Bohumila Říhu a Vladimíra Brůnu svedla dohromady nejvýše položená strojírenská továrna Česka. Cesta k jejím dnešním černým číslům ale nebyla vůbec jednoduchá.
První, co vás zarazí, když vyjdete do patra rozlehlé továrny, je klavír. Ve strojírenské firmě, navíc vysoko v horách, ho člověk nečeká. Tenhle klavír tady není jen tak z plezíru: připomíná, jaké to někdy je, když si člověk chce splnit sen. Když si za ním jde naplno a jede all in. A když se pak vesmír nespojí, jako to bývá v pohádkách, a místo toho nejdřív přijde pořádná bouře.
Teď už je klid. Bouře je zažehnána. O patro níž jede naplno výroba automatizačních strojů firmy ISOS, na bílé tabuli kousek od klavíru jsou rozepsaná jména jejích velkých zákazníků od Nestlé po Hopi, v místnosti přes chodbu sedí strojaři, vývojáři i programátoři a navrhují, konstruují a vyvíjejí algoritmy a stroje, skládané o patro níž dohromady.
Kolem klavíru svižným krokem projde jeho majitel, Bohumil Říha, dojde až na konec chodby do své kanceláře, sedne si do křesla, srdečně se usměje a začne vyprávět příběh o svém snu, o byznysu vysoko v horách, o přátelství, které se zrodilo v boji, i velkých plánech, které už nemá žádná bouře zastavit.
Už jen dostat se sem přitom bývá v zimě těžká zkouška. Posledních pár set metrů od hlavní silnice protínající krušnohorskou obec Pernink vede cesta po sněhové pokrývce přímo vzhůru až k nejvýše položené strojírenské továrně v Česku. Tedy – žádné žebříčky ani statistiky na tohle nejsou, ale odvažuji se to tvrdit. Přece jen jsme devět set metrů nad mořem.
Rozlehlá funkcionalistická budova, kde se vyráběl textil už za první republiky a za komunismu tady šili přikrývky, má dnes jen stěží pochopitelnou polohu. Dřív ale dávala velký smysl: v Perninku bylo hned několik textilních firem, místní průmysl byl silný a jeho spojení se světem a obchodem zajišťovala železniční trať, vedoucí jen kousek nad továrnou, s druhým nejvýš položeným nádražím v Česku. Nákladní vlaky, které sem svážely zboží, už tu ale dávno nejezdí.
Do fabriky, na které stále bledne reklama na bývalou textilku, dnes zajíždějí nákladní auta. „Samozřejmě že to je velký problém. Kolikrát sem ani nevyjedou, když napadne sníh. Zima je hodně složitá,“ říká k unikátní poloze Bohumil Říha. Jestli ale všechno půjde podle plánu, už příští rok by tyhle problémy řešit nemusel. Firmu chce z fabriky přestěhovat do nižších poloh, blíž ke Karlovým Varům, a na původním místě by měl postupně vzniknout apartmánový hotel.
„Jaro vyhlížím jako smilování,“ směje se muž, kterého ale pár sněhových vloček a kamiony uvízlé pod kopcem jen tak nerozhodí.
Vždyť právě krize a jejich řešení byly dlouho tím, co ho živilo. Léta pracoval jako krizový manažer, kdy vyčistil a postavil na nohy řadu firem. Kde jiní viděli problém, on hledal řešení a cestu, jak z potíží ven. A dařilo se mu. Jenže po letech, kdy zachraňoval podniky pro ostatní, si čím dál častěji říkal, proč vlastně nezachrání a nepostaví nějakou firmu sám pro sebe? Navíc to určitě zvládne i s větším výnosem. To je přece nápad!
Na scénu dorazila náhoda. „Začalo to příznačně. Šel jsem na pohřeb strýce a potkal tam bratrance, který tu pracoval a říkal mi, že firma je na tom špatně a jestli se nechci s majiteli pobavit, když dělám ten krizový management,“ vzpomíná Bohumil Říha na začátek své cesty k ISOS.
