlastní postupně vybudoval něco, co dnes sám označuje za podnikání v kulturním a turistickém byznysu.

Všechen zisk investuje zpátky do dalšího rozvoje rodinného dědictví, vedle komerční činnosti se významně angažuje ve fundraisingu a neziskovém sektoru, buduje vzdělávací centra, rozvíjí edukační programy, spolupracuje se školami, univerzitami, galeriemi z celého světa.

„Rozhodli jsme se otevřít všechny naše budovy a zpřístupnit je veřejnosti. K otevření sbírek jsme se odhodlali jako úplně první v historii naší rodiny. Jen tak můžeme zajistit dlouhodobý rozvoj památek a uměleckých sbírek i pro příští generace,“ věří William Lobkowicz.

Věřím, že zůstaneme neotřeseni i nadále.

Za své motto si jeho rodina zvolila historický citát, který pochází od dávné příbuzné: Inconcussa manet – zůstane neotřeseno. „Je to slogan Lobkowiczů pocházející již z doby Marie Manrique de Lara, zakladatelky rodu, a vystihuje celý silný příběh rodiny Lobkowiczů. Neboť naše rodinná historie je plná příběhů, které zůstaly dobou a událostmi neotřeseny. Věřím, že zůstaneme neotřeseni i nadále,“ usmívá se William Lobkowicz.

Někdy to však chce hodně pevnou vůli a trpělivost.

Jaké byly vaše první roky v Československu?

Velká výzva. Ukázalo se, že restituce jsou práce na plný úvazek, to jsme si předtím nedovedli představit. Řekli jsme si: Najmeme právníky a ono se to nějak zvládne.

Ukázalo se, že to bude mnohem složitější. A že všechno ostatní půjde stranou. Proces restitucí začal hned v roce 1991 a poslední části majetku jsme získali zpátky až v roce 2017, bylo to místy hodně dobrodružné.

Reklama

Lobkowiczký palác na Hradě jste získali v roce 2007?

Vrátili nám ho už v roce 2003, ale byl v zoufalém stavu, zcela zbídačený. Tři a půl roku trvala kompletní rekonstrukce, než jsme v roce 2007 mohli otevřít první expozici pro návštěvníky.

Jak takovou rekonstrukci financujete? Musí jít o obrovské částky.

Musíte si uvědomit, že se často jedná o neskutečně rozsáhlé objekty. Opravují se na etapy. Jednotlivé rekonstrukce stojí desítky, ale i stovky milionů korun. Když jsme se po pádu komunismu rozhodli, že se vrátíme, panovala v rodině shoda, že chceme obnovit rodové sbírky a zpřístupnit je veřejnosti.

V té době jsme ale neměli žádné extra prostředky, byli jsme normální pracující rodina. Proto moje matka přišla s myšlenkou, že začneme v Americe sbírat finance na podporu českého kulturního dědictví.

Než jsme získali v restituci první objekty a umělecká díla, podporovali jsme z této sbírky například Národní galerii nebo rodný dům Antonína Dvořáka. Když se nám dařilo získávat díla zpět, investovali jsme do péče o naše sbírky a kulturní dědictví.

Lobkowiczký palác dnes ovšem patří k podstatným zdrojům vašich příjmů, je to tak?

Ano. Alespoň v době před koronou to tak bylo, teď bylo samozřejmě zase všechno zavřené. Je třeba si uvědomit, že už nežijeme životem našich předků. Nemáme velké pozemky, na nichž stačí jen pokácet pár stromů a vylovit rybník, abychom poplatili účty.

Ani turismus samozřejmě všechny účty nepoplatí, ale je to důležitá součást. Aby celý stroj fungoval, bylo třeba vybudovat kulturní turistický byznys okolo sbírek a budov, který bude financovat rozvoj a záchranu našeho kulturního dědictví.

Neziskové organizace jsou důležitou součástí naší práce. Musíme se o naše sbírky starat. Když to řeknu jednoduše, pokud máme nějaké podnikání, je tu proto, aby financovalo neziskový sektor.

Jak váš byznys funguje?

Nejvíce peněz získáváme z organizování akcí, a to zejména v pražském Lobkowiczkém paláci. Bývají u nás konference, svatby, slavnostní večeře, oslavy, firemní akce a tak dále.

Máme příjem z pronájmu prostor a také z cateringu. Další důležité prostředky pak jsou ze vstupného do muzea, které v paláci máme. Do budoucna význam vstupného ještě poroste, my se snažíme, abychom dokázali návštěvníky zaujmout správnou nabídkou a programem.

Podstatnou část příjmů investujete do obnovy budov, do oprav a rekonstrukcí. Dají se některé z investic odložit?

