Snil o tom, že bude mít hospodu s pár výherními automaty. Nakonec však Ivo Valenta vybudoval hazardní kolos Synot, který dodává „mašiny“ a online hry po celém světě. Vedle expanze mluví v rozhovoru pro Forbes o tom, že by do budoucna nemusel mít nikdo z rodiny Valentů ve firmě hlavní slovo. A také o ledňáčkovi a rybích hlavách.
Mluví potichu, tišeji, než byste od bývalého politika čekali. Po chvíli ale hodí do placu šrapnel, který dosud mírnou atmosféru rozmetá. „Byl jsem nedávno v Turecku a už zase si mě tam někdo spletl s Collinou,“ vypráví majitel hazardního gigantu Synot Ivo Valenta. A odkazuje přitom na podobu mezi ním a fotbalovým rozhodčím Pierluigim Collinou.
Pro ty, které fotbal nebere: bezvlasý Ital je celosvětově slavným sudím, byť čeští fanoušci si jej pamatují, a mnozí stále nesnášejí, hlavně kvůli penaltě, která zpečetila osud naší reprezentace na Euru 2000.
To ale není důvod, proč se Ivo Valenta vyhýbá tomu, aby byl Collinou. „Jednou jsem si řekl, že jím teda budu, a už to nikdy neudělám.“ Proč?
„Byli jsme na pláži v Saúdské Arábii a šel jsem si do jednoho obchodu koupit zmrzlinu. Chlapík za pokladnou mi hned říká, že jsem Collina. Vždycky jsem to odmítal, ale tady jsem si řekl, že ze srandy řeknu jo. Tak se se mnou vyfotil, já zaplatil a odešel. Po chvíli za mnou přiběhnul na pláž a vrátil mi peníze za nákup. Že prý od Colliny nic nechce, že to mám zadarmo. A já se vám tak styděl,“ líčí 55. nejbohatší Čech s odhadovaným jměním téměř třináct miliard korun.
A byť vzhledově i věkem jsou si oba muži podobní, jejich vztah ke kopané nemůže být rozdílnější. Zatímco italský Collina sleduje letošní mistrovství světa ve fotbale a na každý šampionát vymýšlí, jak zlepšit hru, „slováckému Collinovi“ je největší sportovní akce roku lhostejná. Byť jeho Synot na překvapivých škobrtnutích favoritů v rámci kurzových sázek vydělává.
„Vůbec fotbal nesleduju. Udělal jsem za ním tečku a už mě nezajímá. Nikdy mě ani moc nebavil. To tátu, mě ne,“ říká majitel holdingu, jehož jméno bylo součástí názvu nejvyšší fotbalové ligy v Česku a Lotyšsku. Navíc byl Valenta v minulosti majitelem klubu z Uherského Hradiště, dnes známého jako 1. FC Slovácko.
A jak tedy vnímá, že v posledních letech čeští miliardáři naběhli do fotbalu a pořizovali si zdejší kluby? „Všem jsem radil, ať to nedělají. Ale je to jejich věc, jejich plné právo. Na druhou stranu je dobře, že ty penízky zůstanou tady v republice a rozprostřou se v nákupech hráčů a tak dál.“
Sám čerpá radost z jiného projektu: vzdělávacího institutu Orbis, pod který spadá ve Zlíně mateřská, základní a střední škola. Do školství se pustil poté, co se v roce 2014 vrátil po letech života v Monaku s rodinou do Česka kvůli senátorské kandidatuře. A jelikož nemohl pro děti najít vhodnou jazykovou školu, založil vlastní školku a základku, k nimž se později přidala i střední škola a gymnázium. Vše v jedné budově.
Zde se ostatně také setkáváme. Důvodem je nový přírůstek školy – humanoidní robot. Toho Ivo Valenta koupil za více než milion korun proto, aby se děti zdokonalovaly v robotice coby oboru budoucnosti.
Už dnes umí na povel zatančit nebo ukázat karate kopy, byť je vše zatím v režii dospělých techniků, kteří jej dálkově ovládají. Za zhruba půl roku by však měl Orbi, jak žáci robota pojmenovali, umět sám chodit a mluvit.
Foto Jakub Plíhal, grafika Forbes Česko
Jinak ale Valentova pozornost stále patří, byť třeba v nižší míře než v minulosti, jeho byznysovému vehiklu, hazardnímu holdingu Synot. Firma, kterou založil zkraje devadesátých let s rodinou – odsud také název Synot neboli synové a otec – je dnes miliardovým kolosem, který působí v desítkách zemí světa. A po Latinské Americe nyní míří dobýt Spojené státy.
