skip to main content

Naše moře na Jadranu. Češi jezdí do Chorvatska už 130 let

3 minuty čtení

Balíte kufry na dovolenou a uvažujete o letním Chorvatsku? Češi ve velkém jezdí na Jadran už 130 let. A nejen se slunit, koupat v moři, odpočívat a objevovat. Ale i podnikat. U jadranského pobřeží postavili desítky hotelů, lázní a vlastnili stovky pokojů k pronájmu, zakládali pobočky podniků a bank. Zlatá éra československých podnikatelů na Jadranu byla mezi velkými válkami.

Vyrazit v prvorepublikové době k Jadranu – to byla dost jízda. Televize neexistovala, rozhlas začínal a lidé se řídili hlavně radami od zkušenějších a z průvodců. Podle nich byste si kromě gumového nafukovacího zvířátka do vody (třeba aligátora nebo koně) měli na cestu přibalit taky kokain – ten je totiž nejlepší na mořskou nemoc.

A jízda to tenkrát byla i pro české podnikatele, kteří ucítili v mořském vzduchu příležitost. Začala už před první velkou válkou, kdy Čechoslováci vlastnili nebo přímo postavili u jadranského pobřeží desítky hotelů, penzionů i lázní – od luxusních po ty pro méně náročné.

V Terstu byla pobočka Živnostenské banky, hotel Balkan, Europa a Aquila Nera. V Pule hotel Riviera, na Istrii penzion Eugenie, na Krku lázně Adrie, na Rabu dva luxusní hotely Praha a Bristol s vlastní subtropickou zahradou, elektrárnou, ledárnou, vinohradem, koupalištěm i hudebním pavilonem.

A hotel, v dnes už slovinské Protonoži, vlastnil i Ludvík Masaryk, starší bratr prvního československého prezidenta. Nové české hotely, penziony a restaurace často navrhovali skvělí architekti. Jan Kotěra, Josef Hoffman nebo třeba Adolf Loos. V mapách byste je dnes hledali marně, o zkázu se postraly dvě velké války a těžké časy.

Reklama

Trendy mořské lázně

V 19. století měla tu čest obdivovat krásy jadranského pobřeží většinou jen aristokracie a pár dobrodruhů. Čechoslováci začali po Jaderském moři pokukovat až koncem 19. století. V době, kdy se začal propagovat nový trend: lázeňská turistika. Lékaři nahlas mluvili o léčivých účincích mořské vody a tamního klimatu. Politici a vlivní zdůrazňovali slovanskou vzájemnost, turistické spolky a první cestovní kanceláře pořádaly zájezdy. Roli sehrály i příznivé ceny a Emil Geistlich. Muž, o kterém se dnes říká, že Čechy naučil jezdit na Jadran.

Svíčková a české pivo

Emil Geistlich byl ředitelem pražské tiskárny Politika. Vesnicí Baška na jižním pobřeží ostrova Krk byl natolik okouzlen, že v ní nejprve otevřel, po zkušenosti s místní kuchyní, českou restauraci. Skopové se prostě nedá jíst pořád… V Praze Geistlich koupil z ukončené výstavy pavilon, nechal jej rozložit a v Bašce znovu postavit. Restaurace s českými číšníky, kuchařkami i pradlenami otevřela v květnu 1910. Rok nato otevírá Geistlich hotel Baška s reklamním sloganem, který by obstál i dnes: „Z pokoje rovnou do moře.“

Přímořské letovisko v Bašce.

A protože to byl skvělý marketér své doby, hosté se hrnuli. Pořádal přednášky, promítal diapozitivy (pomáhal mu Viktor Ponrepo), psal články do novin, nezapomínal na vzájemnou slovanskou lásku, zval do Bašky lékaře, kteří pak propagovali tamní léčivé klima doma. Tiskl brožury, ve kterých „jeho“ hosté popisovali, jak jim pobyt u moře prospěl.

