Svou páteř ohýbala denně při cvičení, na mistrovstvích světa i při olympiádách. Nikdy ale před komunistickým režimem. To zůstávala Věra Čáslavská stát rovně a hrdě. Nejúspěšnější česká olympionička, jejíž tichý protest při sovětské hymně sledoval na hrách v Mexiku v roce 1968 celý svět, by právě dnes oslavila osmdesáté narozeniny.
Její život, talent i vůli připomíná výstava, která začala v Liberci v rámci mezinárodního festivalu sportovních filmů Sportfilm. Ve čtvrtek pak Čáslavské stejný hold vzdají i v Národním muzeu v Praze. Pouze na dvou místech v republice tak mají návštěvníci jedinečnou příležitost vidět cenné předměty a medaile z pozůstalosti slavné gymnastky. A některé se na veřejnosti objeví vůbec poprvé.
„Nejcennější je asi samurajský meč,“ ukazuje na jednu ze dvou vitrín umístěných v Malé výstavní síni naproti liberecké radnici autor výstavy a sportovní novinář Jakub Bažant. „Je možná jediný, který kdy dostala žena. A Věra Čáslavská si ho vysloužila vlastně za svůj nejhorší výsledek na olympijských hrách v Tokiu. Měla vynikající sestavu na bradlech a zacvičila ji skvěle ve víceboji, ale když se dostala do finále, tak spadla,“ vzpomíná Bažant.
Když se taková událost sportovkyním přihodí, většinou pokračují dál v sestavě. Ne tak Čáslavská.
„Chtěla to těm divákům předvést celé. Takže naskočila na bradla zpátky a včetně toho nejtěžšího prvku to zvládla. A to nadchlo jednoho japonského fanouška natolik, že jel domů, svolal rodinnou radu, a ten meč z roku 1671, který rodina po generace opatrovala jako největší svátost, ji za její statečnost dali.“
Samurajský meč půjčil na výstavu syn gymnastky Martin Odložil, který ho dlouhá léta opatroval. A to dokonce velmi netradičně. Protože dlouhodobě žije v zahraničí a bál se, aby se cennost nedostala do rukou někomu nepovolanému, nejdříve vložil meč do maminčina náhrobku.
Pak si to ale rozmyslel a ukryl ho v Jeseníkách na neznámém místě. „Říkal jsem si, že bude asi problém ho najít, ale on mi odpověděl, že ne, že jeho kamarádi přesně vědí, kde je. A tak ho můžeme mít teď tady,“ vypráví Bažant. Ve stejné vitríně pak leží i střevíček od japonského císaře Hirohita, který dostala olympionička pro štěstí. Později ho Věra Čáslavská věnovala jednomu ze svých sportovních přátel.
Dalším překvapením bylo pro autora výstavy zjištění, že gymnastka malovala obrazy. Svému koníčku se věnovala hlavně v době, kdy ji komunistický režim zakázal pracovat a trénovat a načerno chodila uklízet.
„Máme tu dva z pěti obrazů, které namalovala a je to opravdu veliký unikát, který ještě nikdo nikdy neviděl,“ dodává autor výstavy. Ukrytý za sklem je také maličký kroj, který na sobě měla slavná sportovkyně coby pětiletá. Tehdy i se svými sestrami chodila do baletu a maminka jí na představení, ve kterém tančila polku, kroj ušila.
Mezi neviděné exponáty výstavy patří také snímek, na kterém je Věra Čáslavská v obležení Mexičanů. Vznikl v době, kdy komunistický režim dovolil sportovkyni odjet do země trénovat mládež.
„Angažoval se v tom mexický prezident, kterého Brežněv požádal, aby dodával na Kubu uhlí. Jenže on se s ním vůbec nebavil, zajel rovnou za Husákem a vyjednal s ním, že za příslib dodávek uhlí dostane Věra pas a může vyjet do Mexika. Odjela tam tehdy i s manželem Josefem Odložilem, který trénoval juniorské běžkyně,“ prozrazuje Jakub Bažant.
Nadaná sportovkyně, která dostala do vínku nejen talent, ale i houževnatost a čestnost, si dokázala uchovat tvář v době, kdy s ní komunistický režim zametl. Podepsala totiž jako jedna ze sedmdesáti známých osobností prohlášení Dva tisíce slov, kritizující poválečný vývoj v komunistickém Československu.
Po gymnastce šla tajná policie, takže se s pomocí náčelníka Horské služby Zdeňka Zerzáně schovala na chatě v Jeseníkách, kde absolvovala zbytek olympijské přípravy na hry v Mexiku.
„Kladinu cvičila na ohoblované kládě, shyby na stromě, prostná na mechu. A na lesní cestě zkoušela rozběh na přeskok. Fyzičku si udržovala i tím, že přehazovala uhlí. Byla přesvědčená, že to musí udělat ne pro sebe, ale pro národ,“ vypráví Bažant.
Píle a dřina se vyplatily. Z olympijských her přivezla v roce 1968 čtyři zlaté a k tomu dvě stříbrné medaile a stala se tak nejúspěšnější světovou sportovkyní roku. Komunistický režim se ale šestadvacetileté ženě za medailový protest odvděčil vyloučením z řad tělovýchovné organizace. Ztratila práci, nesmělo se o ní mluvit. Až později dovolili Čáslavské alespoň trénovat.
„Přes to všechno ji nezlomili. Byla silná a veselá. V jednu chvíli ji chtěli záměrně pustit, aby odjela za hranice a už se zpátky nevrátila a nebyla černým svědomím komunistů. Jenže na to nepřistoupila, byla velký vlastenec. Díky tomu, že si zachovala rovnou páteř, se mohla sama sobě podívat do očí,“ vzpomíná na svou maminku dcera Radka Čáslavská.
Na své dětství má krásné vzpomínky. „Ty svoje narozeniny by tady s námi určitě ráda oslavila. Byla velmi talentovaná, krásně malovala a výborně psala. Chválil ji i spisovatel Ota Pavel,“ dodává dcera, kterou maminka vedla ke sportu odmalička. „Už jako miminko jsem visela na hrazdě,“ směje se.
Výstava potrvá v Liberci až do 26. června. Vstupné je dobrovolné a výtěžek z něj poputuje organizaci Adra na podporu ukrajinských dětí. V Národním muzeu v Praze si jednu z našich nejvýznamnějších sportovkyň, která zemřela před šesti lety, připomenou od 6. až do 30. září.
