Je nejen food blogerkou roku, ale také spolupracuje s Akademií věd či Institutem moderní výživy. Na Instagramu bývalou účastnici MasterChefa sleduje 229 tisíc lidí a v rámci svého byznysu nabízí nejen kuchařky, ale také plátěné tašky s vtipnými popisky.

S ironií a svérázným humorem pracuje v rámci příspěvků na sociálních sítích a energií srší i v osobním kontaktu. Rodačka z Příbrami se sice jmenuje Thuy Dung Ta, ale známá je hlavně pod přezdívkou Chili.

Když nepoletuje kolem plotny, nedumá nad novými recepty a nenatáčí videa, převléká se do dresu s vycpávkami. Na hřišti pak spolu se svými kolegyněmi z ženské ligy pražského klubu Harpies hraje americký fotbal.

Mnoho času ale Chili nyní zabírá spolupráce s projektem Živina. S přerovskou farmou vytvořila řadu zajímavých produktů, včetně bazalkového či shiitake pesta, sójové omáčky, jablečného chutney či ohnivé chilli pasty. Během krátké doby se těchto produktů prodalo okolo pět tisíc, což je v podobném segmentu slušný úspěch.

Proč ale nechce být Chili Ta Thuy na vrcholu gastro popularity? A o čem bude její další kuchařka?

Jak dlouho jste tvořila svou první knihu Špetka Chili?

Asi tři měsíce, ale to bylo hodně šibeniční. Normálně se kuchařka připravuje alespoň půl roku. Zpětně bych už podobnou chybu neudělala, bylo to velmi stresující.

I přes tuto zkušenost ale chystáte další kuchařku. O čem bude?

Nejspíše ji vydám už příští rok. Určitě ji ale udělám výrazně jinak. Tak, aby byla o trošku šílenější. Kniha bude z devadesáti procent složena z vege receptů a budu na ní pracovat se svojí mamkou. Bude to vlastně taková sbírka rodinných receptů v kombinaci s mými bláznivými nápady.

Dá se naučit vařit jen podle kuchařek?

Chtě nechtě to musí proběhnout procesem pokus–omyl. Ve vaření je mnoho detailů, které se nedají vysvětlit v knize. Ta poslouží jako návod, ale dál je důležitá praxe. Je to stejné jako třeba s jízdou na kole.

Proč jste do kuchařky nedala žádný klasický recept asijské kuchyně?

V knize se odráží nejen můj styl vaření, ale také osobnost. I když miluju pokrmy, co vařila moje maminka a babičky, je zbytečné je připravovat tady. Jednak to není kvůli shánění exotických přísad moc praktické, a když už se dají najít, tak stojí mnohonásobně víc, než za kolik by je sehnaly moje babičky ve Vietnamu, na trhu za rohem. 

Zároveň si myslím, že by se člověk měl stravovat podle sezony a jíst suroviny, které zrovna rostou a zrají tady. Je to samozřejmě z hlediska kvality to nejlepší. Suroviny nemusejí putovat přes půlku světa, takže to je ekonomičtější a zároveň tím člověk podporuje půdu i zemědělce, kteří tady pěstují.

Takový přístup se mi líbí. A když člověk žije v mírném podnebí, tak autentická linka pro mě nehraje zase takovou roli. Naopak mám více možnost si kreativně hrát. I tohle je faktor, díky kterému je mé vaření unikátní.

Proč jste si vybrala pro spolupráci právě farmu Živina? Ladili jste společně druh produktů, nebo jste měla volné pole působnosti?

Dlouho jsem hledala českou firmu, která by zrealizovala moje recepty. V hlavě jsem měla spoustu nápadů na produkty, které mi na trhu chyběly. Chtěla jsem ale někoho, kdo má dobrou filozofii.

Pro mě je hrozně důležité, abych si s danými lidmi sedla i osobně a aby se mi líbilo, co dělají všeobecně. Živina na mě jednou vyskočila na Facebooku, a tak jsem je oslovila. Oni byli také nadšení, protože mě už znali ze sociálních sítí.

Takže to propojení bylo opravdu zprvu instantní. Ale pocit osobní sounáležitosti tam byl velmi okamžitý. Dali mi v tvorbě absolutní svobodu. To je asi splněný sen každého kuchaře. Mít tolik prostoru na kreativitu. Náš obchodní vztah se navíc přehoupl i do přátelské roviny. 

Celý proces jste v nadsázce přirovnala k těhotenství a porodu. Proč?

Receptury mi zabraly sice nejméně času, ale testování bylo náročné. Řešila se chuť, ale i samotná technologie. Živina je hodně specifická tím, že nepoužívá žádné konzervanty ani barviva, tím pádem jsou produkty mnohem náchylnější ke zkáze.

Jedna fáze je vymyslet třeba pesto, se kterým jsem spokojená já, co se týče chuti, ale další věc je, jak se bude produkt chovat v lednici, jak dlouho vydrží při otevření, při pokojové teplotě…

Podílela jsem se i na designu obalů, jsou na nich moje ilustrace. Teď chystám i rozšíření vlastního merche, kde budou mé vtípky jako „Jdi do petržele“ nebo „Na to musíš mít kdoule“ vyvedené na zástěrách, ponožkách či hrncích.

Jaké další gastro mety toužíte zdolat?

Do budoucna bych svoje aktivity chtěla přesunout více do offline prostoru. Líbí se mi myšlenka, že můžu v nějakém projektu poskytnout prostor více lidem z různých oborů. Mám pocit, že ty nejkouzelnější kombinace vznikají, když se jídlo propojí i s jinými formami umění.

Jsem velký fanoušek designu a literatury. Takže chci připravit koncept, kdy je jídlo pojaté spíše zážitkově a funguje hlavně jako komunikační prostředek, skrze který můžou lidé prožívat různé vjemy a zažít něco opravdu unikátního. Třeba večeře s divadlem. Nebo cokoli, co má nějakou hloubku a mně blízký příběh, který bych chtěla vyprávět.