Brzy se ukázalo, že majitel nemá zájem o pomoc, ale chce firmu raději prodat. Pak už šlo všechno hodně rychle. Majitel na prodej spěchal, Říha už se viděl ve svém a těšil se na plnění svého snu. Kontrola účetnictví firmy nenašla žádné vady, zakázky byly, firma byla sice v malém, ale přece jen nějakém plusu. Dál nebylo moc co řešit.
Plán byl jednoduchý: Říha firmu koupí, ale pojede dál svoje poradenství a školení. A na vlastní firmu v Perninku bude jen dohlížet a řídit ji na dálku.
Paráda. Posledního ledna 2020 podepsal kupní smlouvu. A pak přišla bouře.
„Nejdřív jsem zjistil, že jsem koupil firmu, ve které už ale většina zaměstnanců dostala výpověď a měli zůstat jen poslední měsíc. Ukázalo se taky, že majitel pořádně vylepšil účetnictví a firma nebyla v malém plusu, ani na nule, ale v razantním minusu. A kvůli tomu padl i přislíbený úvěr v bance,“ vzpomíná Říha na rychlé prozření.
Mohl koupi vrátit a dostat své peníze zpět, ale do firmy se už zamiloval. Obešel zaměstnance a přesvědčil je, aby zůstali. Že je toho dost? Kdepak. O pár týdnů později do Evropy vlítla pandemie koronaviru. Svět se zavřel, byznys zaseknul. Komponenty z Číny visely v přístavech a hotové zboží nešlo předat zákazníkům, protože do potravinářských firem nikdo nesměl.
Co, jestli ne tohle, je infarktová situace? „Neuvěřitelný stres, jaký jsem do té doby neznal,“ říká Bohumil Říha. „Prodal jsem dům, abych to mohl udržet. Řekl jsem si, že jednou v životě zariskuju a pojedu all in. Proto tady mám i klavír, který jsem měl dřív doma. Byl jsem třeba v situaci, kdy jsem měl na účtě šedesát čtyři korun a druhý den byly výplaty v řádu 1,2 milionu,“ vzpomíná.
Okamžitě začal obvolávat zákazníky, zjišťoval, jaké má firma kde pohledávky, a vyžadoval zaplacení záloh. „Platební morálka byla strašná, ale v době covidu, kdy byli sami v problémech a neměli peníze, to bylo ještě horší,“ popisuje a je na něm i teď znát, jaké to byly nervy. Mimochodem, ty výplaty zaplatil včas, jak říká jeden ze zaměstnanců v dílně.
Říha jel naplno. Vstával každý den ve čtyři, v pět byl ve firmě, makal do devíti, pak jel ke klientovi, kde dál pracoval jako krizový manažer, tam byl do večera. Další den znovu. A znovu.
Že už stačilo? Na první pohled přišla ještě jedna rána, která ale nakonec podnikatele v nejtěžší chvíli podpořila. Říha měl původně přislíbené, že kromě firmy koupí i budovu, ve které ISOS funguje. Jen potřeboval ještě trochu času, aby se otřepal a dal dohromady potřebný balík několika milionů korun. Když vtom mu zazvonil mobil.
„Dobrý den, koupili jsme budovu, ve které sídlíte, ale nebojte, chci se domluvit. Můžu za vámi přijet?“ ptal se hlas na druhé straně. Chybělo málo a Říha by vzteky prohodil mobil oknem své kanceláře. Když to dnes vypráví, sedí muž z druhé strany telefonu vedle něj a pobaveně se usmívá.
Investor a podnikatel Vladimír Brůna, který tovární budovu v Perninku koupil, chtěl původně jen investovat peníze a počítal se slušným výnosem v podobě měsíčního nájmu. Oba muži se na nájmu nakonec domluvili a i lidsky si sedli. Brůna postupně jezdil do Perninku častěji a častěji, místo si oblíbil, koupil v okolí další nemovitosti a dokonce i sjezdovku, která je těsně vedle továrny.
