Uplynulý rok byl dalším, ve kterém nejen tuzemský byznys čelil mimořádnému souběhu geopolitických událostí a rizik. A letošek ho nejspíš překoná.
Pokračující konflikty, řada významných voleb v různých koutech světa i evropská závislost na dovozu – to vše přispívá k předpokladu, že se rok 2024 zapíše jako významný milník světových dějin. „Žijeme v éře bezprecedentního propojení mezi globální ekonomikou, politikou a byznysem,“ zdůrazňuje expert na globalizaci a bezpečnost Michal Kořan.
Sebemenší eskalace probíhajících konfliktů by tak podle něj měla nedozírné důsledky na celoevropskou, respektive českou ekonomiku.
Politolog, který mimo jiné stojí za výzkumným ústavem Global Arena Research Institute, na výše uvedenou provázanost a s ní související rizika dlouhodobě upozorňuje. V rozhovoru pro Forbes rozvádí, jaké hrozby či příležitosti můžeme od letošního roku očekávat.
Bude letošek dobrým rokem?
Nemyslím si, že bude v něčem jednodušší než rok 2023. Ke všem svým odhadům nicméně přistupuji s obrovskou pokorou – například aktuální konflikt v Gaze v takovém měřítku, v jakém jej sledujeme, neočekával nikdo. Proto vše, co říkám, vychází z dat a trendů, které pozorujeme. Vždy se ale může stát něco, co nás překvapí.
Co budou největší letošní výzvy pro Česko i svět?
U nás to bude především dopad úsporných opatření na domácnosti a firmy. I kvůli nim nebude míra sociopolitické frustrace klesat, naopak – a budou ji tak moct využít populistická hnutí. Prvním barometrem se stanou letošní volby do Evropského parlamentu, následně především podzimní senátorské.
Obecně bude letošek rokem, kdy půjde k volbám vůbec nejvíce lidí v historii lidstva. Významné volby čekají země jako Rakousko nebo Velkou Británii, ale i Spojené státy, Tchaj-wan či Indii. V některých těchto státech, například včetně sousedního Rakouska, se už dnes projevují nacionalistické tendence. Je dost dobře možné, že se svět, jak ho známe, opravdu změní.
Sledujeme dva výrazné konflikty, aktuálně však spolu válčí nejvíce suverénních států od konce druhé světové války. Jaké dopady budou mít tyto tenze na Česko?
Naprosto zásadní. Ať už se bavíme o ruské agresi vůči Ukrajině, konfliktu na Blízkém východě či napětí mezi Tchaj-wanem a Čínou – všechny tyto konflikty Česko zásadně ovlivňují, i když každý trochu jiným způsobem.
Zatímco v případě Ukrajiny se bavíme o naší bezpečnosti jako takové, eskalace konfliktu na Blízkém východě hrozí mimo jiné odvrácením pozornosti Spojených států, kterou teď věnují svému angažmá na Ukrajině a sekundárně také válečnými uprchlíky.
Přes Rudé moře navíc plyne třetina veškeré lodní kontejnerové dopravy, a pokud by konflikt více dopadl i na tuto logistickou tepnu, bude to na nás mít bezprostřední ekonomický dopad.
A napětí mezi Tchaj-wanem a Čínou?
Tam by se znovu, a rovnou upozorňuji, že tento scénář sice nepředpokládám, ale připouštím, jednalo o značné odčerpání pozornosti Spojených států. Podobně jako Rudé moře je navíc Tchajwanský průliv zásadní spojka, kterou prochází většina obchodu směřujícího do Evropy. Došlo by k rozbití obchodu s čipy a s dalším zbožím, které je klíčové pro evropské ekonomiky.
O problémech v Rudém moři se v poslední době hovoří především v souvislosti se sérií přepadení nákladních lodí. Zdržení či nutnost zvolit jinou cestu jsme však v této oblasti zažili v minulosti už několikrát. V čem je aktuální situace jiná?
V systematičnosti. Jemenští Húsíové, kteří v oblasti na lodě útočí, jsou bezprostředně podporováni Íránem. To znamená, že se tam odehrává jakýsi proxy konflikt mezi Íránem, Spojenými státy, Izraelem a Saúdskou Arábií.
Praktickou komplikací navíc je, že tyto problémy lze vytvářet relativně jednoduše a lacině. Například drony, kterými se na lodě útočí, je sice možné sestřelit, ale tyto střely jsou mnohonásobně dražší než napadající dron.
