skip to main content
Gastronomie

Nenápadní dříči. Příběh potravinářského kolosu Bidfood zná v Česku málokdo

Zisk přes jednu miliardu, konsolidovaný obrat blížící se třinácti miliardám, dva a půl tisíce zaměstnanců. Rozhodně to není žádný drobeček, a přesto je firma Bidfood nenápadná. Přitom není Čech, který by někdy neochutnal zboží, které ve svých továrnách vyrábí.

Věděli jste například, že stojí za značkou Nowaco nebo za zmrzlinou Prima? Že do luxusních restaurací dodávají humry až z Kanady a patří mezi největší potravinářské firmy v zemi?

Jejich příběh začal už v roce 1990. V porevolučním období hledala dánská firma Nowaco člověka, který by pro ni exportoval zboží z Čech. Bohumil Volf se tehdy na konkurz přihlásil a vyhrál.

„Byznysem firmy byl nákup celých kontejnerů potravin, které prodávali různým distributorům. Jenže já si časem řekl, že když je tady ten trh prázdný, proč bych zboží jen vyvážel, když bych ho mohl i dovážet,“ vzpomíná ředitel firmy.

A tak začal s rybím filé. To prodával do místních mrazíren, které skončily po revoluci v privátních rukách. Jenže časem přišel na to, že lepší bude prodávat přímo do obchodů, a tak přemluvil spolumajitele firmy Nowaco, aby mohl postavit vlastní mrazírnu.

Pozemek vyhlédl v Kralupech nad Vltavou, kde firma sídlí dodnes, jen je přece jen trochu větší než před lety. „Když k nám zakladatelé firmy Nowaco tehdy přijeli, podívala se paní Nowac Nielsen na svého muže a prohlásila, že tady nikdy žádná mrazírna stát nebude. Nevěřila, že by se nám to mohlo podařit. Naštěstí její manžel ano,“ dodává Bohumil Volf.

A tak v roce 1992 vznikla společnost Nowaco Czechoslovakia a o rok později se v Kralupech začalo se stavbou první mrazírny. „Byla to cesta pokusů a omylů, učili jsme se za pochodu, ale dařilo se nám a rostli jsme. Začali jsme zboží prodávat postupně po celé republice, dostali se i do mezinárodních distribučních sítí a v lednu 1997 jsme odkoupili Slezské mrazírny Opava, jednoho z největších výrobců zmrazených potravin a hlavně zmrzliny.“

A protože kdo nemá vizi a nápady, ten často jen přešlapuje na místě, začali se ve firmě orientovat kromě maloobchodu i na gastronomii. A i když se jim zpočátku všichni smáli a ťukali si na čelo, dnes z této oblasti pochází šedesát procent zakázek.

„Naše podnikání je postavené na dvou pilířích. Základem je výroba, máme několik továren po republice, jsme jedním z největších zpracovatelů zvěřiny, bouráme hovězí maso, vepřové půlky, vyrábíme a zpracováváme tisíce tun rybího filé a máme největší továrnu na výrobu zmrzliny. Třetinu zboží vyrobíme sami, třetinu koupíme od českých výrobců, třetinu dovezeme ze zahraničí,“ vypočítává ředitel.

Abych si nemusela vystačit jen se svou fantazií, vcházíme s Tomášem Potůčkem, vedoucím oddělení kvality, přímo do výroby. Oblečeni do plášťů a se slušivou potravinářskou čepicí na hlavě míjíme kusy hovězího masa pověšeného na hácích.

Řezníci s přesností Jacka Rozparovače odřezávají žebra a maso posílají na další zpracování. „Spolupracujeme s šesti jatky, a zpracováváme tak pětadvacet čtvrtí hovězího denně, k tomu bouráme ještě asi sto půlek vepřového. A stejný objem děláme i v továrně v Opavě,“ popisuje kvalitář.

Řezníkům a dalším zaměstnancům pomáhají v práci i nejrůznější stroje. Třeba plátkovací, který přesně odměří a odváží maso nakrájené na úhledné plátky. Anebo řezačky a baličky. Denně v Kralupech odbaví asi 200 objednávek, kolem 3,2 tuny masa.

To polotovarů odejde z továrny měsíčně kolem padesáti tun. Nejčastěji to jsou různé mleté směsi, na tatarák nebo na hamburgery, oblíbené jsou i klobásy, zvláště vinná před Vánoci. „Před covidem mířilo osmdesát procent našich výrobků do gastronomie, během pandemie to bylo tak padesát na padesát, teď jsme asi na šedesáti procentech,“ potvrzuje ředitelova slova Tomáš Potůček.

