V souvislosti s aktuální výstavou v Rudolfinu, jednoduchou a působivou instalací Jiřího Příhody, si připomínáme důležitost britského hudebníka Briana Ena, jehož minimalistická hudba výstavu provází. Kým je a v čem spočívá význam jeho rozsáhlé tvorby?

„Myslím si, že negativní ambice tvoří velkou část toho, co motivuje umělce k tvorbě. Jde o to, proti čemu brojíte. Když jsem byl mladý, moje negativní ambice byla, že jsem nechtěl mít žádnou práci,“ řekl Brian Eno v rozhovoru pro magazín The New Yorker.

Pro tak významného hudebníka, jakým on bezpochyby je, je to nečekané vyjádření, protože pokud jej něco definuje, je to nekončící produktivita a neustálé přesahování hranic toho, co hudba s lidmi dokáže dělat, nebo co by dělat měla.

Myslel tím ale především to, že udělal maximum, aby nikdy nemusel pracovat na něčem, co ho nebaví, nebo o smyslu čehož není absolutně přesvědčený. A to jeho padesát let trvající kariéra plná nečekaných odboček, experimentů a konstantních přesahů do všech odvětví umění dokazuje.

Skladatel, hudební producent, publicista, teoretik i umělecký guru, to jsou všechna označení, která se s ním pojí. Začínal s dnes již legendární skupinou Roxy Music, kde hrál na syntezátory. Tedy jako výrazná a divoká rocková hvězda.

Společně hlavně s Bowiem, T. Rex a jinými interprety položili základy toho, čemu říkáme glam rock, tedy velkolepé, excentrické, barevné a v lecčems transgresivní odrůdě kytarové muziky do té doby dělané pouze maskulinními muži. Revoluce vedená třpytkami, zářivými androgynními outfity a bezostyšnou grandiózností. 

Ale jakmile Eno pochopil, že se s frontmanem Bryanem Ferrym neshodnou na základních představách o tom, jak by měli jako kapela do budoucna znít, odešel doslova na vrcholu jejich slávy po pouhých dvou albech dělat si svou vlastní hudbu.

Pro někoho by to byl arogantní konec kariéry a zbytečný risk, ale pro Ena šlo o pouhý začátek, který se letmo zmiňuje jako úvod do jeho dalšího dalekosáhlého působení a rozmanité tvorby. Ta totiž tento počáteční rockový úspěch zcela zastiňuje. 

Ambient se stal v posledních dvou dekádách hyperproduktivity a online multitaskingu, tedy dělání několika věcí najednou (zejména na internetu), obrovsky populární. Sám Eno s termínem přišel v roce 1978, kdy vydal svou přelomovou desku Ambient 1: Music for Airports.

Tedy hudbu určenou pro letiště, ale i jiné veřejné prostory, kam měla přinášet klid. Jeho uměleckým cílem bylo dle poznámek, které k albu sepsal a které byly přiložené ke každému nosiči, následující sdělení:

„Ambientní hudba musí být schopná působit na více úrovních posluchačovy pozornosti. Bez toho, aby jej nutila ke konkrétnímu způsobu poslouchání. Musí být stejně tak ignorovatelná, jako je sama o sobě zajímavá.“

Ambientní hudba musí být stejně tak ignorovatelná, jako je sama o sobě zajímavá.

Podle mnohých hudebních teoretiků v tomto cíli při prvním pokusu neuspěl, protože vytvořil paradoxně příliš nádherné skladby, které tím pádem nejde ignorovat. Jejich zajímavost převyšuje to, jak se pomalu rozvíjejí jako meandry stáčející se v sobě do…

Do čeho vlastně? Určitě ne do finále, jak jej známe z jiné standardnější muziky. Nevedou do ničeho konkrétního, ničeho hmatatelného, do žádného bodu, který by se dal označit jako konec.

Jeho kompozice nikam negradují ani nikam nespěchají, ale ve své celistvé atmosféře posluchače pohlcují. Pokud jim to dovolí. Jsou ve všech ohledech minimalistické, subtilní a nechávají mnoho prostoru pro imaginaci.

Nesou nás jako mnohá další Enova alba do zvukových krajin, kde zůstává čistě na naší hlavě, jak si tyto pomalé táhlé tóny představí obrazově. Tep života se ale od konce sedmdesátých let výrazně posunul, stejně tak jako způsob, kterým posloucháme a vnímáme hudbu.

