skip to main content
Byznys

Vila krále mýdla s jelenem je na prodej. Vrátí jí nový majitel někdejší slávu?

4 minuty čtení

Byla postavena jako vzpomínka na šlechtická barokní sídla. Její autor, architekt Paul Brockardt pocházel ze slavného rodu německých stavitelů z Coburgu, do Ústí nad Labem ho zřejmě přivedla zakázky pro Heinricha Schichta.

Schichtovi byli totiž jedněmi z nejvýznamnějších průmyslníků rakousko-uherské monarchie a paradoxní je, že i když jejich impérium bylo pro Československo stejně významné jako Baťovy nebo Škodovy závody, jejich jméno dnes zná už málokdo.

Schichtova továrna. Foto: archiv města Ústí nad Labem

Přitom bývaly časy, kdy si žádná domácnost nedovedla představit svůj život bez mýdla na praní s jelenem. Schichtovy závody jich měly vyrobit až tři sta milionů kusů ročně a vyváželi ho do celé Evropy. Zaregistrovat ho nechal v roce 1891 otec majitele vily, která je právě na prodej, Johann.

Heinrich Schicht. Foto: archiv muzea Ústí nad Labem
Reklama

Podnikáním s mýdlem se živil už jeho otec Georg, který se nejdřív věnoval svému masnému krámu, a pak se ve zralém věku vyučil mydlářem. Rodina Schichtů ze severočeských Rynoltic byla podnikavá, dokázala najít levné ingredience s dobrými účinky.

Jiří-Georg Schicht a jeho továrna. Foto: archiv muzea Ústí nad Labem

Podnik rostl a kromě továrny ve Střekově u Ústí nad Labem začala firma nabízet ztužené potravinářské tuky, svíčky, glycerin a další zboží. Schichtovi měli budovatelského ducha, a proto stavěli jako o život: elektrárny, doly, továrny i železniční vlečku. Když se v roce 1906 změnila rodinná firma na akciovou společnost, zůstávalo převážné množství akcií v rukách klanu Schichtů.

Mezinárodně úspěšný byl i další Schichtův produkt: Ceres Saft, ovocná šťáva pojmenovaná po antické bohyni úrody. Možná si vybavíte, že název Ceres dodnes nese pokrmový tuk.

Heinrich Schicht zdědil po otci nejen lásku k podnikání, ale také uměleckou sbírku starožitností, kterou rozšířil o díla starých mistrů. Ta se po konfiskaci českým státem v roce 1945 většinově dostala do Národní galerie.

Schichtové také vlastnili vzácnou epopej od malířů Emanuela Boháče a Richarda von Marientreua a dalších umělců, kteří zatím nebyli identifikováni. Obrazy, které měří zhruba dva metry a zachycují důležité okamžiky českých dějin, darovali Schichtové Československu k 10. výročí republiky. Měl to být důkaz loajality této rodiny, která sice mluvila německy, ale nic jí nebylo vzdálenější než nacionalismus.

Poslední dědic impéria Schichtů také sice miloval opulenci, kterou mu pohádkové bohatství poskytovalo, ale zároveň mu nesmírně záleželo na podmínkách, ve kterých žilo a pracovalo jeho 3500 zaměstnanců. Už jeho otec Johann dbal na zajištění nejen jejich ekonomických, ale také zdravotních, sociálních a kulturních požadavků.

Interiér Schichtovy vily. Foto: archiv Radomíra Kočího

Důkazem bylo, že zaměstnanci Schichtových závodů měli k dispozici ordinaci závodního lékaře, systém nemocenského pojištění, sprchy i prostory pro trávení volného času, mateřskou školku, závodní jídelnu, kadeřnictví či lázně s bazénem. Při hezkém počasí na terase pro zaměstnance vyhrával podnikový orchestr, samozřejmostí byly i vzdělávací kurzy.

Češi a Němci museli mít ve firmě stejné podmínky, němečtí úředníci se navíc museli prokazovat znalostí českého jazyka. Pamětníci vzpomínali, jak bylo těžké získat u Schichtů místo: roli hrály především schopnosti a ochota poctivě pracovat. Když se vám poštěstilo, tradovalo se pak, že by vás přijali už všude.

