Jeho tvůrčí tempo by bylo neuvěřitelné, i kdyby mu nebylo skoro čtyřiaosmdesát. Jenže ono je – narozeniny oslaví Woody Allen 1. prosince. Přesto se nenechá ničím a nikým zastavit. Co rok, to nový film, který točí podle vlastního scénáře. Co rok, to plejáda těch nejzářivějších hvězd. Co rok, to nová premiéra. Ovšem s ní i nová hořkost. Woody Allen se už nejspíš nikdy nezbaví titulu jednoho z nejspolehlivějších filmových řemeslníků posledního půlstoletí. Zůstane mu ale i nálepka štváče, egomaniaka a bohužel i predátora obviněného ze sexuálního zneužívání.
Jakkoli toto označení evokuje spíš hromotluky postavy Harveyho Weinsteina než neurotického staříka s velkými brýlemi a rybářskou hučkou na hlavě, vznesená obvinění nelze brát na lehkou váhu – i když se jejich pravdivost desítky let poté prokazuje jen těžko. Hořkost a pocit křivdy ale zůstanou na obou stranách, cítí ji i Woody Allen. Ten, nad nímž část jeho někdejších skalních fanoušků už jednou provždy zlomila hůl, ten, který si stejně jako Roman Polanski připadá být nikoli štváčem, ale štvanou zvěří.
A který, stejně jako Polanski, odpovídá neúnavným tvořením. Roman Polanski, žijící celé dekády v ústraní a ve strachu z vydání do USA, musel při získání ceny na festivalu v Benátkách i letos v září opět čelit palcovým titulkům a protestům i ze strany některých filmových profesionálů. Benátská porota pak musela jeho ocenění obhajovat: Polanski dostal za svou novinku J’Accuse…! v Benátkách Stříbrného lva.
Film popisující příběh dobové aféry francouzského důstojníka Alfreda Dreyfuse, neprávem odsouzeného koncem 19. století za německou špionáž a odeslaného do vyhnanství (jak příhodné téma pro Romana Polanského), dostal v Benátkách druhou hlavní cenu, a to s doslovem, že hodnotíme dílo, nikoli soukromé činy a kauzy jeho tvůrce.
A podobně se teď přistupuje k Woodymu Allenovi, jehož nejnovější film, romance Deštivý den v New Yorku, další pocta režisérovu rodnému velkoměstu, právě tento víkend vstoupil i do českých kin.
Allen Stewart Konigsberg, jak zní vlastní jméno třiaosmdesátiletého amerického filmového režiséra, scenáristy, spisovatele, dramatika, amatérského klarinetisty, herce a komika v jedné osobě, který za své dílo získal už čtyři Oscary, se ve své novince vrací k tomu, co umí nejlépe. Tedy k vztahovému propletenci plnému nečekaných setkání a překvapivých náhod v kulisách starého dobrého New Yorku, jak ho Woody Allen coby rodák z Brooklynu dobře zná. K poctám velkoměstům se Allen dostal už v roce 2008 s oscarovým filmem Vicky Cristina Barcelona, následovala Půlnoc v Paříži (2011) a Do Říma s láskou (2012), motivy nečekaných náhod a z nich vyplývajících vztahových dobrodružství vesměs mladých hrdinů zase zužitkoval i ve filmech Kouzlo měsíčního svitu (2014), Poznáš muže svých snů (2010) a nedávno i v Café Society (2016).
Jak je Woody často vláčen bulvárními plátky, tak jsou mu stále zcela nekriticky věrní jeho herci, kteří mu prokazují takřka bezvýhradnou loajalitu. Řada z nich přitom představuje současnou hollywoodskou první ligu. V Deštivém dni v New Yorku Woodymu Allenovi na scénář kývli Jude Law, Elle Fanning, Selena Gomez a Liev Schreiber, v předchozích filmech to byli zase Joaquin Phoenix (Iracionální muž), Colin Firth (Kouzlo měsíčního svitu), Marion Cotillard (Půlnoc v Paříži), Penélope Cruz (Do Říma s láskou) nebo Cate Blanchett (která si za hlavní roli v dramatu Jasmíniny slzy v roce 2014 odnesla dokonce Oscara pro nejlepší herečku).
Filmy Woodyho Allena z posledních dvou dekád obecně poznáte na první pohled, zvláště v posledních letech opravdu nepřichází s ničím nijak zvlášť originálním. Pořád ale mají zvláštní, nostalgické kouzlo, jsou poctou tradiční filmařině i zárukou spolehlivých hereckých výkonů. Asi jako když si na starém gramofonu pustíte oblíbenou jazzovou desku, nalijete sklenku dobrého červeného a koukáte skrz zamlžené sklo do deštivého sobotního odpoledne. Nic moc se neděje, nezažíváte nic strhujícího, ale je vám v tu chvíli naprosto skvěle. Deštivý den v New Yorku není výjimkou. A to přece není málo.
