skip to main content

Kabaretistka, válečná reportérka i výjimečná osobnost. Češi objevují Eriku Mann

Kdyby byla naší současnicí, určitě by se objevila v žebříčku nejvýznamnějších žen světa. Byla renesanční postavou, která dokázala být kabaretní umělkyní, literátkou, válečnou reportérkou, automobilovou závodnicí, herečkou i politickou korespondentkou. Ovlivňovala publikum napříč Evropou i Amerikou.

Když se ale manželům Katie Pringsheim a Thomasi Mannovi narodilo v Mnichově v roce 1905 první dítě, povzdechl si budoucí nositel Nobelovy ceny za literaturu, že „je to jen holka“.

Netušil, že světlo světa právě spatřila jeho v budoucnu nejvěrnější spolupracovnice, která ho doprovázela při přednáškových turné a hlavně po Mannově smrti pracovala na jeho odkazu natolik vytrvale, že se z něj stal jeden z nejznámějších německých spisovatelů.

Reklama

„Erika Mann byla ztělesněním nového typu ženy. Psala fejetony, milovala divadelní skandály, procestovala Evropu, žila si jako dcera slavné rodiny,“ komentuje Louisa Rath z Goethe Institutu.

Právě zde se můžete prostřednictvím výstavy i doprovodného programu s celou šíří persony Eriky Mann seznámit. Poté, co expozice skončí 31. července v Praze, bude dále cestovat po celé republice až do příštího roku.

K Čechám měla rodačka z Mnichova speciální vztah, se svými kabaretními vystoupeními bojovala proti nástupu Adolfa Hitlera k moci a Pražané jí za to nadšeně tleskali. Vystupovala na scéně, kterou dnes známe jako Divadlo Na zábradlí, a v hledišti seděli i Voskovec s Werichem.

Erika Mann se také osobně přátelila s Karlem Čapkem, kterého krátce po Hitlerově nástupu k moci přesvědčovala, aby volil emigraci. Sama Erika Mann, která byla po matce Židovka, utekla do Spojených států. Zde záhy zjistila, že její kabaretní umění s protinacistickou tematikou nefunguje.

Američané nakrátko ostříhané dámě v pánských šatech a se sebevědomým vystupováním začali věřit až díky jejím veřejným vystoupením, ve kterých komentovala tehdejší politickou situaci.

Reklama

Své projevy si psala a učila se nazpaměť a posluchači ji odměňovali bouřlivým potleskem. „She has a message!“ říkalo se tehdy o Erice Mann. Podobně jako většina její slavné rodiny i ona sama bojovala s duševními démony, které kompenzovala závislostí na alkoholu a drogách.

Od roku 1940 ale neměla Erika Mann příliš prostoru věnovat se sama sobě a smutku, že nemůže pokračovat dál ve vysněné kariéře herečky. Stala se totiž válečnou zpravodajkou, která reportovala z Palestiny, Belgie i Francie. Byla také u toho, když se Spojenci v roce 1944 vylodili u Normandie.

Později pro American Press popisovala norimberské procesy a odsuzovala poválečné Německo za nedostatečné přijetí kolektivní odpovědnosti.

Pro britský list Evening Standard psala reportáže přímo z vězení Mondorf-les-Bains v Lucembursku, kde byli drženi čelní představitelé nacistického režimu. Erika Mann byla první ženou, která na takové místo vstoupila. Ale necítila strach, jen pnutí, aby se svět dozvěděl pravdu o těch nejhorších zločinech.

Také proto se pod identitou britské novinářky „Mildred“ vetřela do blízkosti Ilse, ženy Hitlerova blízkého spolupracovníka Rudolfa Hesse.

Dokumentování těchto zrůdností stálo Eriku Mann ale většinu duševních sil a musela pracovní cesty několikrát přerušit, aby nastoupila na odvykací kúru.

„Jediným principem, kterého se držím, je moje tvrdošíjná víra v některé
základní morální ideály – v pravdu, čest, slušnost, svobodu a toleranci,“
napsala ve svém autobiografickém textu Ausgerechnet Ich (Zrovna já) z roku 1943.

Erika Mann byla přesvědčená o tom, že demokratická společnost se může rozpadnout, pokud víra v ni nebude hájená. Často to dělala urputně, s nepochopením svého okolí. Umíněnost hájit pravdu za každou cenu je inspirativní i aktuální také dvaapadesát let po její smrti.

Reklama
Reklama