Některé investice by odložit šlo, potíž je ale v tom, že budovy byly po půl století, kdy je zabrali nejprve nacisté a pak nadlouho komunisté, ve zcela zoufalém stavu.

A pokud se dnes například někde objeví díra ve střeše a hrozí, že padající tašky a zdivo někoho zraní, musíme investovat do opravy okamžitě. V tom je naše situace specifická. Z příjmů zaplatíme lidi v týmu a ostatní prostředky investujeme převážně do budov, aby pro příští generace už byly v lepším stavu.

Kolik lidí dnes zaměstnáváte?

Dohromady je to zhruba stovka lidí v různých oborech našeho podnikání. Tím hlavním je firma Lobkowicz Events Management, která provozuje všechny naše památky. Pak máme další firmu zaměřenou na opravy a správu samotných budov, patří k nám roudnické vinařství a také nezisková organizace Lobkowicz Collections, o. p. s., která se stará o naše umělecké sbírky a jejich zpřístupňování světu, ať už ve formě stálých expozic, speciálních výstav, nebo zápůjček jiným institucím.

Tahle země má neskutečně bohaté kulturní a historické dědictví.

Tahle země má neskutečně bohaté kulturní a historické dědictví, nebojím se říct světově unikátní. I proto je dobré, aby se o něm ve světě vědělo ještě víc než dosud.

Komu půjčujete díla z vašich sbírek?

Letos jsme například zapůjčili originální Beethovenovy partitury do Vídně, a to včetně slavné Páté symfonie, která byla věnována jednomu z mých předků, Františku Josefu Maximiliánovi, sedmému knížeti z Lobkowicz.

On byl velkým podporovatelem a důležitým mecenášem Ludwiga van Beethovena. Další Beethovenova díla jsme zapůjčili do Bonnu, kde stojí jeho rodný dům.

Kdo vám za takové zápůjčky platí?

Většinou se snažíme vyjednat, aby z toho profitovala díla samotná. Takže se jedná například o renovaci obrazu či jeho rámu nebo o příspěvek na nějaký z našich projektů, který díla lépe zpřístupňuje. Například u Beethovenových partitur teď část skenujeme a digitalizujeme, aby si v nich mohli studenti a výzkumníci listovat v digitální podobě, což u originálů pochopitelně není možné.

Jen hudebních děl máme ve sbírkách na pět tisíc a je potřeba o ně pečovat. Kromě toho také vydáváme různé publikace, organizujeme speciální studijní a vědecké programy, ať už s různými světovými univerzitami, nebo třeba s Akademií komorní hudby.

Všechny aktivity v rámci lobkowiczké sbírky zastřešuje moje žena Alexandra a je hlavně její zásluhou, jak báječně se všechny programy rozjely. Jeden z domů v areálu nelahozeveského zámku, bývalou faru, jsme zrekonstruovali právě pro pobyty studentů, kteří k nám mohou přijet bádat.

Je pravda, že chcete v Nelahozevsi vybudovat i velké studijní centrum?

Ano, to je náš dlouhodobý cíl, kterému se pravděpodobně budeme s mou ženou věnovat do konce života. Jedná se o velkou investici, zhruba ve výši 10 až 15 milionů dolarů.

Výsledkem by mělo být centrum, kde bude uloženo 65 tisíc knih, miliony dokumentů, pět tisíc hudebních děl a šest tisíc grafik tak, aby o ně bylo skvěle postaráno do nadcházejících staletí. Budou tam uloženy v nejlepších podmínkách – a zároveň tam budou prostory pro studium, čítárny, knihovna a podobně.

Vaše výtvarné sbírky čítají přibližně 1500 vzácných obrazů, vesměs od starých mistrů. Které patří mezi největší poklady?

Ke klíčovým exponátům patří určitě díla Pietera Bruegela staršího a jeho synů. Návštěvníci u nás naleznou také malby Diega Velázqueze, Lucase Cranacha, Antonia Canaletta a dalších skvělých mistrů. Trvalo desítky let, než jsme je všechny získali zpět, byla to mravenčí práce. Je to 20 generací rodinné historie. Takže to byla pořádná dřina. Ztratil jsem na tom taky většinu vlasů!

Děti manželů Lobkowiczových

V sychravý podzimní den na přelomu října a listopadu je zámek Nelahozeves návštěvníkům uzavřen. Tým Forbesu tak dostává speciální příležitost projít si zámek v soukromí, jen s jeho vlastníky.

