Na Netflix v nedávné době přistála již třetí řada skečové show, která se odlišuje od všech ostatních excentrickým herectvím a zdánlivě obyčejnými situacemi, které eskalují do těch nejhorších nočních můr. Smějeme se na celé kolo, ale někde vzadu to cinká tušením, že to, co doopravdy sledujeme, je na lidské rovině hluboce smutné.

I když jste nikdy neviděli ani jednu epizodu seriálu Tak snad abyste šli, je vysoce pravděpodobné, že některou z mnoha scének jste zahlédli na sociálních sítích.

Zpravidla několikaminutové situace vytažené do astronomických výšek trapnosti se totiž hodně sdílí přes reels na Instagramu nebo přes krátké výňatky na TikToku a fungují i mimo kontext celé show. Ale spokojit se s těmito separovanými sekvencemi by byla velká škoda, protože opravdová hodnota Robinsonova seriálu se vyjeví až při delším sledování. 

Tim Robinson nastartoval pořádně svou kariéru jako mnoho jiných dnes již slavných komiků v kultovním pořadu Saturday Night Live, ale po pouhém roce byl přesunut z vystupujících hvězd mezi scenáristy. Jeho skeče byly pro tehdejší publikum příliš hlasité, divné a zdánlivě bez pointy.

Diváci si jeho styl komedie zkrátka nedokázali oblíbit. Ve writer’s roomu se seznámil se Zachem Kaninem, který sdílel jeho zálibu v trapnosti. A v humoru stejně jako Robinson hledal způsoby, jak jít na úplnou dřeň toho, co se smí. Společně vytvořili Tak snad abyste šli, který pod záštitou Netflixu vyšel v roce 2019 a sbíral nadšené recenze. 

V roce 2021 následovala druhá série, která jen stvrdila unikátní kvalitu jejich konceptuálního humoru. Seriál si nasbíral za krátký čas oddanou skupinu fanoušků, která na jejich na první pohled banální skeče přísahala jako na vrchol současné komedie.

A nejinak je tomu u aktuální třetí řady, která svým způsobem zase posouvá limity jejich nápadu dál. Zápletka většiny scének je až na výjimky většinou totožná. Jedná se o zcela běžné a všední situace, v nichž dojde k nějakému zádrhelu. A hlavní premisou je, co by se stalo, kdyby někdo vyhnal takový problém do extrému. 

Typickým příkladem je vynikající skeč, v němž muž (jako obvykle v podání Robinsona) na komorní oslavě mezi několika známými na moment drží malé dítě, když ho o to rodiče požádají. To ale v jeho náručí začne plakat.

Nejdřív je vše civilní a probíhá to bez problémů. „To se přece stává. Asi mě prostě nemá rád,“ říká ještě v klidu Robinson. Všichni se usmívají a moc si ho nevšímají. Ale jako v mnoha jiných scénkách si tu autoři vzali jako hlavního hrdinu postavu, která bere nastalý problém naprosto doslovně a se vší vážností. 

Muž se pak pustí do hlasitého a expresivního vysvětlování, které nebere konce, v němž všem popíše, proč ho dítě nemá rádo. Protože totiž „dřív býval hrozný člověk“. A to dítě to z něj cítí. „Ví, že dřív býval neurvalý kre**n a teď mu to vrací zpátky.“ Je to úplně absurdní a nikdo moc neví, jak na jeho počínání reagovat.

Muž neustále zdůrazňuje, že „lidé se přece mohou měnit“. Do momentu, než na jeho chování okolí přistoupí a i ostatní začnou sami přiznávat, že se v minulosti taky chovali špatně, což vyústí do finální chvíle, kdy se na Robinsona usměje i ono plačící dítě. 

Scénky jsou zpravidla postavené na úmorné trapnosti a je až zarážející, jak se současná komedie ve velkém posunula tímto směrem. Populární seriály jako Kancl, Larry, kroť se, Zkouška, Brooklyn 99 nebo všelijaké projekty Sachy Barona Cohena jsou na pocitu trapnosti za titulní hrdiny postavené.

Jedno z vysvětlení je, že je to pro diváky sice místy stresová podívaná, ale v lecčems je také uklidňující. Je to bezpečné sledování těch nejděsivějších momentů znemožnění se, jako vytažených z našich nočních můr, v nichž se propadáme hanbou do země. Za nás jim tu ale čelí lidé na obrazovce. Je to způsob, jak si v malé dávce odžít nepříjemné momenty ze života, a tak se vlastních strachů částečně zbavit. 

V případě Tak snad abyste šli hrají důležitou roli ještě dvě tematické roviny, které dělají seriál mnohem sofistikovanějším, než se na první pohled z přepáleně vtipných scének může zdát.