To už se bavíme v jedné ze zasedaček v sídle Synotu v Uherském Hradišti. O tom, že jsme v centrále, ostatně není pochyb: logo firmy se opakuje na červeném koberci, ve vedlejší místnosti má Valenta pověšené na stěnách staré automaty.
Mimo jiné i ten, který si ještě před sametovou revolucí přivezl z Německa. V současnosti už ale nesází jen na „bedny“, ale také na online hry a jejich tvorbu ve vývojářských studiích.
Vaše podnikání stojí na hazardu. Jak moc vy sám rád riskujete?
Rád, ale ne v gamblingu – já vůbec nehraju. Ale v byznysu jdu do rizika. Snažím se to samozřejmě vyrovnávat, takže neriskuju ve všech případech, ale jsou některá rozhodnutí, některé trhy, kde zariskovat musíte, protože si to prostě nejde pořádně spočítat nebo předpovědět. A navíc mám tyhle situace rád.
Víc tedy dáte na emoce než na data?
Emoční věci určitě hrají velkou roli, chci si to dokázat. Ale zároveň tu mám kolem sebe lidi, kteří mi potom spočítají, abychom neriskovali zbytečně. Musí to prostě dávat smysl. Riziko u nových trhů však eliminuju tím, že se do dané země jedu podívat, abych ji viděl a vše si osahal. I pro management je to lepší, protože když za mnou přijdou s žádostí o investice, tak se vše lépe schvaluje.
Firma už úplně nemůže jít do nějakých risků, musí postupovat uvážlivě a ani mně už není třicet nebo čtyřicet roků, kdy si člověk řekl „to dáme“. Dneska vše řeší management a já to s nimi akorát zkonzultuju, řeknu „líbí, nelíbí“ a dám poslední razítko.
Jinak před pár měsíci jsem ustanovil výkonnou ředitelku do čela celé společnosti, ekonomická ředitelka je také žena, další řídí Synot Real Estate nebo hotelový resort ve Velkých Karlovicích. Jdeme prostě příkladem. Navíc jsem vždycky stavěl byznys hlavně na ženských.
Čím to je?
Ony jsou totiž věrnější a výkonnější. Nedívají se jinam, že by šly ke konkurenci, nebo že by si chtěly stavět vlastní firmy. Lépe se mi s nimi i komunikuje. Máme tu samozřejmě na vyšších pozicích i muže. Všechno to jsou lidi, kteří vyrostli ve firmě a ukázali své kvality.
Vždycky jsem stavěl byznys hlavně na ženských.
Když se ještě na chvíli vrátíme k riskování. Kdy jste se do něj pustil naposledy, že jste si řekl „pojďme do toho, pojďme to zkusit“?
Třeba pořízení robota na naší škole, který nebyl levný. To si myslím, že byl risk. A pak jsou to některé trhy, třeba Latinská Amerika. Jsme tam dva nebo tři roky a teprve uvidíme, jestli to začne vydělávat penízky. Risk je v tom, že na ten trh musíte nějakým způsobem vstoupit, musíte tam dát lidi a pak hledáte ty správné hry, které zaberou. Ty evropské nemusejí lidi v Latinské Americe hrát. Liší se používané symboly i riskování. Stejně tak v Asii musíte mít jejich symboliku.
Můžete to přiblížit? Vím, že v Evropě se klasicky na automatech točí obrázky citronů, melounů, třešinek.
Přesně tak, zatímco v Asii jsou to spíš hravé věci, jako draci nebo asijské výjevy a témata. V Africe zase mají rádi například egyptské věci, pyramidy a faraony, takže tam musíte zase jet na této vlně. V Latinské Americe zbožňují velké riskování. Volatilita musí být nahoru dolů, to mají rádi, aby byly velké výhry.
Výhodou je, že jsou různé výstavy a trhy, kde jsou vidět firmy, které už tam působí, a můžete jejich zkušenosti převzít. Je dobré být první, ale někdy vůbec nevadí, když jste druhý a vyvarujete se chyb toho prvního. Pak ho můžete i předběhnout.
Do Latinské Ameriky jsme šli s výrobkem, který jsme neměli „ošahaný“. Proto se také úplně nepodařil start, ale dneska máme nové softwary, na nichž se naučíte regionu porozumět. Zjistíte, co se hraje méně a co více a podle toho reagujete.
