Do každého zákusku, dortu nebo koblihy dává kousek sebe. Na téhle filozofii postavila i svou značku. O cukrařině přitom Sára Kroupová věděla jen to, co odkoukala jako malá zpod šikovných a hbitých rukou své babičky.
„Cukr mám ale asi v krvi,“ říká mi, když mě vítá ve své liberecké dílně. Z devětadvacetileté drobné slečny měla přitom být původně inženýrka ekonomie. Jenže důvodů, proč její kroky nakonec vedly namísto do kanceláře k válu, bylo víc. Svůj sladký byznys si přitom nejdřív musela doslova vydupat ze země, aby se od ní mohla odrazit.
Sára pochází z Dobrovice, města u Mladé Boleslavi, kde stojí nejstarší cukrovar v zemi. V něm pracovali její prarodiče a v dětství tak mívala často pod postelí homole cukru. Jako malá sedávala u babičky, dívala se, jak peče, a při tom uždibovala syrové těsto.
Před lety odešla do Liberce studovat na ekonomickou fakultu. Po získání bakaláře ještě nastoupila do navazujícího studia s cílem stát se inženýrkou. Jenže v posledním ročníku přišel zlom. Po napsání diplomové práce si řekla, že tímhle směrem v životě už dál jít nechce a studium ukončila.
„Chodívala jsem tehdy na brigády do kaváren a restaurací a všechna ta místa, kde to vonělo kávou a jídlem, mi připomněla dětství. Začala jsem péct. Nejdřív pro spolubydlící na kolejích, když jsem si koupila takovou tu minitroubu a v ní pak vznikaly zákusky, dorty. Postupně jsem je začala dodávat i do různých kaváren ve městě,“ vzpomíná na své začátky.
Sladkostmi plnila každý den například vitrínu Sweet City, patřící firmě Nordbeans, a zákazníci se jí často ptali, proč neotevře něco vlastního. Jenže ač ji gastro svět bavil, a o jídle i pečení psala úspěšný blog, snažila se stále dokončit studium.
„Pak ale přišly panické ataky a úzkosti. Zkouškové pro mě bylo utrpení, byla jsem vystresovaná, vadil mi ten příliš velký tlak. Na měsíc jsem musela studium přerušit, jenže naskočit zpátky do toho tempa pak bylo ještě složitější. Prodloužila jsem si školu ještě o rok, než mi došlo, že dál už to nepůjde, a skončila jsem,“ přiznává Sára a dodává, že měla obavy hlavně z reakce rodičů.
Nechtěla je zklamat, byla jediným členem rodiny, který na vysokoškolský titul dosáhl. „Jenže i oni sami viděli, jak jsem za ten rok sešla, a v mém rozhodnutí mě podpořili.“
Pečení se pro ni stalo formou relaxace a terapie. Z vysokoškolských kolejí se s přítelem přestěhovala do bytu a začala si budovat svou značku Small piece of Sara. Už měla svůj okruh zákazníků, dorty vozila i do Mladé Boleslavi. To, co jí ale chybělo, byla dílna, kde by mohla svůj byznys rozjet naplno.
Na Hithitu proto založila kampaň a podařilo se jí vybrat od dárců dvě stě tisíc korun na výrobnu. Než ji otevřela, rozvážela sladkosti hlavně těm, kteří v kampani přispěli, aby se jim odměnila. Do toho chodila na brigády, aby se uživila a mohla si zařídit dílnu.
Do provozu ji uvedla v listopadu před dvěma lety, v době covidu. Přiznává, že všechno vsadila na jednu kartu a vyšlo to. Od té doby získala přes patnáct set zákazníků a další přibývají.
„Nejsem vyučená cukrářka, nebyla jsem na žádných kurzech. Prostě jsem se dívala na YouTube nebo Pinterest a odkoukávala, jak se co dělá. Pomáhá i to, že mám poměrně dobře vyvinuté chuťové buňky. Nepeču podle receptů, ale vytvářím si svoje, anebo upravuju ty babičkovské, hlavně přidávám nová koření,“ odhaluje Sára.