V jedné z nich se například Bohumil Koch, ředitel Obchodní a úřednické pokladny v Praze, svěřil, že se do mořských lázní rozhodl odjet, jelikož po namáhavé práci byl nervově vyčerpán, a pochvaloval si, že „když jsi na moři, jež zmítá pobřežním parníčkem jako skořápkou, na jehož vlnách vzdutých ocitáš se tváří v tvář skutečné filosofii života, ztrácíš ctižádost státi se ministrem“.

Živá historie

První velká válka dala cestovnímu ruchu a podnikání Čechoslováků pod jadranským nebem první stopku. Některé podniky se majitelům podařilo udržet a po válce je znovu postavili na nohy. Také českoslovenští turisté i přes hospodářskou krizi balí kufry a vyráží na pláže. V roce 1922 už jich na Jadranu stráví léto 25 000, což na tu dobu bylo hodně.

Reklama
Baška v roce 1938.

A někteří míří do znovu otevřeného hotelu Emila Geistlicha v Bašce, který během války vybydleli a vyrabovali italští vojáci. Manželé Geistlichovi ho dali dohromady a začala se psát jeho zlatá éra. Trvala do druhé velké války, během které byl hotel poničen a v roce 1948 znárodněn.

Dnes v jednopatrovém domě přímo na pláži najdete restauraci a obchody. A když nebudete vědět, o který dům jde, zeptejte se místních. Jméno Emil Geistlich tady dodnes znají a v historické části Bašky po něm najdete pojmenovanou ulici.

Luxusní česká stopa

A zatímco Geistlich kladl důraz na léčebnou roli svých mořských lázní a požitkářství spíše odsuzoval, další lázně s českou stopou lásku ke všemu luxusnímu otevřeně přiznávaly. Jaroslav Fencl založil v roce 1916 v Praze Dubrovnickou lázeňskou a hotelovou společnost a vybudoval lázně v Srebrenu a Kupari u Dubrovníku.

Šlo o největší československé středisko na Jadranu, s ubytováním pro 350 lidí. 200 pokojů v hotelu a dependance na pobřeží měly vše, co tehdejší doba nabízela. Lázně měly vlastní vodovod, elektrárnu, zahradu a sportoviště.

A ještě dál se vydal Paul Kupelwieser – ředitel vítkovických železáren, který stál u zrodu Nových Vítkovic. Po neshodách s vedením se odstěhoval do Středomoří a v roce 1893 koupil téměř pusté a zaostalé souostroví Brioni. Vybudoval zde luxusní letovisko – zbavil ostrov malárie, zkultivoval jej, přivedl pitnou vodu, vysadil subtropické rostliny i ZOO, pěstoval víno, postavil hotely, krytý bazén a materiál na stavbu vyhlídkové věže si nechal poslat z Vítkovic.

Letovisko hostilo členy císařské rodiny, slavné umělce a boháče z Vídně. Po první válce se jeho syn snažil o znovuzrození hotelu, postavil třeba golfové hřiště, ale původní sláva odešla s válkou. Od roku 1947 si letovisko užíval Josip Broz Tito. Obyčejní lidé se na ostrovy, které jsou dnes národním parkem, mohli znovu podívat po Titově smrti v roce 1980. Svůj luxusní nádech si Brioni ale drží dodnes.

Prostě mare nostrum

Ani dvě velké války, stopka s cestami na Jadran ve čtyřicátých letech, kdy se Jugoslávie stala pro československý režim nepřátelskou zemí a komunisté později nikoho a nikam nepustili bez devizového příslibu a výjezdní doložky, a nakonec ani válka za nezávislost Chorvatska neodnaučily Čechy jezdit k Jadranu. Tamní moře lákalo od konce 19. století až dodnes všechny vrstvy společnosti: studenty, učitele, majitele a ředitele firem, politiky a umělce.

Restaurace v Zablači v Bašce.

Na plážích jste mohli potkat někdejšího předsedu vlády Antonína Švehlu, baronku a zámeckou paní z Vrchotových Janovic Sidonii Nádhernou, hudebního skladatele a dramaturga Jaroslava Ježka, novináře a spisovatele F. X. Šaldu, malíře Václava Špálu, Emila Fillu nebo Toyen. A koho dnes u mare nostrum potkáte vy?

Reklama
Reklama