Vraťme se ale ještě na chvíli zpátky do kanceláře Bohumila Volfa a také do historie. Než se firma dostala do současných rozměrů, kdy denně brány jejich distribučních dep opustí šest set tun potravin a je tak nemožné, aby kdokoli v republice některé její zboží neochutnal, urazila velký kus cesty. A hlavně, už dávno není součástí dánské firmy.

„Když jsme byli asi tak pětkrát větší než naše mateřská dánská společnost, tak se nás rozhodla prodat americkému privátnímu fondu J.P. Morgan. Koupil nás v roce 2005 a jediné, co udělali, bylo, že nás instruovali, jakým způsobem prezentovat výsledky. Díky jejich penězům se nám také podařilo koupit další konkurenty. No, a za čtyři roky nás prodali jihoafrické společnosti Bidvest,“ přibližuje ředitel.

Dnes je Bidfood součástí mateřské společnosti Bidcorp obchodované na burze v Johannesburgu. Ta je druhým největším distributorem potravin do gastronomie na světě, její obrat je 180 miliard korun a zaměstnává 27 tisíc lidí.

„My patříme ve východní Evropě k největší dceři a tvoříme asi dvacet procent z celkového zisku. Výhodou je, že jsme velmi decentralizovaní. Můj šéf sídlí v Austrálii, ale já ho vidím tak jednou za rok. Sice jsme korporátní společnost, ale jsme absolutně samostatní,“ dodává.

Česká společnost má šest spoluvlastníků, kteří drží dohromady tři procenta. Zpočátku podíl vlastnil i Bohumil Volf, před třemi lety jej ale prodal a teď už je podle svých slov jen bohatým zaměstnancem. Ptám se, zda ho nikdy nepadlo, že by tehdy firmu koupil sám, než aby připadla Američanům.

„Možná kdybych věděl v roce 2005 to, co vím teď, tak bych se o to snažil. Ale byl jsem v té době jen vykulený veterinář. Asi bychom ale nikdy nebyli tak velcí jako jsme teď. Máme možnost se učit od kolegů, máme absolutní finanční podporu, náš osud neřídí banka. Posledních pět let investujeme každý rok do obnovy a rozvoje šest set milionů korun. Nejvíce do vozového parku, do stavby depa a teď i do nové balírny, protože ta bývalá nám loni vyhořela,“ doplňuje ředitel.

Reklama

Od roku 1990, kdy sídlil Bohumil Volf v kanceláři v Tatře Smíchov, kde mu fotbalisté bušili balonem do mříží, jež chránily dveře před rozbitím, uběhlo dvaatřicet let. Z malé firmy je společnost, která denně vyšle do ulic republiky 500 aut se zbožím. Přesto zůstává podle ředitele potravinářský průmysl v České republice Popelkou.

Země, která sází hlavně na výrobu automobilů, tak může jen stěží konkurovat v potravinářství třeba sousednímu Polsku. „To je dnes jedna z nejvíce potravinářsky vymakaných zemí, mají špičkové továrny, obrovskou vládní podporu. Nemá smysl s nimi soupeřit, proto jdeme jinou cestou, snažíme se vyrábět lokální potraviny a hledáme mezery na trhu.“

Předplatné Forbesu

I proto má firma v Kralupech své vlastní gastro studio, kde školí kuchaře Marek Svoboda. Na rozdíl od maloobchodu, kde je hlavní tlak vyvíjený na cenu, v gastronomii je stále nejdůležitější kvalita zboží. Aby bylo dobré, aby se z něj dobře vařilo, aby se dobře zpracovávalo. Je to zcela jiný svět.

„Snažíme se práci kuchařům usnadnit. Kvůli covidu dnes stojí dobrý kuchař desítky tisíc korun měsíčně, takže restauratéři stále častěji požadují i předpřipravené pokrmy. Třeba hovězí líčka. Balíme je po dvou kilech, je k nim i omáčka a šéfkuchař je nemusí vařit šest hodin, ale jenom dvě. Ušetří to čas a energii. Kdyby nám někdo před deseti lety řekl, že budeme prodávat syrové loupané brambory, klepal bych si na čelo. A dnes? Dodáváme jich tisíce,“ zmiňuje Bohumil Volf.