Procházíme starobylými chodbami a interiéry vyzdobenými stovkami starožitností, vzácnými kusy nábytku, obrazy, koberci, hudebními nástroji. Průvodci jsou nám děti Williama Lobkowicze – Ileana a William junior. Oba se už před lety nadšeně pustili do rozvíjení rodinného dědictví, oba pracují pro „rodinnou firmu“ naplno.

Když s nimi mluvíte, oba se předhánějí ve znalostech, neunikne vám jediný detail, jediná podrobnost z rodové historie. Mezitím vám připraví kávu a čaj a nachystají na stůl zákusky.

„Práci tady milujeme, je to něco, na co jsem opravdu pyšný, a je pro mě ohromná čest, že mohu rodičům pomáhat v tom, co už vybudovali,“ líčí William junior, šarmantní tmavovlasý mladý muž s uhrančivým pohledem, hovořící plynně česky.

Ostatně letos v létě sám provázel návštěvníky Lobkowiczkým palácem během takzvaného Setkání s Lobkowiczi v rámci festivalu Lobkowiczké léto. Projekt měl úspěch. Jen do srpna nalákal do paláce na Hradčanech čtyřikrát více českých návštěvníků, než přišlo za celý předchozí rok.

Ileana, která od mládí projevuje velký talent pro psaní, se zase například stará o webové stránky House of Lobkowicz, spravuje i jejich oficiální sociální sítě. Nejmladší Sophie momentálně studuje v USA, i ona je ale s rodinou a jejími zdejšími aktivitami v neustálém kontaktu. Tahle rodinná firma zkrátka netrpí tím, čím mnoho jiných. Nástupce tu mají. A nadšené.

Na vašich dětech je vidět, že je práce v rodinném podniku vysloveně baví. Bylo od počátku jasné, že budou pokračovat s vámi?

Každý z rodiny tu má svou roli a vždycky měl. Tenhle podnik je rodinná záležitost. Naši mladí jsou motivovaní, plní energie a starají se o kulturní dědictví, baví je to, chtějí vybudovat něco do budoucna, něco, co přetrvá. Je ale důležité, aby to dělali srdcem, musejí to milovat.

Tohle totiž není práce, kde počítáte, kolik jste si vydělal. Pokud vám jde prioritně o plat, tohle není práce pro vás. Neplatím tolik jako banka, právnická firma nebo velká nadnárodní společnost. Ale když má člověk pocit, že to, co dělá, dává smysl a obohacuje ho to, není nic lepšího.

Vaše děti tedy nežijí jako princ a komtesa?

To je taková představa, že všichni bydlíme na zámku a obklopujeme se bohatstvím. Jistě, hýčkáme naše historické dědictví, ale je to spíš součást jeho kolektivního sdílení. Bylo třeba nalezení nového způsobu, jak používat tyhle nádherné budovy.

My v nich už nebydlíme, nežijeme způsobem, jakým žili naši předkové. Skutečnost je mnohem prostší. O zdejší prostory se staráme, pečujeme o ně, ale bydlíme v normálním bytě v Praze na Břevnově. Jezdíme obyčejnými auty a jídlo si objednáváme z výdejního okénka jako každý jiný.

Máme sice 100 zaměstnanců, ale nějaké naše osobní služebnictvo a šéfkuchaře byste mezi nimi hledali marně. Žijeme jako normální rodina. Jsem přesvědčen, že to je způsob, jak rodové dědictví uchovat i pro dalších 700 let. Je třeba si uvědomit, že žijeme ve 21. století. A podle toho se zařídit.

Letošní rok je ovšem i pro vás specifický. Jak ho zvládáte?

Koronavirová krize silně zasáhla turistický ruch. A ten je důležitou součástí našeho byznysu. Lobkowiczký palác je součástí areálu Pražského hradu, který navštěvují v drtivé většině zahraniční turisté. U nás dříve tvořili kolem 90 procent návštěvníků a během karantény zcela vymizeli.

Lobkowiczký palác hraje pro nás stěžejní roli právě díky příjmům z mezinárodní turistiky. Dlouhodobě nám pomáhá financovat provoz a opravy ostatních objektů, tedy Nelahozevsi, Roudnice a Střekova. Ty jsou také otevřeny veřejnosti, ovšem sem 95 procent návštěvníků přijíždí z tuzemska.

V letošním roce jste ovšem na příjmy z pražského paláce spoléhat nemohli. Jak jste si s tím poradili?

Pandemie nám ukázala, kde máme rezervy. Jako jediný soukromě vlastněný palác v areálu Pražského hradu, navíc s unikátními a velmi cennými uměleckými sbírkami, jsme měli přirozený příliv zahraničních návštěvníků a jejich peněz.

Pandemie nám ukázala, kde máme rezervy.

