Do vodopádů padajících z památníku 11. září se podívá pokaždé, když ráno míří do své newyorské kanceláře. Přestavba oblasti Ground Zero je jeho největším životním projektem, a přestože ještě není dokončená, už dnes je z ní nejnavštěvovanější místo Ameriky.
Světoznámý americko-polský architekt Daniel Libeskind stojí i za ikonickým Židovským muzeem v Berlíně, kam promítl vlastní zkušenost přeživšího holokaustu. Jeho pozoruhodným životním příběhem se nápadně prolínají velké milníky uplynulého století – a zásadní roli hraje taky jedna velká láska.
Díky svému fantastickému hudebnímu nadání koncertoval už v patnácti letech v Carnegie Hall. Když se ale rozhodl vyměnit klavír a harmoniku za studium kresby, jeho matka prohlásila: Neblázni, kreslením si nevyděláš ani na tu tužku. Jak tehdy mohla tušit, že její syn nejen vystuduje architekturu, ale založí také jedno z nejvěhlasnějších studií na světě?
S Danielem Libeskindem se potkáváme pár dní před jeho sedmdesátými osmými narozeninami. Stále má plnou hlavu nápadů a za pracovními projekty cestuje po celém světě. „Přiletěl jsem z New Yorku, kde máme kancelář a kde trávím většinu času. Dost často pobývám i v Berlíně, protože tam žijí naše děti,“ vypráví energický chlapík nakažlivého charismatu.
Foto Martin Faltejsek
Na klavír ani harmoniku už ze zásady nehraje. Věci se podle něj mají dělat s maximálním nasazením, vášní a intenzitou – a virtuos podle něj zkrátka nemůže mít hraní jako hobby.
„Nevzdal jsem se hudby, jen jsem změnil nástroj. A tím je pro mě architektura,“ říká muž, který do Ostravy přijel díky festivalu architektury a designu Pulse, kde získal Cenu Jana Kaplického za celoživotní dílo. A cesta to byla poněkud sentimentální, protože blízkost hranic s jeho rodným Polskem mu přinesla vzpomínky na dětství.
I když v Lodži strávil jen prvních jedenáct let života, dodnes mu v mysli občas vytanou záblesky napínavé cesty, když s rodiči a sestrou Annette utíkali před polskými komunisty. Vlakem cestovali přes Prahu až do Benátek, odtamtud lodí do izraelské Haify a pak až za oceán.
„Nikdy nezapomenu na to, jak mě maminka na lodi v půl páté ráno vzbudila a řekla: Dívej! V ranním oparu jsem viděl sochu Svobody a obrys jižního Manhattanu,“ vzpomíná architekt, který se považuje za prototyp Newyorčana.
„Jsem přistěhovalec, rodiče pracovali v továrně, já byl okouzlen novým světem a vypracoval se z ničeho,“ vrací se do doby, kdy se rodina v padesátých letech usadila v divokém Bronxu a Libeskindův svět se točil kolem cvičení na harmoniku a později klavír.
Na studium hudby získal prestižní stipendium od Americko-izraelské kulturní nadace, ale jak to s jeho slibně rozjetou hudební kariérou dopadlo, už jsme si řekli.
Architekturu vystudoval na newyorské Cooper Union a postgraduál z historie a teorie architektury získal na anglické univerzitě v Essexu. Právě teoretické architektuře se věnoval především a své kresby, kde dekonstruoval klasická pojetí sloupů, fasád nebo oken, vystavoval třeba v MoMA.
Na první reálnou zakázku si počkal do svých třiačtyřiceti let, kdy v konkurenci tří stovek studií vyhrál v roce 1989 mezinárodní soutěž na vybudování Židovského muzea v Berlíně.
„Jako jediný ze všech jsem ve svém projektu nenavrhl most mezi starou barokní budovou a novou stavbou. Mezi Židy a Berlínem přece neexistuje most. Ten je neviditelný, proto jsem obě budovy propojil v podzemí. Svět nemá stabilní základy, o které bychom se mohli opřít. Někdy se ocitneme ve slepé uličce dějin, proto je součástí stavby i část, která nikam dál nevede,“ popisuje architekt.
Kvůli projektu se s manželkou Ninou a třemi dětmi do Berlína přestěhoval a pracoval na muzeu více než deset let. Jeho návrh budil kontroverze: nakreslil ho jako klikatou čáru, protínající právě padlou Berlínskou zeď, a místo oken jsou jen průsvitné zářezy.
Foto Tanweer Morshed / Wikimedia Commons (CC BY-SA 3.0)
„K realizaci vedla náročná cesta, společnost se nacházela na historické křižovatce. Parlament projekt dokonce stopl s tím, že by se peníze měly investovat na potřebnější stavby jako silnice, dálnice, železnice,“ vzpomíná architekt, který soutěž vyhrál ještě před pádem Berlínské zdi.
A poměry se změnily. „Židovské muzeum jsem považoval za společensky důležitý projekt, za který jsem musel hodně bojovat, až vláda své stanovisko změnila,“ říká Libeskind. Holokaust je pro něj niterné téma: „Z otcovy strany jsme přišli o pětaosmdesát členů rodiny,“ připomíná.
Nikdy tak neměl strýce nebo tety. „Nikdo takový nebyl. V Lodži žilo před válkou čtvrt milionu Židů a nezbyl téměř nikdo, prázdnota byla až hmatatelná. Kvůli svým stavbám jsem tohle téma nemusel nikdy studovat, bylo mojí součástí,“ konstatuje.