Do velké míry ale hraje roli, kdy a jak skončí konflikt v Gaze. Pokud by se jej povedlo urovnat do několika týdnů či jednotek měsíců, tak by globální dopad na ekonomiku a mezinárodní obchod neměl být tak dramatický.
Zdržení v dodavatelských řetězcích během covidu přimělo řadu byznysů, přístavů a dopravců naučit se s krátkodobými výpadky pracovat. Věřím, že celý systém je efektivnější a odolnější.
A pokud by konflikt hořel dál?
Pak by nastala úplně nová situace, která by byla v celosvětové historii bezprecedentní – zejména z hlediska objemů zboží, které tam proudí. Konflikty už v oblasti proběhly vícekrát, nikdy dřív však tato tepna nebyla tak důležitá pro globální ekonomiku.
Na tuto zranitelnost jste upozorňoval už při své prezentaci na konferenci Lepší Česko v roce 2022. Poučili jsme se od té doby v něčem?
Rozhodně ne v tom smyslu, že by se zmenšila naše závislost na dodavatelských řetězcích nebo význam těchto takzvaných úzkých hrdel. Zlepšily se ale technologie, investice do přístavů a obecně větší odolnosti řetězců. Na situaci, kdy by došlo ještě k většímu utlumení námořní dopravy, nicméně není připravený nikdo. Znamenala by prostě krach mezinárodního obchodu.
Jako riziko jste v minulosti zmiňoval naši závislost na dovozu polovodičových součástek. Stát od té doby mnohokrát proklamoval podporu daného odvětví, zlepšilo se něco?
Jsem stoprocentně přesvědčený, že nikoli. A to nemyslím nijak špatně, my jsme strašně malým hráčem a nemáme prostředky ani kapacitu postavit fabriku na čipy. Je na to navázaná obrovská infrastruktura, vzdělanost, design, technologie, intelektuální vlastnictví, a také vstupy do výroby.
Není to jen problém Česka, ale celé Evropské unie, která v oblasti může velmi obtížně něco dělat. Byly tady snahy, aby u nás Tchaj-wan investoval a postavil fabriku, ale nevyšly – investice zamířila do Německa. Ani to by ale rozhodně neumenšilo naši závislost na Tchaj-wanu.
Jde o hrozně dlouhou cestu, kterou sice musíme budovat, ale v první řadě bychom měli vyřešit aktuální problémy, zaměstnávající naši ekonomiku.
Další věc je závislost na Číně, například v oblasti automobilového průmyslu, naše závislost na bateriích… Čína se v oblasti elektromobility stává dominantním hráčem a celá Evropa na to v podstatě jen zpovzdálí kouká a z krátkodobého hlediska s tím nemůže nic dělat.
A z dlouhodobého?
Z dlouhodobého hlediska je potřeba investovat.
O jakém časovém horizontu se bavíme?
Kdyby se stal zázrak a všechno šlo bez problému, veškerá stavební povolení, výrobní kapacity a podobně, bavíme se přinejmenším o horizontu patnácti let. A to opravdu minimálně, než by se vůbec začalo nějaké zlepšení projevovat.
Druhá věc jsou ale vstupy do výroby: vzácné materiály, které jsou k výrobě potřeba, prostě nemáme. Nemáme zde lithiové doly, a když už se někde hovoří o jejich otevření, v daném regionu proti nim vzniká velký odpor. My tu v Evropě špinavé věci dělat nechceme a samozřejmě z dobrých důvodů. Pak za to ale platíme cenu v podobě závislosti.
Nechci však být úplný skeptik – je prostě potřeba vysoce investovat do základního vývoje, do alternativního přístupu k elektrobateriím a přemýšlet, jak se naší závislosti na lithiu vyhnout.
Co všechny tyto faktory v konečném důsledku přinesou pro českého občana?
Pokud rok 2024 nepřipraví žádné překvapení, jako konflikt na Tchaj-wanu, eskalaci na Blízkém východě či nějaké nepříjemné rozuzlení konfliktu na Ukrajině, případně něco, co si ještě neumíme ani představit, tak se pro českého občana nic velkého nezmění.