Trvá ale třeba rok a půl, než vytvoříme nové hry, a pak na tom úspěchu můžete jet. Když si zkušenosti sami netvoříte, ale jen někoho kopírujete, tak to nemusí vyjít. Teď jsme tam s onlinem i landbasem (klasické výherní automaty – pozn. red.), což je výhoda, protože pak se hráč potkává s našimi hrami jak v kasinech, tak na internetu.
Foto Jakub Plíhal
A jak berete Spojené státy a Kanadu, kde jste požádali o licence?
To je sázka do loterie. Musíte tam nainvestovat velké peníze, protože advokáti, zázemí… všechno něco stojí a vy musíte při tom čekání neustále platit. Navíc to nemusí vyjít. Uvidíme. Získat licence trvá rok i dva, někdy dokonce víc. Rozhodně bychom tam ale rádi vstoupili.
Zase tam chcete jít v kombinaci fyzického a online hraní?
Ne, teď chystáme jenom online. Až pak bychom zvažovali landbase, ale úplně nevíme. Je to strašně složité. Jsou tam specifické mašiny a největší světoví výrobci, kteří jsou specializovaní na kasina. Na ty my úplně necílíme, takže teprve uvidíme. Rozhodně je velmi těžké se tam prosadit s mašinama. Američané si svůj trh brání. Je ostatně jedním z mála, kde je strašně složité dostat licenci.
Tak proč se pouštět do takového nejistého byznysu?
Jde holt o obrovský trh a pro online je zajímavý. U landbasu je to specifické, ten je záležitostí kasin. V tomto ohledu se nabízí třeba ta indiánská, přes něž je jednodušší vstup na trh, ale teprve si mapujeme možnosti. U onlinu je to jednodušší, protože se tam dostanete přes operátory, s nimiž děláme v Evropě. Od nich ostatně roste tlak, že chtějí naše hry, ať si zajistíme certifikace, aby je mohli v Americe nasadit.
Když se Synot rodil v devadesátých letech, měl už jste tehdy v hlavě, že jednou půjdete mimo Česko?
Na úplném začátku jsem měl sen, že si tady postavím hospůdku se dvěma třemi automaty a budu v pohodě žít jako živnostník. Když jsme na začátku devadesátých let založili Synot, tak byla rodinná porada a já jsem řekl, že vyrazím ven, že budu shánět příležitosti i kapitál v zahraničí.
Moje vize byla taková, že starší techniku, na které se už tady nehraje, lze umístit do jiných států, kde není taková potřeba nových mašin. Začali jsme Ukrajinou, pak přišel Kaliningrad, Turkmenistán, Gruzie, pak i balkánské země… Zkoušeli jsme to všude možně. Vystrčili jsme tykadla a někde se zadařilo, někde ne.
Odkud jste odcházeli s nepořízenou?
Z Albánie jsme odešli s prohrou, jelikož se tam změnily zákony a nevím co všechno, takže jsme tento trh opustili. Pak je tu Asie, tam už taky nechci jít, protože je to strašně složitý trh. Těžko se tam tedy dostanete, musíte dělat s místními, kteří nemusejí být solidní nebo by nejraději dělali za vaše peníze byznys a nic vám nedávali.
Byli jsme v Kambodži, ale změnilo se politické klima a úplně to tam spadlo, skončili jsme tam. Jsme ještě ve Vietnamu, ale utlumujeme tam činnost. Přece jen změny zákona a tak dál tomu nenahrávaly. Čekáme, co se nového vyvine. Ale to je normální. Někdy to vyjde, někdy ne. Kdyby to všude vycházelo, tak by tam byli všichni.
Co zvažujeme a o čem se bavíme, je to, že pokud bychom někoho do Synotu pustili – třeba i majoritně – tak jedině za podmínky, že přinese nové trhy.
Letos je tomu patnáct let od chvíle, kdy se mohla vaše byznysová říše rozšířit. V roce 2011 jste se ucházel o Sazku, která byla tehdy na prodej. Nakonec ji získal Karel Komárek, který z ní vybudoval dnešní Allwyn.