Pokud bylo v minulosti Music for Airports příliš nádherné album na to, aby nás nepohltilo do sebe, dnes naopak neexistuje žádná muzika agresivní natolik, aby nás od ní neodtrhl nekončící příval tiktokových videí nebo nezodpovězených mailů ve schránce. 

Novátorská představa Briana Ena o tom, že vytvoří skladby, které budou prostě existovat v prostoru, nenáročné a pouze doplňující atmosféru v místnosti, se stala v současnosti pro mnohé pravdou u naprosto všech myslitelných žánrů.

Není nijak neobvyklé vidět na internetu lidi, kteří vypisují excelové tabulky za bušení hlasitého techna z domácího reproduktoru, protože rytmika takových tracků pracovníkům pomáhá vypisovat data rychleji.

Tedy sladit se s hudbou, ne ji nějak živě vnímat, ale nechat se jí ovlivňovat při pohybů prstů na klávesnici. 

Současná nevídaná popularita ambientu také výrazně stoupnula za pandemie, kdy spousta lidí nevěděla, jak se doma zklidnit. Práce neustala, jen se přesunula do našich domovů, a najednou bylo jedno, kolik je hodin, přece jsme u počítače pořád, tak proč by se nedalo odpovědět na firemní mail i po osmé večer.

Ambient se stal trochu překvapivě jistou formou eskapismu. Klidným podkresem, který nás přivede do určitého bezčasí. Vlivem jeho niterně zvonivých tónů, které nikam nespěchají, posluchač dostává ujištění, že ani on nemusí nikam spěchat. 

Existuje zvuková krajina, ve které je jednoduše dobře, kde je pokoj, oddych a ano, hrají tu sice nástroje, ale všechny znějí jako ukolébavka. Žádné hlasy, žádná konkrétní slova, ani refrény, jenom čistá a příjemná zvukomalebnost, jako sonické objetí.

Stejně tak bezprecedentně narostla popularita ASMR, tedy jakéhosi tichého vyprávění, kde nemají až tak velkou důležitost slova samotná, ale způsob, jakým jsou přednášena. Představují únik od shonu a stresu. Jiný svět, ve kterém jsme opečováváni, kam patříme a kde je nám dobře. 

V něčem se tak technologiím podařilo to, o co Eno usiloval. Ve světě dominovaném sluchátky, streamováním, audiem, vizuálem a přepínáním mezi jednotlivými médii se stala hudba něčím, co jen dokresluje chůzi po ulici, psaní výroční zprávy nebo hraní videohry na konzoli.

Ale zároveň nás tento způsob poslechu připravuje o další myšlenku, která pro skladatele byla také důležitá. Zejména u jiných, pozdějších projektů. Enovy ambientní kompozice totiž mnohdy připomínají vysoce abstraktní, minimalistické obrazy, jako jsou ty od Marka Rothka nebo Cy Twomblyho.

Vydání Forbesu Forbes Life 2023

Jejich neurčitost má být hlavně ponouknutím nahlédnout do vlastního přemýšlení, nechat se inspirovat náznaky, aby jejich význam dokreslila představivost.

Zkuste si poslechnout Music for the Airports v úplné tmě a uvidíte, že i se zavřenýma očima vyvolávají tyto tóny v sítnicích nějaké tvary a obrazce. Nebo minimálně vytvářejí určitý svébytný pocit. 

Eno ale má pochopitelně, vzhledem k rozsáhlému katalogu své práce, také jiné úspěchy a dopady na svět současné muziky.

Jsou jimi například jeho sólové (částečně) rockové nahrávky po odchodu z Roxy Music a především pak album Another Green World z roku 1975, kde Brian také sám zpívá a kde se nachází mnoho jeho nečekaných hitů, které jsou stejně tak citlivé jako chytlavé.

U této z velké části kytarové, a tedy žánrové desky je při poslechu od začátku zjevné, že mu nešlo jen o to vyjádřit nějaké konkrétní myšlenky, ale mnohem spíše o to formálně nahlodat představu o tom, jak by měl rock znít. 

The Big Ship, jedna z jeho nejpopulárnějších skladeb právě na tomto albu, je toho dokonalým příkladem. Repetitivní perkuse a protáhlé syntezátory podporují celistvou atmosféru písně víc než jakýkoli progres z bodu A do bodu B.

