Jestli kdy bůh rozdával talent, u Zdeňka Lhotského jím rozhodně nešetřil. Výtvarník, hudebník, ale hlavně světově proslulý sklář je jednou z nejvýraznějších osobností českého řemesla.

Bezmála třicet let vlastní studio skleněné tavené plastiky v Pelechově u Železného Brodu, kde je také uměleckým ředitelem. A jako první na světě přišel s unikátní metodou barvení skla: vitrucellem. Umělcovu práci nově představuje výstava Fenomén Lhotský, která začíná v sobotu ve sklářském muzeu v Novém Boru na Českolipsku.

Svou cestu ke sklu si začal prošlapávat už v páté třídě základní školy. Tehdy na výletě v lesích kolem Desné nacházel všelijaké skládky skla, a když se byl podívat ve sklárně v Harrachově, měl jasno. Po základní škole tak věděl, co chce dělat – jen nevěděl jak.

Šel se proto nejdřív učit brusičem skla do učiliště ve Světlé nad Sázavou, kde pobyl rok, a pak pokračoval na Střední umělecko-průmyslovou školu sklářskou do Železného Brodu, kde studoval v oboru hutní zpracování skla.

Nejvíc mě ovlivnil Stanislav Libenský.

Po dvou letech strávených v národním podniku Železnobrodské sklo v dílně tavené skleněné plastiky odešel do Prahy na studium na Vysoké škole uměleckoprůmyslové k profesoru Stanislavu Libenskému. „Ten mě ovlivnil asi nejvíce. Byl silnou osobností, uměleckou i lidskou. A také věděl, že musí své žáky naučit samostatně myslet a ne jen vychovávat malé Libeňáky,“ říká se smíchem Lhotský.

Pár let po škole nastala etapa, kdy nechtěl sklo ani vidět, ani na něj sahat. A tak si od něj dal desetiletou pauzu. Ke sklu se Lhotský vrátil až v roce 1994, kdy se naskytla příležitost privatizovat studio tavené plastiky. „Tavení skla je složitá technologie, ani po patnácti letech vlastně nejste schopen říci, že víte, jak na ni. Studio jsem sice měl, ale co v něm budu dělat a jak, to jsem netušil. Věděl jsem jen to, že musí běžet a vydělávat,“ vzpomíná.

Dnes patří ve svém oboru ke světové špičce a uživí sebe i svých patnáct zaměstnanců. Do povědomí veřejnosti se dostal v roce 2020, kdy dokončil unikátní skleněný sarkofág pro dánskou královnu Markétu II. podle návrhu sochaře Bjørna Nørgaarda. Ten mnoho let jezdil po světě a sháněl studio, které sarkofág vyrobí. Nikdo se nenašel, až se objevil Lhotský a odpověděl, že v realizaci nevidí žádný problém.

„Jenže to jsem netušil, že to budou chtít po mně. Já myslel, že budu jen v roli konzultanta,“ směje se dnes.

Hned jsem věděl, že je to průser.

Zpětně na celé zakázce považuje za nejsložitější právě rozhodnutí na ni kývnout. „Hned jsem věděl, že je to průser. Bylo tolik nástrah, mohlo selhat cokoli, lidský faktor, technika, chlazení. Dělat takhle velké věci bylo skoro rouhání. Nakonec se nám napoprvé nepovedly jen dva kusy z šesti,“ prozrazuje umělec.

Na sarkofágu pracovali několik let, jeden kus byl v peci od třech a půl do čtyř a půl měsíce. A i když jde o velkolepé dílo, svět ho ještě spatřit nemohl. „Ten příběh je složitý. Původně byl vyráběný pro dánský královský pár – prince a královnu. Jenže princ Henrik po sobě zanechal závěť, že v žádném případě s královnou v jednom hrobě ležet nechce. A vznikl velký problém,“ vysvětluje Lhotský.

