Neexistuje lepší oddechový žánr, než jsou horory, které o sobě ví, že jsou ze své podstaty směšné. Papežův vymítač je jedním z takových filmů a jeho největší devízou je, že se do své absurdnosti umí zcela nestoudně opřít. 

Dle všech rozumných předpokladů se mělo jednat o snímek, který bude bezduchým, neoriginálním krvákem, jehož jediným cílem je nalákat diváky do kin na děsivý exorcismus a Rusella Crowea v titulní roli. Papežův vymítač se ale ukázal být jedním z největších překvapení tohoto filmového jara.

Ne že by nebyl neoriginální, ale jeho obrovskou silou je, že si to jeho tvůrci uvědomují. A tak si v již trochu vyčpělém žánru vymítacích hororů dělají legraci ze všech klišé, která se s ním pojí. Prostě a jednoduše vědí, že točí blbost, ale to jim nebrání v tom si to užít. A díky tomu se baví i diváci. Nejde zdaleka o tak silný a mrazivý zážitek, jakým byl první Vymítač ďábla z roku 1973, ale co film ztrácí na děsivosti, vynahrazuje akcí a humorem. 

Hororové prvky tu samozřejmě jsou a nevyhnutelně se dočkáme mnoha lekaček, ale žánrově jde spíš o dobrodružný snímek, který se sice moc nepohne z místa, ale v mnohém připomíná třeba snímky s Indianou Jonesem. Titulním hrdinou je otec Gabriel Amorth v podání již zmiňovaného Rusella Crowea, který si roli náležitě užívá a na jehož charismatu film do jisté míry stojí.

Jezdí po Římě na vespě, popíjí malá espressa, a občas skotskou z placatky, a rebelsky čelí upjatým autoritám, jimž s úsměvem na rtech říká, že se „zodpovídá jen svému šéfovi – tedy papeži“. Což je věta v podobných žánrovkách tak profláklá, že dodatek, že oním šéfem je navíc papež, je dokonale vtipný. V ten moment víme, že se společně s námi smějí i tvůrci. 

Jeden z nejabsurdnějších aspektů Papežova vymítače je, že Crowe hraje Itala, takže když mluví anglicky (což dělá většinu času), tak jedině s těžkým přízvukem na hranici parodie. Minimálně v první polovině se k tomu pokaždé musí vymyslet nějaký nesmyslný důvod, jako například: „Toto zasedání se týká církve po celém světě, a tak bude pro potřeby zápisu probíhat v angličtině.“

U jiných počinů by to byl důvod zakroutit hlavou, ale u Papežova vymítače se to děje tak často a navíc s vyloženě labužnickým gustem, že je po chvíli zřejmé, že se tu s klišé hraje záměrně. 

Samotný děj je klasický a viděli jsme ho stokrát. Otec Amorth, který mimochodem skutečně žil a byl hlavním vatikánským exorcistou, o čemž napsal mnoho knih a „všechny jsou dobré“, jak nám sám ve filmu říká, je povolán do služby. Ve Španělsku posedl malého kluka ďábel, a to přímo v kostele, s nímž byly problémy už dřív.

Tvůrci si dávají záležet, abychom věděli, že Amorth je vysoce inteligentní a empatický muž, který ví, že drtivá většina lidí, které takříkajíc „vymítá“, ve skutečnosti potřebuje odbornou psychologickou pomoc. Když exorcismus naoko provádí, je mu jasné, že v tomto případě s žádným ďáblem nebojuje. 

O to dramatičtější je pak hlavní zápletka, protože už po prvním setkání je náš jinak racionální hrdina zcela přesvědčený, že malý Henry (Peter DeSouza-Feighoney) nic nepředstírá a skutečně se ho zmocnila nějaká démonická entita. Mluví šíleným, hlubokým hlasem, umí myslí hýbat s předměty i lidmi a ví o vymítači věci z jeho minulosti, které nejde dohledat.

Z malého komorního hororu, který by se po vzoru kultovního Friedkinova předchůdce mohl vydat cestou spíše psychického teroru, se ale snímek stává s přibývajícími minutami čím dál velkolepějším. Otec Amorth ve spolupráci s mladým španělským knězem Esquiebelem (Daniel Zovatto) totiž postupně odhalují celou satanskou konspiraci, která by mohla teoreticky zničit celý svět. Zní to tak šíleně, až je to vtipné, ale jak už jsme si párkrát řekli… To ví i samotní tvůrci a umí toho náležitě využít. 

Od Papežova vymítače je tak nejlepší nečekat bůhvíjak děsivý horor, ale spíše na něj jít jako na dobrodružnou podívanou s oceánem krve. Jenom místo světoznámého archeologa nás putováním provází charismatický exorcista. V doprovodu svého španělského kolegy, který se mu stává takovým Watsonem, čímž nám ještě do celkového žánrového mixu přibývá buddy komedie.

Nemělo by to fungovat, ale díky pevnému režijnímu vedení Juliuse Averyho, nápadité kameře Khalida Mohtaseba a vynikajícímu obsazení to všechno drží pohromadě. Není to žádný zázrak, ale v rámci oddechovek je to aktuálně jeden z nejlepších filmů, na které vyrazit do kina.  

A když se na konci řekne, že Amorth musí provést vymítání na dalších sto devadesáti devíti posedlých lidech, a on odpoví, „že je to hodně práce pro jednoho kněze, ale dva by to mohli zvládnout“, přičemž se šibalsky podívá na svého parťáka, není pochyb o tom, že se tu otevřeně nahazuje možnost vzniku dalších dílů. Samotného mě překvapilo, že bych po skončení jedničky zašel na každý z nich. Podle dosavadního výdělku nejspíš nebudu zdaleka sám.