Opět je toho plný internet. „Pecka!“ – „Konečně!“ – „Je to zase skvělý!“ Každý, kdo o mně ví, že jsem skutečně letitou fanynkou britské královské rodiny, se mě na to ptá. „Určitě koukáš na seriál Koruna, viď?“ „Naprosto miluju The Crown, ty taky, že?“
Ne. Ne, přátelé. Bohužel.
Řadu let píšu sloupek Forbes Royal, vyšlo už na sto padesát dílů. Dvacet let komentuji dění okolo britské královské rodiny do médií. Napsala jsem na tohle téma knihu. Obdivuji britskou královnu Alžbětu II., která pro mě i po svém odchodu zůstává velkou osobností, jakýmsi příběhem století, symbolem stability, kontinuity, úcty k tradicím, a snad i jakousi kotvou, v dnešních zrychlených časech tolik potřebnou.
„Celý můj život, ať bude dlouhý či krátký, zasvětím službě vlasti,“ pronesla tehdy ještě korunní princezna Alžběta v den svých 21. narozenin. Její život nebyl krátký. A sloužila neúnavně až do svých posledních dnů. Chovám k zemřelé vladařce hlubokou úctu, stejně tak k její rodině a jejím následníkům.
Ale ne, věru nejsem fanoušek seriálu Koruna. Nejsem dokonce ani pravidelný divák seriálu Koruna. Jsem jen novinářka, kterou okolnosti přiměly seriál zhlédnout a udělat si vlastní názor, protože se k věcem snažím přistupovat bez předsudků, když mám o něčem psát.
Úspěch a všeobecnou popularitu tohoto díla chápu. Osvědčený a divácky atraktivní model vyprávění, kdy tvůrci umně mísí realitu s fikcí a vezou se na vlně populárních pseudohistorických románů, filmů a seriálů, funguje v popkultuře nového milénia bezpečně – a fungoval i před ní. První dvě série seriálu Koruna navíc definovaly důstojně zvládnuté a vesměs vcelku vkusně převyprávěné „dobové“ události, podložené samozřejmě ohromným množstvím dochovaného dokumentárního materiálu, z něhož tvůrci mohli čerpat.
A dělali to dobře, to je třeba říct. Výborná filmařina, velkorysá produkce, krásný vizuál.
Už tehdy jsem se však ošívala při momentech „za zavřenými dveřmi“, tedy čistou fikcí pocházející z bujné fantazie autora převážně dle hesla, že přání je otcem myšlenky. U té části, kde nelze vycházet z žádných archivní materiálů a rešerší, ale nezbývá než si jen představovat, ideálně pod heslem Don’t let the facts ruin my story! Hlavně si vyprávění nepokazit fakty!
Byly to všechny ty velké, bezmocně smutné oči mladé královny Alžběty, tvrdě pracující ženy na počátku dospělosti, nadto toho času v různě vysokém stupni těhotenství, dívající se za manželem prchajícím zrovna do horské chaty s přáteli (a přítelkyněmi), zatímco ona musí vládnout. Byly to smyšlené fantazie vykreslující dekadentní život princezny Margaret a její spory se starší sestrou královnou, vyhrocené až na hranici telenovely.
Byla to mladinká princezna Diana, ve čtvrté řadě hystericky brečící – a samozřejmě opět těhotná, protože vůči tomuto přirozenému ženskému stavu cítí tvůrci až jakousi patologickou obsesi – u televizního seriálu, zatímco jí zoufalý manžel klepe na dveře. Byla to limonáda protékající mezi skutečnými historickými událostmi. To, co se skutečně stalo, a je součástí moderních dějin našeho kontinentu, jako by dělalo alibi tomu, co se stalo docela jinak. Nebo vůbec.
Tvůrci to všechno v homogenním tvaru sebevědomě předkládají divákům coby jedinou přípustnou realitu, vyšperkovanou samozřejmě celou řadou bez ironie skvostných hereckých výkonů, jako například Gillian Anderson v roli Margaret Thatcher. Jenže devadesát procent diváckého obecenstva The Crown vše zobrazené za realitu zcela nekriticky považuje.
Jejich emoce při sledování byly skutečné, takže je skutečnost všechno seriálové. Takhle to bylo, vidíme to přece na monitoru našich notebooků, tabletů, chytrých televizí a telefonů, z pohodlí našeho gauče. Vidíme to zřetelně, šťavnatou realitu odehrávající se za zdmi impozantních paláců a v luxusu venkovských sídel. Děj skvostně frčí, scénář ukazuje nikoli vzestupy a vítězství, ale zejména královské pády a neúspěchy, divák se popásá na těžkostech, smutku a neštěstí.