Pociťovat budeme spíš dopady tuzemských opatření, a nejspíš dojde i k mírnému polevování inflačních tlaků, což bychom pocítili spíš pozitivně. Pokud by však k nějaké eskalaci došlo, český občan to pocítí velmi silně z hlediska inflace. A v horších případech i v jiných oblastech.
Jaký je nejhorší scénář?
Katastrofický scénář by mohla být eskalace konfliktů doprovázená zvolením Donalda Trumpa za prezidenta USA, která by vedla k odvrácení pozornosti Spojených států od Evropy. To by pro nás znamenalo nutně a okamžitě masivně investovat do obranných kapacit.
V důsledku už tak napjatého rozpočtu by to vedlo ke snížení veřejných prostředků, plynoucích do sociální správy či do zdravotnictví, vzdělávání a samozřejmě také investic do budoucnosti. To by s sebou neslo další politickou polarizaci, kterou si budeme kompenzovat volbou populistických stran. A tam už ten dopad bude velmi silný.
Je zásadní, že žijeme v éře bezprecedentního propojení mezi globální ekonomikou, politikou a byznysem. S výjimkou válečných období tady taková míra propojení ještě nebyla – a tím nemyslím nějaké obecné ekonomické fenomény, ale byznysy jako takové v tom smyslu, že pokud dnes podnikám, musím víc než kdy dřív sledovat, co se ve světě děje.
Zmiňovanou prezentaci před dvěma lety jste zakončoval s tím, že na tom jako Česko nejsme dobře. Jsme na tom dnes lépe?
Nejsme. Tehdy jsem řekl, že jsme na tom čím dál hůř, a lépe nebude. A bohužel se to naplňuje. Nemáme prostředky a ani vůli, abychom pořádně investovali do budoucnosti.
Jsem zvědavý na výsledek a dopad Národního plánu obnovy, kolem kterého zatím vidím spíš chaos a zmatky. Je to přitom pro nás jako pro Česko možná poslední možnost získat z Evropské unie prostředky na nějaké strukturální změny.
Dlouhodobé podceňování reformy struktury českého hospodářství ze strany našich vlád za posledních přinejmenším patnáct let, závislost na globálním obchodě, energetická náročnost… To nás činí zranitelnými a situace se nelepší.
Co tedy v současnosti dělat?
Vládní i regionální koncepce na to všechno jsou a často dobře napsané. Problém je v implementaci. Jde například o stavební zákon, tedy zdlouhavé a náročné povolovací procesy, nedostatek pracovní síly a s tím související nepřívětivé podmínky pro zaměstnávaní cizinců a nakonec digitalizace.
Každý to ví – problém je, že se s tím nic neděje. Zásadní je také pomáhat zejména menším podnikům, aby neztratily konkurenceschopnost či vůbec schopnost přežít, aby uměly používat nástroje umělé inteligence, sledování dodávek a podobně. A to nemluvím o investicích do školství a vědě a výzkumu, o kterých se tu bavíme třicet let.
Alfou a omegou je tedy příliš náročná legislativa?
Ano. Pokud jsem zahraniční firma, chci tady něco dělat, pochopitelně se ze všeho nejdříve podívám na to, jaká legislativní omezení v dané zemi jsou. Například z hlediska jednoduchosti zakládání firem na tom přitom nejsme zase až tak špatně.
Znamená to, že celá zodpovědnost leží na státu?
Z hlediska regulací a legislativy jednoznačně. Naše společnost je ale v zajetí nedůvěry: stát nedůvěřuje lidem a podnikatelům, z toho důvodu je potřeba mít vysokou míru regulace.
Není to tak, že by regulace byla jen špatná, ona se děje z nějakých důvodů, protože lidé prostě podvádějí. Ale čím víc regulace je, tím větší je i motivace k podvádění – a z tohohle bludného kruhu není snadné vyskočit.
Vidíte v roce 2024 vedle rizik také nějakou příležitost?
Nikoli, alespoň ne z hlediska obecné otázky, o které se zde bavíme, a tedy zda bude letošek lepší než roky předchozí. Samozřejmě jsou zde konkrétní sektory, u kterých se dá očekávat, že porostou, a rok 2024 tak pro ně příležitosti přinese.
Jaké například?
Zejména elektromobilita a doprovodná infrastruktura, energetický sektor včetně fosilních paliv, farmaceutický sektor, zbrojní a částečně i letecký průmysl. A masivní využívání umělé inteligence, která se ovšem bude muset vyrovnávat s rostoucí regulací.
