Indonésie se jako čtvrtá nejlidnatější země světa dlouhodobě pohybuje pod hranicí svých možností. Potřebuje zbohatnout dřív, než její populace zestárne. A čas se krátí, píše americký deník The Wall street Journal.
Firmy, které se snaží vyvážet z Číny, tuto zemi v jihovýchodní Asii dosud opomíjely. Společnost Apple si nedávno vybrala Indii, kde vyrábí miliony mobilních telefonů iPhone. Firma Nike se usadila ve Vietnamu, který je jedničkou ve výrobě tenisek.
Indonésie se sice stala největším světovým dodavatelem niklu, který se využívá při výrobě elektromobilů, ke stavbě dlouho očekávané továrny firmy Tesla ale nedošlo.
V zemi s 280 miliony obyvatel se po nedávných volbách může změnit politické směřování. V minulém desetiletí držel nad ekonomikou pevnou ruku prezident Joko Widodo.
Indonésie vykazovala průměrný hospodářský růst kolem pěti procent, vyjma období pandemie nemoci covid-19. Podobný hospodářský boom založený na exportu, který vystřelil země jako Jižní Korea nebo Tchaj-wan mezi asijské hospodářské tygry, ovšem Indonésie nezažila.
Nově zvolený prezident, který se ujme úřadu v říjnu, bude stát před úkolem podnítit rychlejší růst ekonomiky a vymanit Indonésii z pasti středních příjmů dříve, než jí vyprší čas.
Více než dvě třetiny indonéské populace jsou totiž právě teď v produktivním věku. A očekává se, že tento stav potrvá minimálně do roku 2030.
Aby toho dokázala využít, musí Indonésie vytvořit spoustu dobrých pracovních příležitostí. Jinak zástupy mladých lidí zestárnou dříve, než se podaří zbohatnout a dohnat životní úroveň vyspělých států.
Ekonomové Indonésii dlouho považovali za zemi s obrovskými možnostmi.
Velký počet mladých lidí je dobrým základem pro možný průlom ve výrobě, tisíce ostrovů jsou turistickým rájem, úrodná tropická půda by z Indonésie mohla udělat exportní zemědělskou velmoc a země má obrovské nerostné zdroje.
Indonéský stát už zažil jistý úspěch na každé z těchto front. Industrializace v osmdesátých letech odstartovala narůstající význam země jako celosvětového dodavatele základního zboží, jako je nábytek, oblečení, hračky a obuv.
Ostrov Bali je zase hlavním turistickým lákadlem, palmový olej platí za zásadní vývozní artikl a v zemi se nacházejí největší zásoby niklu na světě.
Výrobní průmysl byl na vrcholu v roce 2002, pak ale zaznamenal útlum v souvislosti s bouřlivou domácí politickou situací a vzestupem Číny jako výrobního giganta.
Téměř šedesát procent pracujících Indonésanů se pohybuje v šedé zóně ekonomiky, například rozvážejí jídlo nebo řídí taxi, což do státního rozpočtu přispívá jen velmi málo.
„Musíme umět využít v náš prospěch to, že máme mnoho mladých lidí v produktivním věku. Jen pětiprocentní růst je málo,” říká nezávislý politický analytik Kevin O’Rourke, který sídlí v Jakartě.
Zda Indonésie bude schopna využít všechen svůj potenciál a svou příležitost nepromarní, není vůbec jisté.
Očekávaný vítěz prezidentských voleb Prabowo Subianto se zavázal pokračovat v plánu současného prezidenta Joka Widoda orientovat se na výrobu elektromobilů a tvrdí, že by Indonésie měla vyrábět i letadla a ještě více vlaků.
„Nechceme, aby naše děti byly navždy levnou pracovní silou,“ řekl Subianto, který je podle neoficiálních výsledků vítězem prezidentských voleb.
Investor do spotřebního zboží a nemovitostí John Riady před více než deseti lety prohlásil, že jeho země je „největší neviditelnou věcí na světě“.
Když na přelomu tisíciletí Riady studoval na univerzitě v USA, mnoho lidí nemělo o Indonésii ani ponětí. Od té doby se podle něj vnímání této ostrovní země zlepšilo, ale ne tolik, jak by mělo.
„V poměru k potenciálu, jaký naše země má, je stále relativně nedoceněná,“ myslí si Riady.