Každý týden vymýšlí nové menu a snaží se svým zákazníkům přinést i zákusky ze zahraničí. Pracuje hlavně s čerstvými surovinami, s ovocem, mascarpone a lehčími krémy, nepoužívá marcipán. A jak říká, peče to, co chutná jí.
V dílně je stále sama, zařizuje nákup surovin, vyrábí i prodává. A uznává, že další ruce navíc by se jí hodily. Občas využila pomoc v létě, v období svateb, kdy bylo potřeba zdobit dorty. Jenže stejně prý byla s výsledkem nejvíc spokojená, když to udělala sama.
„Nechci jít na kvantitu, ale chci dělat lidem radost. Mám už svou značku a není lehké nepolevit, nechci zklamat zákazníky ani sebe,“ dodává. Dílna je zkrátka její království a málokoho do ní pustí. „Když peču, poslouchám hudbu. Jsem asi nejvěrnější fanoušek Spotify.“
Dnes dodává své výrobky do několika podniků v Liberci, třeba do bývalé trafiky přeměněné na Kofein Plac a do kavárny Jedno Kafe. Sladkosti vozí i do sousedního Jablonce nebo do Osečné. „V Liberci hodně chutnají zákazníkům koblihy. Těsto na ně mi kyne přes noc v ledničce a v osm ráno už je kutálím po stole. Dokážu jich během chvíle prodat klidně stovku. A oblíbený je i mrkvový dort, také věnečky, laskonky nebo punčák,“ vypočítává.
Jednou týdně otevírá ve své dílně sladké okénko, které vzniklo během covidu. Vždy v pondělí si mohou lidé objednat podle nabídky, co by rádi, a v pátek mají sladkosti připravené. A zájem je obrovský, většinou už po pár hodinách je vyprodáno.
„Vždy potřebuji vědět, kolik toho mám udělat. V kavárnách mi vadilo, že často zákusky nebo dorty zbývaly, a pak se musely třeba vyhodit. U mě má každý zákusek, který upeču, už dopředu svého koncového zákazníka,“ podotýká s tím, že prodá většinou kolem dvě stě padesáti zákusků.
Nejhorším a zároveň nejlepším obdobím je pro ni svatební sezona, která trvá zhruba od dubna do září. Loni svateb zvládla pětasedmdesát. Na letošek už má na většinu termínů objednávky, zbývá už jen posledních pár.
Překonat svůj výkon z loňského roku však nechce. Už to bylo příliš, bolela ji záda a ruce. Nevěstám dává většinou při výběru dortu volnou ruku, nechá si od nich naposílat fotografie pro inspiraci, a těší se, když je může trumfnout. Je hodně cílevědomá, a dokud není výsledek dokonalý, není spokojená.
„Loňským hitem byly dorty s přírodními motivy, takže jsem se vydala na louku, natrhala kvítí, to vylisovala a posypala jím dort. A v oblibě jsou i malované dorty, to mě taky baví, kreslím na ně malířskou špachtlí.“
Zatím nejnáročnější byl prý třípatrový dort pro sto osob, který vážil přes dvacet kilogramů. Pro novomanželský pár architektů zase vyráběla dort ve tvaru dvou válců a jedné krychle. „Nastudovala jsem si, jak to asi udělat, a pak jsem jen doufala, že to vyjde. Věděla jsem, že se mi to musí povést na první dobrou. Toho materiálu by jinak byla škoda,“ směje se.
Pečení, které pro ni bylo zpočátku hlavně terapií, už je dnes byznysem. Původní investici kolem čtvrt milionu korun splatila a podnikání drží v černých číslech. Vydělá si na sebe a chce se rozvíjet dál. Snem je mít jednou i svůj vlastní podnik, do kterého sežene parťáka, který bude připravovat výbornou kávu.
Plány teď zřejmě na chvíli zbrzdí inflace a vyšší ceny surovin, vzdát se jich ale nechce. „Největší odměnou pro mě je, když lidem chutná. Třeba v Kofein Placu už dvě hodiny poté, co jim tam dodám věnečky nebo laskonky, hlásí, že jsou vyprodané.“
Toho, že se z ní nakonec nestala inženýrka ekonomie, nikdy nelitovala. Jinak by prý její příběh nemohl mít tak sladkou tečku.