Tou první je hluboká fascinace Robinsona společenskými pravidly, která si jako lidé vytváříme. Ať už na přátelských setkáních, či v pracovním prostředí. Nebo jednoduše pravidly silničního provozu nebo nevyřčených etických zásad. V něčem je tak seriál až sociologickou studií toho, co by se stalo, kdybychom pravidla porušili. Nebo naopak kdybychom si tato pravidla vzali až příliš k srdci a tím paradoxně způsobili faux pas. 

V jednom z nejlepších skečů třetí série otec od rodiny v podání Jasona Schwartzmana s humorem na párty řekne, že ho mají ostatní zastavit, když by zase mluvil o svých dětech, protože to dělá moc často. Robinsonova postava se tohoto úkolu zhostí se vší vážností a kdykoliv tento táta zmíní své děti, začne se záměrně chovat neuroticky a brát všechnu pozornost na sebe. Provádí nejrůznější nepřístojné věci, dělá blbé vtipy, hraje divadelní scénky se psem a vůbec stahuje lidi kolem sebe do chaosu.

Je to nepopsatelně trapné a ve vší absurdnosti třeskutě vtipné, ale výsledkem všeho toho řádění je, že Schwartzmanova postava se nakonec povídání o dětech úplně vyhýbá. Bojí se, co by zas Robinson udělal. Vypráví o jiných tématech, která jsou pro něj důležitá. A stane se tak na párty nečekaně nejpopulárnější osobou. Až v závěru dokonce Robinsonovi poděkuje, protože díky němu našel sám sebe i mimo svou „identitu otce“.

Druhou zásadní rovinou seriálu je pak autentické hledání lásky a přijetí v kolektivu. Robinsonovy postavy jsou mnohdy šílené, překračují všechny meze normálního chování a narušují nastavený řád, ale obvykle tak jednají z prosté lidské touhy po tom být mezi lidmi oblíbený.

Když jeho hrdinové pláčou, což se děje často, je to kvůli nesmiřitelnému souboji mezi jejich vnitřním citlivým světem a veřejnou personou, kterou musí ukazovat navenek (tou normální, civilizovanou a v pracovním prostředí profesionální). 

Napomáhá tomu i Robinsonův vzhled. Je to nejvíc obyčejně vypadající muž ve středním věku, jaký existuje. Ale to, co dokáže se svým obličejem dělat, jaké excentrické grimasy s ním vytvoří, z něj dělá jednoho z nejlepších fyzických herců posledních let.

To samé platí pro jeho hlas, který šeptá, kvičí, zajíká se, řve jako tur, nebo sípá smutkem. Robinson pojímá své tělo jako malířské plátno a šíře výrazů, které na něm je schopný vyjádřit, je dechberoucí. Když tedy zrovna máme čas si toho všimnout a nesmějeme se na celé kolo. 

Tak snad abyste šli není jednou z nejlepších komedií dneška kvůli tomu, jak je hlasitá, hrubá, necitlivá, bez zábran a bez brzd. To všechno jsou kvality, které její základ tvoří. Ale právě proto, že v těch nejvykloubenějších chvílích se obrací zpátky k citlivosti, zranitelnosti a fundamentální lidskosti.

Její hrdinové nejsou hrdí na to, že se zachovali špatně. Jenom v tu chvíli nevěděli, jak situaci vyřešit jinak. Hledají balanc na tenké hraně mezi začleněním se do kolektivu na úkor sebe sama. A být sami sebou na úkor kolektivu. Ten balanc nicméně většinou nenachází. A tak se při snaze najít pochopení ostatních znemožní a zůstávají sami. 

Nejlepší skeč, který tuto myšlenku vystihuje, se odehrává na prohlídce strašidelného domu. Je po desáté večer a průvodce svou skupinku vybídne k tomu, že už můžou pít alkohol a mluvit sprostě.

Robinsonova postava to pochopitelně vyžene do krajních mezí a při každé otázce řekne hned několik sprostých slov. Průvodce si ho vezme stranou a rázně mu řekne, aby s tím přestal. On to ale nedokáže a tentokrát s viditelným smutkem na tváří přijde se salvou sprosťáren. Když ho ostatní seřvou, nerozumí tomu. Přece mu řekli, že je teď v pořádku takhle mluvit. Kde udělal chybu? 

Když ho vyženou ven, přijede pro něj autem máma, která se ho zeptá, jestli si na prohlídce konečně udělal ve svých čtyřiceti nějaké kamarády. On tiše odpoví, že ani tentokrát ne. A odjedou spolu do dálky. Nejdřív se jako diváci smějeme, aby nás Robinson vyvedl z míry, když nám ukáže, že i ti největší a nejsrandovnější podivíni často jednají z touhy začlenit se, akorát jim to prostě nejde. Všem nám to občas nejde. Fraška se tu setkává s existenciálním v ideálním poměru.