Ve firmě jsou proto tři speciální oddělení, kde vymýšlejí nové výrobky a receptury a kam zvou kuchaře z restaurací, aby jim své zboží předvedli, ukázali, jak ho upravit, vysvětlili, jak s ním pracovat.

Do restaurací míří také zhruba osmdesát procent ryb, které firma zpracovává. Buď čerstvé, nebo zchlazené. Nakupuje je většinou z farem, protože ty divoce chytané jsou dražší, a hlavně jich není tolik. Dovážejí se z Chorvatska, Turecka, Norska, Dánska i z Francie. Ty sladkovodní pocházejí i z Čech, třeba z Kořenova na Jablonecku.

A tak znovu opouštíme teplo kanceláře a jdeme se podívat zase do výroby, tentokrát rybí.

Do nosu mě uhodí typický zápach. „Vám to vážně smrdí?“ diví se můj průvodce, kvalitář Tomáš Potůček. „Osmdesát procent ryb z přístavů vozíme čerstvých. Za den máme asi 500 objednávek, nejprodávanější rybou je losos a treska tmavá. Z těch dražších pak pražma, vlk mořský, tuňák. No, a občas se tu objeví i nějaká specialita, třeba mečoun nebo halibut. Jednoho, který vážil 120 kilogramů, jsme v minulosti vezli třeba do hotelu v Harrachově,“ vypráví.

Veselo bývá, když do firmy dorazí humři z Kanady. Zaměstnanci si je vyzvednou na letišti a pak je musejí probrat z hibernace. „Opatrně je dáváme do vodního režimu. Ale samozřejmě dáváme pozor na klepeta, když na nich nemají gumičky, je to boj, kdo s koho,“ směje se kvalitář. Než odejdou k zákazníkovi, uloží je zchlazením zpět do hibernace.

A stejně jako maso, i ryby připravují zákazníkům na míru  – porcují, filetují. Pozorovat zaměstnance při práci, kterak ostrým nožem rychle odkrajuje z filet to, co k nim nepatří, je zážitek. „Z každé filety se musí vydepilovat třiadvacet kostiček. Než jsme pořídili vykosťovačku, dělalo se to ručně, kleštičkami,“ ukazuje Tomáš Potůček na nenápadný stroj.

V Kralupech se vyrábí i mražené filé, které patří u zákazníků mezi oblíbené potraviny, stejně jako obalovaný sýr. Vše pod značkou Nowaco, kterou firma před lety zakoupila. Nejprodávanější skupinou potravin je ale podle Volfa zmrzlina. A ze značek pak vede Mrož a Pegas.

„Výrobu zvěřiny vám neukážu, ta je dočasně kvůli stavbě nové továrny přesunutá do Opavy. Ale zpracováváme hlavně jeleny evropské, jeleny sika, prase divoké, muflony, daňky, srnčí a bažanty. Z 95 procent jde o zvěř z českých lesů,“ přibližuje kvalitář, se kterým se loučím před rozestavěnou halou nové balírny.

Ani Bidfoodu se nevyhnulo zdražení. Tím, že jde o společnost veřejně obchodovanou, je posuzovaná podle toho, kolik peněz vydělá a kolik pak následně dostanou akcionáři.

„Nás vlastní desetitisíce obyčejných lidí, kteří investují do našich akcií. A tak se snažíme peníze vydělat, a tím pádem musíme i zdražovat. A ne proto, že nás to baví, ale proto, že zdražují naši dodavatelé. A pak je tu velká část trhu, která zdražuje, aniž by se vás ptala. Mluvím o plynu, elektřině, obalech. Do toho připočítejte fakt, že v potravinářství nikdo moc pracovat nechce. Takže musíme naše lidi umět zaplatit,“ shrnuje ředitel Bohumil Volf.

Průměrný plat dělnických profesí je podle něj ve firmě lepší než medián v zemi. Například plat řidičů, kteří musejí každé ráno ve čtyři hodiny sednout do auta a rozvézt tuny zboží, se pohybuje od pětatřiceti do pětačtyřiceti tisíc korun.

Mateřská společnost Bidcorp vlastní po celém světě asi pětatřicet firem. Ve východní Evropě je ta česká největší. A i když by se svými úspěchy a velikostí mohla chlubit, její příběh zná málokdo. Možná je to proto, co mi řekl na rozloučenou její ředitel Bohumil Volf. „Nás charakterizuje to, že se snažíme být nenápadní a pracovat.“