Reklama

Heinrich Schicht byl také osobním přítelem Jana Masaryka, který mu ještě z Londýna napsal telegram, ve kterém vyjadřuje „naději, že se brzy setkají“. Bohužel se tak nestalo, Heinrich Schicht byl i s manželkou po válce z Československa odsunut a jeho podnik znárodněn. V roce 1951 byly někdejší Schichtovy podniky přejmenovány na Severočeské tukové závody, známější pod zkratkou SETUZA.

Současný stav neobarokního paláce Schichtů, který se nachází tři kilometry od centra Ústí nad Labem, je svědectvím o bohatých starých dobrých časech. Dochovala se zde hala s masivním dřevěným schodištěm, posuvné dveře, nástěnné malby, dřevem vykládaná knihovna s krbem, ložnice vykládané dřevem a řada dalších historických prvků. Zničeno a odcizeno toho byla samozřejmě velká spousta, včetně mosazných madel a baterií do koupelen.

Schichtova vila dnes. Foto: archiv Radomíra Kočího

Objekt obýval po znárodnění katedra vojenské přípravy Pedagogické fakulty, poté sloužil jako koleje. Od roku 2005 je ale objekt prázdný a nyní čeká na svého nového majitele. Vnuk majitele Peter Schicht je sice se zastupiteli Ústí nad Labem v kontaktu, věnoval městu třeba výše zmíněný telegram od Masaryka i obraz významného českého malíře Jaroslava Šetelíka, ale koupit si vilu, kterou jeho rodina ztratila kvůli Benešovým dekretům, zřejmě není v jeho možnostech.

Schichtova vila. Foto: archiv Radomíra Kočího

K Ústí nad Labem, městu, které také díky jeho předkům zažilo takový rozkvět, Schichtova vnuka pojí jen rodící se vztah. Poprvé totiž Peter Schicht navštívil Ústí až ve svých sedmdesáti letech, na pozvání zdejšího muzea v roce 2019.

Univerzita Jana Evangelisty Purkyně se přitom už v roce 2008 snažila, aby se Schichtova vila opravila a stalo se z ní vzdělávací a kulturní centrum. Na projektu se měla podílet firma Spolchemie, ale projekt padl. Prodej dalším zájemcům komplikovala skutečnost, že od roku 2014 nese stavba status kulturní památky.

Schodiště v Schichtově vile. Foto: archiv Radomíra Kočího

Univerzita stanovila prodejní částku na 19 milionů korun, znalci odhadují cenu samotného objektu na 60 milionů korun. Nikdo vhodný, komu by univerzita byla ochotná vilu prodat, se ale nenašel. Buď zájemce neměl dostatečné finance, nebo se ukázal jako nedostatečně důvěryhodný.

Nyní je Schichtova vila znovu na prodej, tentokrát v režii státu, kterému ji univerzita na základě darovací smlouvy převedla. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových tedy bude jednu z někdejších nejhonosnějších vil na českém území dražit už ve středu 27. ledna za vyvolávací cenu 15 milionů devět set tisíc korun.

Na prodej je nyní v Ústí nad Labem také Hönigova vila, která jde do aukce ve stejný den jako Schichtova vila. Továrník s koženým zbožím Josef Hönig si nechal rovněž od architekta Paula Brockardta v roce 1926 postavit své sídlo. Ačkoli je podstatně menší než Schichtova vila, rovněž působí impozantně. Dochovalo se schodiště, dřevěné obložení a vestavěná knihovna, naopak minulým režimem byly zcela zničeny koupelny. Vyvolávací cena je necelých devět milionů korun.

Hönigova vila. Foto: archiv Radomíra Kočího
Hönigova vila. Foto: archiv Radomíra Kočího

Obě stavby, které ztělesňují, jaký byl na našem území ekonomický a kulturní kapitál, by si zasloužily osvícené majitele. Takové, kteří je dokážou rekonstruovat s citem a vkusem. Doufejme, že najít takového kupce bude možná složité, nikoli ale nemožné.

Reklama
Reklama