Halíře dělají talíře a sledovanost stovek milionů lidí po celém světě u prvních řad seriálu budiž důkazem, že Netflix a tvůrci v čele s Peterem Morganem, mistrem umělecké zkratky a jinak uznávaným znalcem poměrů na britském královském dvoře (oscarový film Královna a divadelní Audience u královny hovoří za vše), dělají v případě Koruny svou práci dobře. Ti, kteří k britské královské rodině necítí žádný sentiment, se bezesporu dobře baví.
Jenže teď je venku pátá řada a já se odvažuji tvrdit, že překračuje všechny meze, které si tvůrci seriálu Koruna mohli kdy dovolit. Jedna věc je fantazírování o tom, co si asi mladá Alžběta s mladým Philipem (ne)řekli týden po líbánkách, když mladá novomanželka princezna svému drahému námořnímu důstojníkovi a princi v jedné osobě (ne)přišla na jeho první nevěru, pro pobavení publika.
Druhá věc je ovšem vyhroceně obscénní exhibování a až fantaskní voyeurismus s jediným cílem: vydělat, za každou cenu znovu nakopnout uvadající sledovanost i propadající se abonmá, dostat se zase do titulků médií celého světa a zároveň jen tak mimochodem skandalizovat, zranit a ponížit – ty živé i ty mrtvé.
Pátá řada seriálu Koruna není dramatizace. Je to vysloveně smyšlená fikce maskovaná za něco, co se údajně takhle stalo, a kde tvůrci doufají, že jim to u diváků projde, protože to na plátně funguje a skuteční protagonisté jsou buď mrtví (Diana, Alžběta, Philip, královna matka), nemohou a nechtějí mluvit, protože komentovat dílo na komerční streamovací platformě je pod jejich úroveň (Camilla, William), nebo jsou rovnou novým panovníkem (Charles, tedy Karel III.).
Pak jsou tu ale lidé, kteří cítili potřebu promluvit – a dokonce se proti „nepřijatelnému překrucování faktů a naprosté dezinterpretaci historie“ velmi rozhořčeně ohradit. Je mezi nimi dokonce někdejší britský ministerský předseda sir John Major, jehož seriálová verze startuje nejprve jako svědek údajných nepřiměřených požadavků panovnice na útraty ze státní kasy, následně dokonce téměř jako spolutvůrce bizarního a naprosto smyšleného plánu na komplot.
A kde jsou pikle, tam je samozřejmě i Šíleně smutná princezna… Jenže dny této princezny jsou sečteny a pařížský tunel se blíží a my to víme.
Byla by to zábava, pohádka, či dost možná jen zmíněná dramatizace, pokud by to nepáchalo konkrétní škody na vnímání dějinných faktů. Ve světě všudypřítomných dezinformací je nová série The Crown zkrátka neomluvitelným ústupkem vágním komerčním příslibům, které by obyčejné nasnímání faktů zřejmě nezajistilo, neb by pak „dramatizace“ byla méně skandální – a tedy nudná, myslí si zřejmě scenáristé.
A proč neublížit lidem, když to nese. Třeba synům princezny Diany, kteří se znovu proti své vůli porýpou v nikdy nezahojených ranách způsobených nejprve divokým rozvodem svých rodičů, následně všemi událostmi vedoucími k tragické smrti jejich matky, která zemřela, když bylo chlapcům teprve dvanáct a patnáct let. Proč trochu nezatopit Charlesovi – Karlovi III., který je nově vykreslen jako zcela bezpáteřní, všehoschopný bídák?
A konečně proč neokopat kotníky celé královské rodině, čerstvě truchlící po nedávno zemřelé milované královně, mamince, babičce, prababičce? Proč jim pár týdnů po smrti Alžběty II. nenastavit zrcadlo zlomyslně ukazující jejich amorálnost, dekadenci, aroganci, drzost, povýšenost a bezcitnost, když to tak sype!
Mohlo to být pozoruhodné, monumentální dílo, další díl fascinující mozaiky. Ale bohužel, z kdysi obdivovaného seriálu Koruna s jeho poslední řadou zbylo jen torzo, stín někdejších ambicí, nactiutrhačská mašina na peníze určená rychlému věku Instagramu a platforem, které mají k diváckému fine diningu blízko asi jako fast food na rohu, kde už opravdu nechcete vidět do kuchyně.
Jasně, při kocovině přijde jistě vhod. Ale žádná quality TV – jen zoufalá snaha udržet diváckou pozornost za každou cenu.