Ty jsme investovali do obnovy českého kulturního dědictví. To je náš modus operandi. Teď se chceme orientovat mnohem víc i na české návštěvníky. Chceme, aby lidé věděli, co všechno u nás mohou zažít. Na úspěchu naší práce závisí i to, v jakém stavu jednou předáme rodový majetek dalším generacím.

Chceme se ještě víc otevřít veřejnosti, přejeme si, aby Češi měli naše objekty a programy spojené s kvalitní zábavou a příjemným a hodnotným trávením volného času. Chceme, aby se lidé u nás cítili vítaní. Protože máme radost z každého návštěvníka a věříme, že za cenu každé vstupenky máme co nabídnout.

Co pro to děláte?

Součástí byl už program Lobkowiczkého léta. V Lobkowiczkém paláci to byly živé čtvrtky s muzikou a kulturním programem a nedělní Setkání s Lobkowiczi, v Nelahozevsi jsme zase rozjeli živé soboty, které byly primárně určeny rodinám s dětmi.

Ty si u nás mohou například užít zámek v kostýmech princů a princezen, pro veřejnost jsme otevřeli zahrady, vybudovali hřiště pro menší děti do osmi či deseti let a příští rok navážeme přírodním hřištěm i pro větší děti.

Jaké máte další plány?

Loni jsme získali zpět rodný dům Antonína Dvořáka, který je hned naproti nelahozeveskému zámku. Pracujeme na opravě domu a jeho interiérů, chceme tam vybudovat moderní hudební centrum pro odbornou i laickou veřejnost. Chceme tam pořádat i festivaly, kongresy. Těším se na to.

Kde hledáte při takových plánech inspiraci?

Když chystáme takový projekt, sledujeme, jak jsou pojaty rodné domy například jiných slavných skladatelů, Verdiho, Beethovena, Mozarta. Jak používají moderní technologie, jakým způsobem vyprávějí návštěvníkům příběhy. To vše je pro nás inspirací. Nové technologie představují obrovské možnosti, do toho se snažíme investovat.

Snažíme se rodinnému dědictví vytvořit novou budoucnost. Živou budoucnost.

Digitalizace je ohromná příležitost. I způsob, jak naše sbírky a příběhy našeho rodu dostat k lidem ještě blíž. Až do obýváku. To je budoucnost našich sbírek. Úplné zpřístupnění. Všem. Snažíme se rodinnému dědictví vytvořit novou budoucnost. Živou budoucnost.

Co si z letošního koronavirového roku odnášíte jako rodina?

Že je důležité držet při sobě. A projevovat sounáležitost, solidaritu s ostatními. Jako první jsme se chtěli postarat o své lidi, zajistit, aby jejich rodiny byly v bezpečí, a pomoci jim překonat problémy, které je mohly postihnout. Museli jsme zajistit, abychom spolu mohli na dálku komunikovat a pracovat.

Pomáhali jsme taky nemocnicím v regionech, protože si myslím, že regionální nemocniční zařízení měla mnohem víc problémů, než kolik se jich dostalo do médií. Podporovali jsme zdravotníky, lékaře i celá oddělení v nemocnicích v Roudnici, v Litoměřicích, v Ústí nad Labem, které je nedaleko našeho Střekova. Podpora regionů je pro mě extrémně důležitá, chci, aby zdejší lidé věděli, že se na ně nezapomnělo. Až pak jsme se museli zabývat tím, co dál.

Museli jsme samozřejmě také hlídat každý výdaj, doslova každou korunu. Letošní rok je zkrátka složitější. Je snadné si stěžovat, všichni máme obavy a máme mít z čeho strach. Ale stěžování nikomu moc nepomáhá. Je lepší přemýšlet o tom, jak letošní rok zvládnout a najít na něm něco hezkého.

Co hezkého na letošním roce nacházíte vy?

To hezké na tom lockdownu a celém tom zpomalení například bylo, že jsme se dali ještě víc dohromady jako rodinná firma, našli jsme nové cesty, jak komunikovat a spolupracovat, a cítili jsme, že potřebujeme jeden druhého víc než kdy předtím.

Podnikat v cestovním ruchu, to znamená starat se o své klienty, vytvářet jim vzpomínky, poskytovat perfektní servis. Ukazujeme historii a snažíme se ji představovat v současném kontextu. O tom jsme teď měli čas mnohem víc přemýšlet. Ale rozhodně není čas se hroutit.

Musíme stát nohama na zemi, musíme být praktičtí. Každá krize může být výzva, každá krize může být příležitost. Musíte být odhodlaní a milovat to, co děláte. Pak zvládnete všechno. Pamatujte na naše motto. Zůstane neotřeseno!