skip to main content
Forbes History

Zemřel při letecké katastrofě. Stopy Tomáše Bati jsou však dodnes všude

„Byl to muž; byl z lidí, kterým se oblíbeným rčením říká muž stoprocentní.“ Že žádné takové rčení neznáte? Není divu. Bylo oblíbené v roce 1932. Alespoň podle Karla Čapka, který ho použil v nekrologu Tomáše Bati.

Šestapadesátiletý podnikatel, jehož význam široce překročil hranice Česka, zahynul při letecké katastrofě. Tahle slova platí stejně tak na Baťu, jako i na Petra Kellnera. Tahle paralela ostatně proběhla ihned po jeho tragédii z poslední březnové soboty.

Kellnerova nehoda se přihodila na Aljašce, zatímco ta Baťova v Otrokovicích. Nejen v místech úmrtí se však neštěstí obou mužů rozcházejí.

Liší se i v dopadech na Česko. Kellnerova smrt zemi pochopitelně zasáhla a vzbudila mnoho reakcí. Baťův nečekaný konec však naproti tomu tehdejší Československo paralyzoval.

Stálo za tím hned několik důvodů, přičemž patrně nejdůležitější byly dva. Prvním je dobový kontext. Pořád ještě mladou republiku – od vymanění se z habsburského mocnářství uplynulo v čase Baťovy smrti jen necelých čtrnáct let – ovlivňoval vlastenecký étos v míře, kterou si dnes neumíme představit.

S étosem souvisela i hrdost na úspěch „synů vlasti“, nejlépe mezinárodní, přičemž v tomto směru nebyl žádný podnikatel úspěšnější než Tomáš Baťa. „Odešel Napoleon obuvi,“ komentoval jeho skon pařížský list Echo de Paris a další zahraniční deníky psaly o proslulém obuvnickém králi.

Reklama

Druhý důvod, proč Baťova smrt Československo zmrazila, spočíval v tom, že byl angažovaným mužem v nejlepším slova smyslu. Jeho názory nešlo přeslechnout, jeho činnost nešlo nevidět. Tato nepřeslechnutelnost a nepřehlédnutelnost se přitom zdaleka netýkala jen bot, v tomto ohledu Baťa z vlastních bot vyrostl.

Baťovo působení je vidět dodnes – Zlín, ukázkové funkcionalistické město, je jeho odvážným dílem. Ostatně od roku 1923 až do své smrti byl navíc Tomáš Baťa ve Zlíně starostou.

Baťa je dodnes i slyšet, poněvadž jeho kréda a myšlenky si vzalo za své mnoho podnikatelů a nejen jich. Citování jeho tezí někdy sklouzává do kýče, někdy do vědomé či nevědomé pózy, nejde však popřít, že autor citací je stále velmi inspirativní.

Petr Kellner nebyl naproti tomu veřejně slyšet prakticky vůbec. Příčinou rozhodně nebyl jen tichý projev introverta, byť ten možná jaksi vnějškově dokresloval povahu byznysmena, jenž nepotřeboval být středem pozornosti.

Nutil všechny kolem sebe myslit, pracovat, zlepšovat práci a zlepšovat produkt.

Ne že by Kellner neovlivňoval společenské dění, to vůbec ne. Už v zájmu vlastního a globálně rozkročeného byznysu ho ovlivňovat musel. Byl ale ze své vůle „ponornou řekou“, působící spíše skrytou silou.

Baťa byl „vodopád“, jehož vliv se „rozstřikoval“ do všech stran, a nedopadal-li na všechny, pak rozhodně na mnohé. Možná jde rozdíl mezi oběma muži popsat jednodušeji, vlastně jedním slovem: Baťa byl uchopitelný.

„Nutil všechny kolem sebe myslit, pracovat, zlepšovat práci a zlepšovat produkt. V této myšlence je kouzlo úspěchu jeho podniku,“ prohlásil o něm po letecké havárii národohospodář a politik Karel Engliš.

„Měl jedinečnou, řídce vídanou vlastnost – čistý a zdravý rozum. Od cesty zdravého rozumu se nikdy neodchýlil,“ pronesl v tu samou chvíli bratislavský starosta Ludovít Okánik.

Reklama

Podle údajů Nadace Tomáše Bati činila aktiva firmy v době smrti zakladatele 920 milionů tehdejších korun a byla z osmdesáti procent kryta vlastním jměním (akciový kapitál 175 milionů, rezervní fondy 515 milionů, nerozdělený zisk 46 milionů).

Ve firmě pracovalo přes 31 tisíc zaměstnanců, jejichž úspory na osobních účtech dosahovaly výše 152 milionů. Ročně v jeho továrnách vyrobili přes 36 milionů párů obuvi, a Baťa tak zajišťoval v Československu 81 procent výroby obuvi a 75 procent exportu.