Na základě berlínského muzea pak získal řadu dalších zakázek s židovskou tematikou. Podle jeho návrhů vznikla třeba židovská muzea v San Franciscu, Kodani nebo Amsterodamu. „Do každého z nich jsem se snažil vtisknout unikátnost daného místa, jeho historii a atmosféru. Památník nemá být pietním místem, ale hledět do budoucna. Zatímco minulost změnit nemůžeme, budoucnost je v našich rukách,“ věří Libeskind.
Ještě se ale na skok vraťme do Berlína. Otevření dnes ikonického Židovského muzea totiž doprovázely pozoruhodné náhody. Po letech příprav bylo slavnostní otevření naplánované na 11. září 2001 – a z pochopitelných důvodu se na poslední chvíli muselo odložit.
„Dodnes nechápu, jak se moje dva zásadní projekty protnuly v jednom jediném dni,“ zamýšlí se architekt, který o pár let později vyhrál globální soutěž na plán nové čtvrti v místě bývalého Světového obchodního centra v New Yorku, které zničili teroristé.
„Mým cílem bylo zhmotnit vítězství života nad zlem. Aby se lidé na tohle místo opravdu chtěli přijít podívat,“ říká architekt, který na projektu pracoval se stočlenným týmem. Na plochu šestnácti akrů dokázal vtěsnat stavby se symbolickými významy: hlavní věž Freedom Tower měří 1776 stop, což odkazuje k roku vyhlášení americké nezávislosti, vodopády na půdorysech původních Dvojčat zase vyjadřují nekonečný koloběh života.
Součástí je i podzemní muzeum, dopravní terminál a čtyři kancelářské věže. „Je to největší projekt mého života, na kterém se ostatně stále pracuje, Tower 2 stále chybí. Splnilo se mi ale, že se na spodní Manhattan vrátil život. Dříve se po odchodu lidí z kanceláří večer vyprázdnil, dnes je to nejnavštěvovanější místo ve Státech.“
Foto Martin Faltejsek
Právě New York a Berlín jsou dnes dvěma místy, kde Daniel Libeskind střídavě žije. V jeho stejnojmenném studiu, které zakládal s manželkou Ninou, pracuje kolem čtyřiceti architektů a architektek – a právě jeho žena má na starosti vše praktické kolem každodenního chodu kanceláře.
Stará se o administrativu, finanční plánování i přípravu smluv a účastní se veřejných prezentací a jednání. „Bez Niny by nikdy žádný projekt nevznikl a u každé stavby jí patří kredit. Je obrovské štěstí, že spolu můžeme být čtyřiadvacet hodin denně v práci i doma. Díky ní se můžu plně věnovat tvůrčí práci a nemusím přemýšlet o byznysové stránce věci,“ pochvaluje si Libeskind.
„Jak říkal středověký anonymní autor křesťanského díla Oblak nevědění, někdy se musíte zbavit zkušeností, abyste mohli vytvořit něco tvůrčího. Nevědění a jistá naivita jsou pro nacházení nových řešení nezbytností,“ přibližuje svůj pohled na práci.
Se svým týmem v současnosti pracuje ve čtrnácti zemích světa, kam sám osobně cestuje. Staví muzeum Alberta Einsteina v Jeruzalémě, mrakodrapy v Dubaji, muzeum v poušti Atacama nebo budovy sociálního bydlení v Brooklynu.
Svůj otisk zanechal v mnoha metropolích: do panoramatu Varšavy přidal rezidenční věž Zlota, která jako by vedla dialog se sousedním socialistickým Palácem kultury a vědy. Pro Drážďany navrhl vojenské muzeum, kde původní budovu přetíná klín ve tvaru kokpitu napadajícího město.
Ve Finském Tampere pak přímo na důležitém železničním uzlu postavil multifunkční arénu a Miláno podle jeho návrhu postavilo symbolickou Libeskind Tower.
Milánská Libeskind Tower | Foto Ibex73 / Wikimedia Commons (CC BY-SA 4.0)
Letos v lednu v Londýně za přítomnosti královny Camilly otevřeli v těsné blízkosti nemocnice Libeskindem navržené středisko Maggie’s Royal Free, kde nacházejí podporu a pomoc lidé s onkologickou diagnózou.
„Architektura může pomoci zklidnit mysl. Chtěl jsem vytvořit živoucí prostor, kde lidé mohou sdílet zkušenosti, promluvit si s lékaři nebo sociálními pracovníky, zacvičit si jógu nebo společně vařit. Zkrátka získat pocit, že na nemoc nejsou sami,“ říká Libeskind.
Právě v Londýně se před lety setkal s českým architektem Janem Kaplickým, o němž tvrdí, že jeho nápady byly vždy „out of the box“, a zůstává tak nesmrtelnou inspirací. I proto letos Libeskind ve svém newyorském studiu přivítá na stáži českého studenta, který zvítězí ve stále probíhající soutěži Kaplicky Internship, jejímž partnerem je Nadační fond Kaplicky Centre, pečující o architektův odkaz.
„Svět je mladým architektům otevřený, mají fantastické možnosti. Prosadit svoji kreativitu v době, které dominují technologie, není jednoduché. Spojení mozku, oka a ruky je nesmrtelné – jiné, než když používáte klávesnici. Tužka a papír jsou také nejudržitelnějším řešením,“ uzavírá Libeskind.