A když se po třech minutách skončí do mlhavého prázdna, dojde k tomu zničehonic, bez upozornění. Skladby tu připomínají spíše obrazy než hudbu, na moment se nám zarvou do paměti, aby odešly a nechaly zjitřenou vzpomínku.

Hned poté začne až kabaretová I’ll Come Running a její uvolněná atmosféra s romantickým textem dokazuje, jak je Eno ve své tvorbě nekonečně variabilní. 

Musí se také zmínit jeho významná práce na slavných a vlivných deskách, jako bylo například Remain in Light od Talking Heads nebo berlínská trilogie Davida Bowieho, tedy alba Low, Heroes a Lodger. Ty mnozí kritici včetně autora tohoto textu považují za zpěvákova nejlepší.

A to s uctivou omluvou experimentálnímu devadesátkovému 1. Outside (které Eno přímo produkoval) nebo Bowieho labutí písni, eposu Blackstar. Eno zároveň produkoval komerčnější projekty třeba s U2 nebo Coldplay. Jeho kariéra čítá desítky desek vlastní tvorby i těch, kterým pomohl přijít na svět.

Věnovat se všem by bylo na mnoho dalších článků, ale pokud nám o mistrovi něco říkají, je to neskutečná zvědavost a otevřenost tomu, co pro nás vůbec znamená pojem hudba. 

Může to být líbivý a zábavný pop, proti kterému Eno nikdy nic neměl. Není totiž žádným elitářem a sám pop tvořil s pokorou, která značí, že moc dobře ví, že není nic lehkého na tom udělat opravdový hit, který zároveň není hloupý. Jinak by to přece jen dělal každý.

Ale taky to může být náročný, zvukově neuchopitelný tvar, který se opakuje tak dlouho, až je z něj mantra – až je z ní namísto písně čirá emoce, ať už konfliktní, nebo třeba příjemná. Eno věřil a stále věří tomu, že hudba má sílu v nás vyvolat všechny možné reakce a že nás může stejně tak konejšit jako konfrontovat.  

Dokazuje to i padesát let po začátku své kariéry se svým posledním, nádherným, bolestným a divokým a stejně tak uklidňujícím sólovým albem FOREVERANDNEVERNOMORE (volně přeloženo NAVŽDYAUŽNIKDYVÍCE).

To vyšlo na podzim minulého roku a na prostoru necelé tři čtvrtě hodiny vytváří další takzvané zvukové krajiny, jaké jsme zmiňovali na začátku. Které ale ani po takové době, za kterou skládá, nepůsobí unaveně nebo jako opakování téhož.

Nanejvýš možná smířlivě, ale vzhledem k angažovanému tématu klimatických změn a neuniknutelných technologií to tak může znít jen při nepozorném prvním poslechu. 

Pokud ale přece jen přes všechny rozmanité přístupy, aktivismus, psanou teorii a již dnes kultovní alba bude něco tím zlomovým odkazem Briana Ena, bude to podle mě vůle chybovat a zkoušet.

Jeho přesvědčení je, že by si tvůrce neměl být nikdy příliš jistý tím, co dělá. A že proces tvorby je pokus a omyl. 

„Určité charisma vycházející z naprosté nejistoty, to by byla ideálně moje věc. To bych opravdu chtěl mít. Svým způsobem ho má David Byrne (frontman Talking Heads, pozn. red.). Jedna z věcí, která je na něm atraktivní, je, že se nebojí odhalit svoje vlastní zmatení a váhání,“ vyprávěl v rozhovoru pro The New Yorker.

„Jako když zpívá: Jak jsem se sem dostal?‘ (citace z písně Talking Heads, pozn. red.) Myslím si, že je na cestě k tomu stát se jakýmsi prototypem člověka budoucnosti. Můžeš být úžasný, ale měl bys taky uznat, že nevíš, co děláš, že jsi fascinován možnostmi,“ pokračoval.

A právě v této citaci by mohl být jeho odkaz. Ten nejlepší umělec se musí nechat pohltit vlastním zmatením a přesto zkoušet bez záruky úspěchu. Jinak nikdy nevyjde s ničím novým.

Brian Eno se nekonečně znovu vynalézá i v pětasedmdesáti letech a vybízí nás k tomu taky se nebát být novými – objevovat, váhat, a zahazovat to, co nám nevyhovuje. Nebojme se nejistoty. Může z ní vyjít něco krásného, když s ní přestaneme tolik bojovat.