81 % veškeré výroby bot v Československu zajišťoval Baťa

Doma vyráběl koncern ve Zlíně, Otrokovicích, Třebíči, Bošanech, Nových Zámcích a Krasicích. Fabriky měl rovněž v Německu, Jugoslávii, Polsku, Švýcarsku, Francii a další se budovaly v Anglii a Indii. K impériu patřilo také 2,5 tisíce prodejen, z toho sedm set v zahraničí. Baťovy sesterské společnosti působily ve 24 zemích na čtyřech kontinentech.

Rozkvět přitom nevyjadřují jen čísla. Boty od Bati zanechávaly stopy po celé planetě a sám podnikatel s obuví zanechal stopy ve spoustě lidí. Baťova škola práce nevychovávala jen dělníky, ale i novou generaci. Školou prošli lidé, kteří se později proslavili i v jiných oborech, například konstruktér Bohuslav Ševčík, architekt Bohuslav Fuchs, sochař Vincenc Makovský či filmaři Karel Zeman a Hermína Týrlová.

Nešlo ale jen o známé osobnosti. „Celkem nedávno jsem vezl dědu a jeho spolužáky z Baťovy školy na sraz a byl jsem překvapen, jak mladí mi on i ostatní pánové připadali,“ líčil pro únorové vydání tištěného magazínu Forbes Petr Kubíček, spolumajitel profitující zlínské technologické firmy B2A, která spolupracuje se společností Apple.

Sám Kubíček umí dlouze a podmanivě hovořit o tom, jak mocně ho Baťa v podnikání inspiruje, jak mu dodává kuráž ke krokům, které hodlá udělat. Tyto kroky tak dělá Kubíček v Baťových botách a tato metafora nesedí zdaleka pouze na něj.

Baťa je dávno vnímán jako instituce, byl tak ostatně vnímán už za svého života. Jeho jméno bylo sice jménem člověka, ale možná ještě víc jménem firmy. V tak velké míře se to stejné podařilo zřejmě už jen jménu Škoda.

Pohřeb Tomáše Bati byl spontánním vyjádřením národního cítění a úcty k velikánovi. Konal se dva dny po tragédii a účastnilo se ho padesát tisíc lidí. Už 12. července, v den, kdy se letadlo po sedmi minutách letu z nejasných příčin zřítilo a v troskách našel smrt průmyslník i jeho pilot, kondoloval prezident Masaryk. Při pohřbu pak kondolence nebraly konce.

Není nadsázkou, že se se zesnulým loučilo celé město a jako by se s ním rozloučit ani nemohlo. Obřad trval šest hodin a byla to podle všeho až neúnosná délka, o čemž svědčí komentář jednoho z přihlížejících, jak ho zaznamenaly noviny: „Jde o první věc, kterou dělají bez Bati, a už je to vidět.“

Ironická slova se k pietě příliš nehodila, na druhou stranu poměrně věrně vystihovala obavy z budoucnosti bez Pana šéfa. „Závod je hospodářsky zajištěn, nemáme dluhů, všechny daně jsou zaplaceny. Mzdy zaměstnanců jsou garantovány hotovostmi uloženými v bankách,“ uklidňoval Jan Antonín Baťa, nevlastní bratr zemřelého.

Ten se ujal vlády nad obuvnickou říší společně s Dominikem Čiperou a Hugem Vavrečkou. Triumvirát udržel kontinuitu a zajistil plynulý rozvoj až do doby, než byl v Československu násilně přerván poválečným znárodňováním a nástupem komunismu.

Firma však dál úspěšně působila ve svobodném světě a v roce 1991 obnovila podnikání i v zemi, odkud se vzepjala k rozmachu. Hybatelem restartu byl Tomáš Baťa junior, syn podnikatelské ikony.

Mimochodem, renesančně nadaný novinář, diplomat či autor předlohy k filmu Lelíček ve službách Sherlocka Holmese Hugo Vavrečka, který se coby přítel tragicky zesnulého Tomáše Bati ujal spoluvlády nad podnikem, byl dědečkem Václava Havla, prvního polistopadového prezidenta.

Ještě než se Havel prezidentem stal, vyslal k němu Baťa junior spolupracovníky, aby zjistili, kdy má do rodné země přijet. „Čím dříve, tím lépe,“ vzkázal Havel, a když se 14. prosince 1989 dostalo letadlo s nástupcem obuvnického rodu nad československý vzdušný prostor, podnikatel od kapitána uslyšel: „Pane Baťo, mám pro vás vzkaz československé letové kontroly. Praví se v něm: Vítáme vás doma!“

Tenhle let neskončil tragicky, nýbrž naprostou euforií.

Reklama
Reklama