Prodej Sazky byla dobrá škola. Tím, že jsem měl svoji loterijní firmu a Karel (Komárek) chtěl Sazku, tak jsme si každý šli svou cestou. Velmi slušně jsme se dohodli a vyplatilo se mi to, protože když Karel později koupil velký balík v OPAP (řecká herní společnost – pozn. red.), tak jsme se mohli zúčastnit tendru na dodávku hracích terminálů. Byly v něm čtyři firmy z celého světa a my mezi nimi uspěli. Dnes tam máme asi šest a půl tisíce videoterminálů.
V čem konkrétně pro vás byla Sazka velkou školou?
V tom procesu, kdy se o ni bojovalo. Byli tam zajímaví lidé: Karel Komárek, Jiří Šmejc, Petr Kellner, Marek Dospiva… prostě velcí kluci. Bylo zajímavé zúčastnit se jednání a procesů, protože jsem nikdy předtím nedělal tak velké dealy. Zase jsem měl výhodu, že jsem měl jako jeden z mála zkušenosti s gamblingem a loteriemi.
A využil jste někdy získané zkušenosti z této doby?
Určitě. Tím, že jsem pokračoval v byznysu s Karlem Komárkem, respektive jsme mu dodávali a stále dodáváme onlinové hry i landbase. Dodáváme i do Fortuny (součást skupiny Penta spoluvlastněná Markem Dospivou – pozn. red.), dodáváme všude možně. Tím solidním přístupem jsme si vytvořili vztahy, že s námi ti lidé chtějí dělat.
Takže vás nemrzí, že Sazka tehdy nedopadla ve váš prospěch?
Ne. Mohl jsem se rozhodnout a zvolil jsem si cestu, že každý pojede sám. Měl jsem stoprocentně vlastněný Synot a u Sazky se nabízel mini podíl. A je lepší, když se buď spojíte a dáte to celé do kupy a každý má svou roli, nebo si každý jedete po svém a řeknete si – což jsme udělali –, že se třeba v budoucnu můžeme spojit.
On už je tedy (Allwyn) obrovský, ale je to možné. Obchodně jsme propojeni neustále a jsem tomu rád. Když se dívám, které společnosti nebo trhy Komárek dobyl, tak my tam hned můžeme minimálně nabídnout řadu produktů. Kdybychom neměli společnou historii, tak bychom se tam přitom ani nedostali.
V souvislosti s Karlem Komárkem mám ještě jednu otázku. Jeho Allwyn letos vstoupil na burzu. Zvažujete taky takový krok?
Ne. Co zvažujeme a o čem se bavíme, je to, že pokud bychom někoho do Synotu pustili – třeba i majoritně – tak jedině za podmínky, že přinese nové trhy. Jde tedy buď o nějaký fond, nebo o velkou loterijní společnost, která řekne: „My máme tyto trhy a než abyste tam bojovali o licence, tak my je přineseme do společného podniku a vy dodáte produkty.“
To má samozřejmě svůj význam, klidně i za cenu vzdání se majority, protože i minorita vám pak může přinést víc.
Foto Jakub Plíhal
Synot by tedy do budoucna nemusel být většinově vlastněn vaší rodinou?
Přesně tak. Vezměte si, že čekáte na nějaký stát z pohledu licenčního řízení, vybudování si struktur, nebo že se chcete dostat k firmám, abyste jim mohl dodávat… To trvá spousty let, záleží na trhu.
Kdybyste byl ale spojený se společností, jako jsou fondy Apollo nebo BlackRock, které v minulosti nakoupily mnoho loterijních a sázkových společností, ať už z oblasti bettingu, gamblingu, nebo softwarových studií, tak by to mělo význam.
Okamžitě se dostanete na další trhy. Hry najednou dodáte nikoli do padesáti zemí, ale bez problému třeba do stovky. Jen aby bylo jasno: bavíme se o onlinu, kde je rozvoj rychlejší a dominantnější.
Vážně by vám nevadilo, že byste po více než třiceti letech neměl ve vlastní firmě hlavní slovo?
Nevadilo. Před deseti nebo patnácti lety možná jo, ale teď už ne.
Proč jste změnil svůj postoj?
Člověk i věkem dostává jiný pohled na svět a na byznys. Navíc strukturu firmy tvořím tak, aby fungovala beze mě a bez rodiny. Ale chcete dobýt trh, a to se podaří jen v nějaké výši a za nějakou dobu.
Když však chcete posunout firmu dál, tak je spojení jedním z kroků, který by mohl pomoci. I když jsem přesvědčený, že tenhle současný management dokáže společnost během tří až čtyř let zvednout třikrát čtyřikrát.