S Bohumilem Říhou se postupně spřátelili. Když pak ISOS těžce zasáhl koronavirus, firma i její majitel byli na pokraji sil. V tu chvíli Brůna do firmy majetkově vstoupil a společnost v těžké době finančně podržel. „Některá přátelství vznikají na bojišti,“ říkají dnes oba.
Vladimír Brůna do firmy nakonec majetkově vstoupil
Žádná bouře ale netrvá věčně. A i tahle utichla. Absolutní nasazení, dřina a vstup investora se začaly vracet a vyplácet.
Firma se postavila na nohy, Říha ji s Brůnovou podporou dostal do černých čísel a těší se, jak křivka prodejů i zisku začne kreslit vytouženou hokejku. Loni dosáhl ISOS zisku přes deset milionů korun a přestěhování do nových prostor ho nakopne. Plán? Dostat se na půl miliardy obratu.
„Automatizaci velice věříme, protože je čím dál těžší sehnat i nekvalifikovanou pracovní sílu. Takže nahrazujeme lidi, kteří se už stejně dneska těžko shánějí,“ vysvětluje Brůna. Zmíněná linka stojí jednotky milionů korun a návratnost investice se většinou počítá do dvou až tří let.
„Všechny stroje, které vyrábíme, jsou na míru,“ hlásí hrdě Říha, který v sobě nezapře vzděláním strojaře, a nadšeně vysvětluje, jak která mašina funguje: jak například vysokou rychlostí skládá kelímky s jogurty do kartonů nebo dávkuje třeba med či čokoládové bonbony do krabiček.
Jak zdejší vývoj funguje? „Dojedeme k zákazníkovi, kde nám řeknou, podívejte se, co dělají tady ti lidi, a vymyslete, jak to nahradit automatickou linkou,“ popisuje Brůna. Pak začíná vymýšlení a kreslení, jak by takové zařízení mělo pracovat. Když je návrh konstrukce hotový, přicházejí na řadu programátoři, vývojáři a nakonec i finální výroba.
Celý proces od prvního nápadu až po kompletní stroj bývá hotový během pár měsíců. Automatizační linky, které v Perninku vyvíjejí a vyrábějí, si od Isosu kupuje například Nestlé, Hopi, Synthesia, Vishay, Carla, mlékárny Accom a řada dalších firem většinou z potravinářského, chemického a farmaceutického průmyslu.
Největší potenciál tu ale vidí v prvně zmíněném oboru – právě potravinářství je prý jeden z nejvíc podinvestovaných, a kdo se chce udržet, bude to muset dohánět. Levná pracovní síla už dochází a nahradit ji tak můžou stroje a špičková automatizace. Říha i Brůna se přitom trochu ošívají, když se řekne průmysl 4.0 nebo roboti.
„I bez robota můžete na lince dokázat stejné věci, navíc je to jednodušší na údržbu a rázem třeba o milion levnější než s robotem,“ míní Říha.
Dnes ISOS prodává většinu své výroby v Česku, na Slovensku a v Německu. Směřují ale na další zahraničí trhy, kdy velký potenciál vidí také v USA. Kromě organického růstu se ale dvojice podnikatelů z Perninku chce pustit i do akvizic.
„Chceme začít skupovat menší a střední firmy z potravinářství, které se dostávají do obtíží například kvůli generační obměně majitelů, a pak je automatizovat,“ popisuje Vladimír Brůna úkol, který má na starosti primárně on.
Nikam ale nespěchají. Nejbližší cíl zní jasně: připravit firmu na stěhování z hor a postavit novou továrnu. Pozemek nedaleko Karlových Varů už mají, stavba s rozpočtem zhruba padesát milionů korun by se měla rozjet příští rok.
Tady, v nejvýše položené strojírenské továrně Česka, se pak začne psát nová kapitola. A ten klavír? Třeba tu zůstane. Jako symbol, že i když je cesta za snem někdy hodně těžká, nakonec za to stojí.