„Jeho ostatky měly ležet v kryptě pod sarkofágem, stejně jako jednou královniny. A bylo dohodnuto, že jakmile jeden z páru zemře, sarkofág se odhalí. Jenže tím, že se princ ze společného hrobu sám vyloučil, zůstává celé dílo i nadále nainstalované v katedrále v Roskilde zavřené v bedně,“ popisuje bizarní situaci.

Zatím jen každoročně jezdí stav sarkofágu kontrolovat. „Jsme v takové nekomfortní situaci. Rádi bychom, aby celý svět viděl, co jsme vyrobili, ale to by znamenalo, že musí zemřít královna. A to si zase nepřejeme a naopak jí držíme palce, aby tady byla co nejdéle. Je to taková skvělá žena, hodně vzdělaná a okouzlující,“ zdůrazňuje český sklář.

Tavení skla je dlouhodobý proces a víc než cokoli jiného vyžaduje hlavně trpělivost. Nejdříve je potřeba vytvořit formu, která se dá do pece naložená studenými střepy. Ty se v peci roztaví, vniknou do formy a vytvoří požadovaný tvar. V principu je to možná jednoduché, ale na skláře čeká úskalí: chlazení skla, které trvá třeba tři měsíce a celé dílo může kdykoli prasknout.

„Tavit se naučí víceméně každý, ale chlazení z vás dělá odborníka,“ podotýká Zdeněk Lhotský. „Hodně nám pomáhá, že umíme změřit pnutí ve skle. Spolupracujeme s vědci z bývalého sklářského výzkumného ústavu, kteří to umí i vyčíslit. A dají nám pak kulaté razítko a certifikát, že je náš výrobek v pořádku,“ pochvaluje si.

„Pokud pak sklo u zákazníka praskne, protože s ním nevhodně manipuluje, jsme krytí,“ vysvětluje muž, který provozuje dvě dílny. Jednu má v Pelechově a další v domě, kde žije. Dohromady je v nich devatenáct pecí a pícek.

Více než své autorské věci tvoří Zdeněk Lhotský na zakázku. V současnosti navrhuje objekty například pro hotel Intercontinental, nedávno zase tavil obrovské Oko pyramidy autorské dvojice Libenský–Brychtová do americké galerie. Zrovna také řeší velkou zakázku do Londýna, kde budou jednotlivé kusy vážit do sto kilogramů.

Nejvíce ho ale baví vitrucell, který sám vyvinul. Jde o způsob zvláštního barvení skla uvnitř hmoty – z křišťálového dělá barevné s plástvovou strukturou. Zní to možná banálně, ale trvalo asi dvacet let, než mohl metodu považovat za respektovatelnou.

„Dlouho jsme uměli dělat jen modré sklo, ale postupně se tak zdokonalili, že těch barevných odstínů můžeme mít stovky, možná tisíce. Autorsky z něj vznikají tři tvary – sloupy, kostky a mísy,“ vysvětluje sklář.

Zákazníci jeho studia pocházejí zhruba z pětasedmdesáti procent ze zahraničí, v poslední době ale přibývá i těch tuzemských. Obchodně vede Amerika i Dánsko, ale rostoucí zájem přichází také z Belgie, Itálie a Francie.

Výrobu samozřejmě utlumila pandemie, která byznysu působila nemalé problémy. Vázla doprava, chyběl materiál… A pak přišla pro skláře další rána v podobě energetické krize. „Skáčeme v minovém poli. Náklady nám vzrostly o třicet procent, zákazníkům jsme museli zdražit asi o patnáct. Ale výsledkem není depka, naopak mám pocit, že jsme trochu silnější než předtím,“ zdůrazňuje odhodlaně Lhotský. 

Štěstí je i v tom, že není zadlužený. Být to před pěti lety, možná by přišel o všechno – má dva velké objekty a jedním ručil za druhý. „Už mám vše splacené, těsně před covidem, krizí i válkou jsme studio i zrekonstruovali. Měli jsme v té době poměrně dost peněz a nepodlehli pokušení nakoupit si auta, ale investovali jsme vydělané peníze zpátky do provozu,“ prozrazuje cestu k dnešnímu odhodlání tvořit dál.