A je takové spojení teď na stole? Už v roce 2019 jste Forbesu sdělil, že jednáte s investičními fondy.
Byli zájemci, ale odmítli jsme je. Nebyli dostatečně velcí, aby nám nabídli takovou roli. Nejde totiž o to, aby někdo přišel a nabídl nám peníze na expanzi. My jsme soběstační, děláme bez úvěru, případně si dokážeme půjčit na trhu, kdybychom chtěli. Takže ti, co přišli, spíš chtěli koupit Synot coby investici a novou příležitost nám nepřinášeli.
A našel se od té doby někdo, kdo by splňoval vaše kritéria? Byť předpokládám, asi nejste hnaní k tomu někoho nutně hledat.
Ne, nejsme. Necháváme to ještě možná za rok za dva, kdy bychom měli zvyšovat obraty a stabilizovat se. Pak možná někdo přijde. Možná zpátky přijdou velcí investoři jako BlackRock. I když oni spíš vyhledávají provozovatelské firmy, třeba na Balkáně, které mají i menší obraty, ale jsou zaměřené jenom na provoz, online casino, betting – to je pro ně zajímavé. Už se nechtějí trápit výrobou.
Podle mě nepochopili, a to jim nechci zazlívat, že se sice provoz a online svět zvětšuje, ale do budoucna není špatné mít studia, která vyrábějí hry. A taky je dobré, když se stále dávají automaty do kasin, mít také firmu, která umí to železo vyrobit. My jsme to celé propojili.
Máme železo, softwary, online, provoz, různé aplikace, platformy. V Brně máme firmu, která vyrábí komplet platformu, například online kasino. Přijdete a řeknete, „chtěl bych si v Bulharsku otevřít online kasino“, a my vám to celé postavíme na klíč.
Někdy to vyjde, někdy ne. Kdyby to všude vycházelo, tak by tam byli všichni.
Vím, že Česko už není váš hlavní trh, přesto: měl jste chuť s hazardním byznysem seknout a třeba se víc věnovat cestovnímu ruchu, když v roce 2016 došlo k větší regulaci hazardu, jejíž součástí byl zákaz automatů v hospodách, omezení vstupu do heren, větší zdanění?
Museli jsme spolknout hořkou slinu. Když ale působíte ve dvaceti nebo třiceti zemích, tak na tohle narážíte. Nějakého politika napadne, že by si udělal záslužné PR, a začne „bušit“ do hazardu. Takže jsme na to zvyklí a nepodléháme skepsi. Někde to prostě nemusí vyjít. Je to mrzuté, ale nemůže vás to zlomit.
Byla právě větší regulace hazardu v Česku momentem, kde jste jako firma přepnuli a začali se více zaměřovat na online?
Ano. Viděli jsme, a to nejen tady, že regulace do pozemního byznysu tluče. Navíc jsme si všimli, že ostatní firmy expandují. Proto jsme založili studio, šli do provozovatelských licencí a začali provozovat online. Chceme pořád vyrábět hry, jak do onlinu, tak pro automaty. Pro sebe a hlavně pro druhé.
Proč?
Pro ostatní to dává největší smysl, protože se najednou dostanete do 120 zemí, všude možně do světa. Provoz je velmi složitý, zvlášť v cizích krajinách, kde spíš necháváme na těch místních komunitách, aby provozovaly ony. My jim to můžeme postavit na klíč, dát jim techniku, investice.
Jinak máme v plánu kupovat studia, abychom mohli vyrábět víc her, tak sto, sto dvacet ročně, což je deset měsíčně. Ve světě se dneska odehraje miliarda našich her – spinů, za dvacet dní. Chtěli bychom dosáhnout dvojnásobku, k čemuž se myslím brzy dostaneme.
Proč je potřeba stále chrlit nové hry, když je to vlastně pořád podobné, tedy trefit stejné symboly?
Základ je pořád stejný. Stále jsou ale nové featury, tedy zvláštnosti ve hraní. Hra, kterou vymyslíte, už se třeba za dva měsíce nemusí hrát. Málokterá se chytí tak, že jede několik let. To ostatní je takový ten doprovod, co musíte chrlit. A musíte mít zároveň nové pohledy, nové mozky, které vám to vymýšlí, nesmíte zůstat v bublině. Proto děláme také s Rakušany, Švédy, Slováky.
Kolik chcete investovat do nových studií?
