Na Instagramu ji sleduje téměř sedm set tisíc lidí, na Facebooku skoro devět set tisíc, na YouTube mají její klipy dohromady stovky milionů zhlédnutí, odzpívala přes sedmnáct set živých koncertů. Její zatím poslední deska Umami jí vynesla nejen nadšené přijetí u kritiky, ale též dvě prestižní ceny Anděl – pro Sólovou interpretku a za Album roku.
Je často sama sobě autorkou hudby, textařkou, producentkou, ale i promotérkou nebo režisérkou. Svůj byznys si dnes Ewa Farna řídí zcela sama. Před deseti lety založila vlastní produkční společnost, agenturu a vydavatelství.
„Nějaký, dá se říct, úspěch za sebou mám. To člověku pomáhá, aby se nebál, aby šel třeba i do riskantních věcí, jako byla teď O2 arena,“ říká Ewa Farna v titulním rozhovoru letošní podzimní Forbes Woman. „Kdybych za sebou neměla sedmnáct let práce v branži, nejsem si tak jistá, jako jsem dneska,“ připouští a připomíná vyprodaný koncert ze 14. října.
Její narozeninovou show mnozí kritici označili za hudební a uměleckou událost roku.
O2 arena byla ale také úspěchem komerčním. Ve vyprodané hale koncertu přihlíželo patnáct tisíc lidí. Když se Ewa pár dnů po koncertu rozhodla přidat oproti původnímu plánu další narozeninovou show na březen příštího roku, dalších patnáct tisíc vstupenek se vyprodalo za pouhých patnáct hodin.
Čím to, že Ewě její hudební byznys pořád funguje? Snad i proto, že Ewa je dnes zpěvačkou hned pro několik generací – do Prahy si v polovině října udělaly výlet celé rodiny. „Po koncertech za mnou chodí nebo mi píšou lidi různých věkových kategorií. Jsem prostě taková rodinná komedie,“ směje se Ewa s milou sebeironií.
Patří také k hrstce domácích umělců, kteří dodnes svoje desky prodávají velmi úspěšně i v podobě fyzických nosičů. „Moc netuším, čemu za to vděčit. Možná je to proto, že mé začátky sahají do doby, kdy i YouTube byl v plenkách. Spotify nikdo neznal a desky se prodávaly vlastně jenom fyzicky,“ krčí rameny Ewa Farna.
Nad svou kariérou má absolutní kontrolu. Sama si vydává desky, sama organizuje koncerty. „Přišlo to s věkem. Když jsem byla teenager, měla jsem vedení, jaké jsem tehdy potřebovala. Po letech jsem se rozhodla, že bych šla na vlastní nohy. Nějak jsem se rozkoukala a měla jsem trochu jinou představu o dalším směřování. O tom, jak bych chtěla svou kariéru rozvíjet. A čím bych chtěla být,“ vypráví Ewa Farna o přelomovém kroku ve svojí kariéře.
„Chtěla jsem se tomu všemu věnovat komplexněji a osobněji. Jak psát písničky, jak věci vydávat, jak funguje distribuce, jak se vlastně dnes vydávají a promují desky, co obnáší natáčení klipů. Chtěla jsem tomu rozumět do hloubky. Produkce, vizuály, stage design, light design, to všechno za vás samozřejmě dál dělá někdo další. Aby ale člověk mohl delegovat a mít představu, musíte vědět, co chcete,“ popisuje Ewa Farna.
„Manažer dnes řeší třeba bookingy koncertů. Ale co se týká směřování, velkých rozhodnutí, to si nechávám na svých bedrech. Jestli uděláme O2 arenu, zda ji uděláme podruhé, kdy, kde a jakou vydáme desku, jak bude znít, jak bude vypadat, jak budou znít a vypadat naše koncerty koncepčně, jaký na to bude navazovat merch,“ vypočítává zpěvačka, která letos v srpnu oslavila třicetiny.
„Je to fakt milion práce, někdy mám pocit, že to nezvládám, nebo rozhodně už pak nemám energii na jiné věci. Musím se učit opouštět své control freak přemýšlení a více důvěřovat a delegovat. Rozhodně mám ale pocit, že to za to zatím stojí, a doufám, že ve výsledku je ta moje práce poznat a já si za ní mohu stát,“ vysvětluje Ewa a připomíná svou hlavní zásadu.
„Zrovna v mé branži je totiž extrémně důležitá autentičnost. Neprodávám produkt, ale v podstatě své emoce, hudbu, tedy cítění, nitro a tvář. To prostě nejde zrušit jako eseróčko, firmu prodat někomu jinému, sám začít znova od nuly,“ vypočítává Ewa.
„Jste k tomu celoživotně přikovaná. Tvář, rozhodnutí ani vyřčená tvrzení vám už nikdo neodpáře. Proto si to všechno hlídám. Ve finále za tím vším stojí moje jméno. V hudbě nebo v umění jako takovém má z každého projektu číhat ten dotyčný, konkrétní člověk. Takový, jaký je. Abych to prostě opravdu byla já a ne někdo jiný a jeho představy o mně,“ doplňuje.
Dřív po dekády platívalo, že umělec nemohl jen tak odejít od gramofirmy, protože ta mu zaručovala, že bude vystupovat, že ho budou hrát v rádiu, že bude vydávat desky a bude se o něm vědět. Tohle ale změnily sociální sítě, streaming hudby a obecně internet.
„Dnes už nepotřebujete obří tým lidí, abyste dali všem fanouškům vědět, že bude další koncert. Někdy stačí instagramový post a hned můžou tu informaci vidět stovky tisíc lidí, kteří mě sledují, mezi nimi i novináři, lidi z byznysu, promotéři i třeba potenciální partneři a klienti. Digitální doba je strašně složitá a náročná, ale v téhle přímé komunikaci umělce a fanouška věci zjednodušila,“ uznává Ewa Farna.
Koncert v O2 areně byl pro Ewu letošní hlavní hudební událostí roku. „Ten koncert jsem si piplala do detailů, pracovali jsme na něm rok. Jsem k neštěstí svých spolupracovníků ta, co do všeho kecá. Doopravdy. Bylo to velké, náročné a taky to bylo drahé. Možnost, že se neprodají lístky, je sama o sobě stresující. Buď je to několikamilionový propad, nebo PR propad, že to pro nezájem zrušíte, což je bolavé. Riziko je veliké,“ přibližuje Ewa Farna.
Přitom právě koncerty jsou dodnes hlavní součástí příjmu hudebníka. „Živé vystupování je klíčové. I finančně to tak je. Koncert je to, z čeho pak zaplatíte nahrání nových písniček, klipů, z čeho natočíte desku. Někdo to zvládne za menší náklady, ale v popu, když to chcete dělat poctivě, jsou náklady na hudební a klipovou produkci vysoké,“ líčí v rozhovoru Ewa Farna, která dodnes koncertuje jednou až dvakrát za týden. „Koncerty jsou to, co mě na mojí práci baví nejvíc.“
Velký profilový rozhovor o dvaceti letech kariéry v hudebním byznysu, úspěších i fuckupech, o nezbytnosti fungování na sociálních sítích i za cenu nenávistných hejtů, ale taky o mateřství, zvolnění a o tom, proč je pro Ewu Farnou důležité podporovat další ženy v jejich sebevědomí, sebeúctě i ve vztahu k vlastnímu tělu, přináší na čtrnácti stranách podzimní vydání Forbes Woman, které je právě na stánku.
