V době, kdy si většina z nás užívá vánoční klid, má Josef Kšica značně napilno. Pro varhaníka a sbormistra ve svatovítské katedrále je Štědrý den nejvytíženější částí roku. Už téměř čtvrt století.
Kostelem Všech svatých na Pražském hradě se už v brzkých ranních hodinách linou tóny varhan. Probíhají zde roráty, specifická ranní mše pro adventní dobu, jejíž původ sahá až do dob vlády Karla IV. Josef Kšica má právě tyto mše na Vánocích nejradši.
Je to však teprve začátek dlouhého dne, který má před sebou. Zatímco se běžní smrtelníci těší ze svátků klidu a míru, sbormistr a varhaník nejvýznamnějšího českého svatostánku v jedné osobě se chystá na pracovní zátah, který u něj oproti zbytku roku nemá obdobu.
Po ranní mši se okamžitě vrhá na přípravu té večerní a ve své pracovně nedaleko katedrály zůstane zahloubán až do pozdního odpoledne. „Po štědrovečerní večeři si trochu zdřímnu, protože až se odeberu v půl deváté znovu do katedrály, tak tam zůstanu až do ranních hodin. A na Boží hod se jede dál,“ vypráví Kšica.
Jedenasedmdesátiletý muž, který je jedním ze základních pilířů fungování katedrály svatého Víta už od roku 1999, hraje na varhany, diriguje sbor, chystá svým muzikantům správné party a někdy i židle a stojany na noty. V pařížské katedrále Notre-Dame mají na tyhle úkoly hned několik lidí, v Praze se je u svatého Víta pokouší Kšica zvládat sám.
„Bohoslužby jsou zde každý den, ale hraje se jen na svátky a slavnosti. Já jsem nikdy nevynechal žádný víkend. Je zázrak, že se se mnou manželka ještě nerozvedla,“ říká varhaník. Z úst tak hluboce věřícího člověka, jako je on, má ta poslední věta mimořádný důraz.
Josef Kšica měl veliké štěstí a zároveň trpí typickým prokletím lidí, kterým se splnil životní sen a dělají přesně to, co si vždycky přáli. Tito jedinci se nechávají svou prací pohltit jako nikdo jiný. Kšica chtěl řídit sbor, orchestr a hrát na varhany a všechno se mu to splnilo v českém národním chrámu.
Ve svatovítské katedrále tráví téměř každý den. Pojem dovolená mu nic moc neříká a ve své pracovně, o níž rád mluví jako o „laboratoři“, mnohdy i přespává. Pokud mu vedle liturgických povinností zbyde nějaký volný čas, komponuje chrámovou hudbu nebo přetváří klasická díla určená varhanám do modernější podoby.
„Varhany skýtají obrovské možnosti, od nejjemnějších rejstříků až po ty monumentální. Dovedou vyvolat velice mystickou atmosféru, víte?“ líčí Kšica.
Na královský nástroj hrál Kšica během své kariéry v chrámech či koncertních síních napříč Amerikou, Asií, Austrálií i Evropou. Z posledního jmenovaného kontinentu rád vzpomíná na svůj recitál v sicilské katedrále Monreale.
Žádný z těchto zážitků se však nevyrovná tomu, co prožil ve svých devíti letech v malém kostele v Olešnici na Moravě. Tam usedl za varhany poprvé v životě a v tom momentu věděl, že už nechce v životě dělat nic jiného.
„Co se týče hudby, tak intenzitu tohoto zážitku už nic nepřekonalo. „Mým úplně nejintenzivnějším zážitkem však bylo, když jsem potkal svou ženu,“ líčí varhaník. S koncertní pěvkyní Pavlou Kšicovou, rozenou Bušovou, tvoří pár už přes čtyřicet let.
V blízké budoucnosti by mohl zažít i další intenzivní moment. Do svatovítské katedrály mají zamířit zbrusu nové varhany, na které čeká už celé století. V roce 1923 byly totiž v souvislosti s postupující dostavbou rozebrány barokní Gartnerovy varhany, které už se do původní podoby sestavit nepodařilo.
Melzerovy varhany, které je nahradily ve 30. letech minulého století, byly od začátku koncipovány jako dočasné řešení. V provozu jsou až dodneška, přestože jejich zvuk nedokáže obsáhnout celý vnitřek katedrály.
Mohutný nový nástroj vážící přes čtyřicet tun, který má být odpovídajícím řešením pro největší český kostel, čeká už několik let v dílně španělského varhanáře Gerharda Grenzinga v El Papiolu.
Jejich dodání se už několikrát odkládalo, například kvůli pandemickým komplikacím. Rekonstrukce katedrály, která je kvůli novému nástroji potřeba, zatím není hotová. „Zbývá zpevnit podlahu kruchty, vyvýšené konstrukce v kostele určené pro varhany, a udělat prostor pro kabeláž, protože nový nástroj bude vybaven dálkovým hracím stolem,“ popisuje Kšica.
S hracím stolem bude varhaník během bohoslužeb blíž k návštěvníkům katedrály, od kterých jej nyní během hraní odděluje strmé schodiště vedoucí k současným Melzerovým varhanám. „Bude to zásadní změna, ale výborná pro kontakt s lidmi,“ míní Kšica.
Nové varhany financuje sbírka založená v roce 2016, do níž přispívají soukromníci, kteří si mohou „adoptovat“ jednotlivé píšťaly. Od těch úplně nejmenších až po masivní frontální píšťaly, z nichž každá stojí tři sta tisíc korun. Do dnešního dne se podařilo na nové varhany vybrat přes 103 milionů a do cílové částky už chybí jen necelých sedm.