Do budoucna máme vyčleněné na nákupy mezi padesáti a sto miliony eur. Nechceme velká studia, spíš jde o to koření, menší studia v řádu desítek lidí, která vám přinášejí to nové. Je to lepší než jedno s pěti sty nebo tisícem vývojářů, kde může být problém vše ukočírovat. Takže je lepší, když máte po světě malá studia, která koupíte částečně nebo celá a oni vám dodávají. Tento byznys je postavený na podílu z tržeb.
Jak se do vašeho oboru pak propisuje umělá inteligence?
Ve všem, od A až do Z. Během roku chceme prostě proškolit úplně všechny pracovníky a prosadit, aby to všichni používali. Ve vývoji her a toho všeho vám to totiž velmi zrychluje tvorbu. Ve výsledku AI bude tvořit ten základ, zatímco vývojáři budou přinášet zmíněné featury, které budou hry odlišovat od jiných.
Do budoucna může devadesát procent hry tvořit umělá inteligence a těch deset procent přinesou lidi. Namalovat hrušky, jablka v několika variantách dřív trvalo grafikům třeba deset dní. Dneska to máte za pár minut a vybíráte si z tisíce možností.
(Valenta si bere do ruky a rozbaluje nanuk ledňáčka, kterého mu před chvílí přinesla obsluha z firemní restaurace Synotu – pozn. red.)
Já budu u toho křupat.
Foto Jakub Plíhal
Jasně, do toho.
To si nesu z mládí, ledňáčka.
Máte ještě nějakou takovou libůstku?
To kdybych řekl tak… Mám třeba rád zabijačku.
Ale tak to…
Akorát u ní mám rád specifické věci. Ať je to rypák, nebo vařené uši. Co je ale moje největší libůstka, a tím každého překvapím, miluju ryby, rybí věci a ze všeho nejvíc rybí hlavy. Když jdeme do restaurace, tak vždycky číšníkům řeknu: „Ano, vykostěte to, nachystejte, těm všem prosím dejte maso a mně hlavu.“
Jednu nebo dvě si nechám dát na talíř, obírám je jak humra. Prostě si to vychutnám. Dokážu slupnout úplně všechno včetně očí.
A to máte už odmala, nebo kde se tahle záliba vzala?
Táta mě to naučil. Když byli kapři, tak byla tradice dělat z nich polévku. Z ní se to vytáhlo a obírali jsme hlavy.
Má to tak i zbytek vaší rodiny? Předal jste tuhle lásku další generaci?
Ani ne, až na mého nejmladšího syna, malého Iva – ten to se mnou dlabe.
Žil jste roky v Monaku a cestujete po světě. Jak tam na vás koukají v restauracích, pokud si objednáte rybu a sdělíte jim: „Chci hlavně hlavu“?
Když máte dobrou kreditku a peníze, tak vám dají cokoli. Vzhledem k tomu, že jsem tam žil dvacet let a v těch restauracích mě znají a jsem tam skoro pořád, tak už jsou s tím srovnaní. Můžu vám říct, že někteří se na to sice tváří zvláštně, ale většina kuchařů, když to maso filetují a nechají ho pak odnést na plac, tak si hlavy sami vzadu dlabou, protože je to to nejlepší.
Třeba líčka, všechno. Někdy to zkuste, například pražmu, ale je lepší mít větší rybu, protože ty malé jsou takové uschlé, moc propečené. Ale když máte mořského vlka, zubatce nebo něco takového, tak je to výborné.
Byli jsme sedm let po sobě na Maledivách a jezdili jsme tam s dětmi na lodi s posádkou na ryby a večer nám je pak připravovali. A to byly tak velké rybajzny, že se to nedalo sníst. To bylo snad kilo masa jen na hlavě.
A máte stále ještě čas na rybaření?
Ne, jindy nerybařím. Ale život si zpříjemňuju jinak. Mám letadlo, loď, helikoptéru, takže cestuju s dětmi i bez nich, s obchodními partnery. Musím být aktivní. Vždyť si to vemte: letos mi bude sedmdesát let a mám náctiletá děcka z druhého manželství a ta neberou, že mi je tolik.
Vnímají mě jako stejně starého, jako jsou rodiče jejich vrstevníků, a požadují, abych byl ve stejné míře aktivní. Takže s nimi skáču do vody, lyžuju, jezdím dost na snowboardu. Ještě jim ale stačím, ještě je můžu něco naučit.
Foto Jakub Plíhal
