Ačkoli pomohl vyrůst mnoha umělcům, kteří už za sebou nějaké výstavy mají, sám Vladimír Strejček sólově vystavuje vůbec poprvé. Principál studia DRAWetc., první a největší platformy pro ilustrátory u nás, teď shrnul svůj celý život do pěti černo-žlutých pláten, z nichž plynule přechází na stěny pražského galerijního prostoru Ex Post.

„Mnoho let kreslím a maluju do šuplíku, čistě pro radost a ukojení své vnitřní vášně a zatím mi to stačilo. Až jednou u mě v ateliéru viděl moje větší plátna umělec Prokop Bartoníček a pozval mě, abych vystavoval u něj v Ex Post. Katarze, kterou mi výstava přinesla, je pro mě něco nového a líbí se mi to,“ řekl Forbesu čtyřiačtyřicetiletý kreslíř, který absolvoval výtvarnou školu Václava Hollara a při následném studiu na FAMU v roce 2002 založil vlastní ilustrátorské studio, které se vedle komerčních zakázek podílí i na organizaci různých kulturních akcí.

Prokop Bartoníček provozuje Ex Post, kulturní centrum s galerií, v přízemí budovy bývalé pošty v Příčné ulici na Praze 1 od roku 2015. Strejčkovi poskytl výstavní prostory takřka na celý listopad – nejdříve jakožto ateliér, v němž obrazy maloval, a poté jako galerii, ve které Strejček pod názvem Zab zlo vystavuje výsledky své práce do 30. listopadu. 

Strejčkovým obvyklým pracovním nástrojem je vedle štětce nebo tužky také kreslířský tablet, který umožňuje okamžitý převod rukou zhotoveného díla do digitální podoby. V případě výstavy Zab zlo však ilustrátorský guru a pedagog na pražské Scholastice sáhl po staletími osvědčené technice fyzické malby, „upgradované“ využitím různě tlustých akrylových fixů.

Díla tvořil se sedmidenním předstihem přímo na místě před zraky kolemjdoucích, kteří měli možnost do prostor Ex Post vstoupit, pozorovat umělce při práci, promluvit si s ním o jeho tvůrčím procesu i tématech děl. „Celá výstava je vlastně čistá improvizace, automatismus, který mám nejraději, protože vylučuje ze hry kalkul a jde čistě na dřeň. Do posledního okamžiku, kdy jsem pověsil plátna na zeď a začal malovat, jsem nevěděl, co přesně vytvořím,“ přiznává autor. 

Název výstavy Zab zlo se vztahuje k principu tvorby, který je pro Strejčka zároveň tak trochu psychoterapií: „Při malbě v galerii jsem najednou zjistil, že se vracím k různým podobám zla, které mě v životě potkávalo, a ke svým strachům. Právě během malby se mi vybavilo, jak jsem se tyhle věci v čase naučil porážet,“ upřesňuje umělec.

Pomocí monochromních černých maleb na žlutém podkladu se Strejček vyrovnává se svými traumaty z dětství, puberty i dospělosti. Obrazy se neomezují na plochu plátna, ale plynule se přelévají na stěny prostoru.

První plátno odkazuje ke Strejčkovým rodičům: „Nemají obličeje, protože první zlo, které si jako dítě vybavuji, bylo uvědomění si, že i rodiče jednou umřou. Asi každý, kdo má děti, si vzpomene na otázku ‚ty taky jednou umřeš?‘. A to je vlastně jen začátek,“ vysvětluje umělec a přechází k druhému plátnu: „Pak je tam období, kdy jsem byl malý kluk a celý svět jsem si sám svou fantazií zaplnil temnými démony, strachy a strašidly. Já sám sobě jsem vlastně byl tím největším zlem,“ glosuje malbu, na níž se vedle iracionálních bubáků stvořených dětskou myslí objevuje třeba také květák ze školní jídelny.

Vladimír Strejček s otcem | foto Prokop Bartoníček

Následuje výjev ze Strejčkovy puberty: „Upřímně jsem se svého dospívání děsil. Toho, co mě čeká, co ode mě společnost očekává, a že já se s tím vším musím poprat, protože jsem přeci chlap. Tyto genderově sociální předsudky, první erotické fantazie a hledání, to vše jsem ztvárnil hlavně na zeď, aby to jako tajný deník zmizelo v čase. Na malém plátně zůstane jen drobná vlhká stopa,“ zdůvodňuje Strejček disproporci minimalistického žlutého plátna vůči monstrózní kresbě na zdi, která zanikne spolu s výstavou.

Do dalšího obrazu, který odráží Strejčkův dospělý život, se propisují pocity z období, kdy žil sám a řešil svůj vztah k ženám i uvědomění si momentu, že ke svému životnímu naplnění k sobě druhou polovičku potřebuje. „Děsilo mě, že jsem ji tenkrát, po mnoho let, kolem sebe neviděl,“ vyznává se autor.

Jeho výstavu zakončuje minimalistické zpodobnění současnosti a blízké budoucnosti v podobě prázdného žlutého čtverce: „Je to obraz plný očekávání a naděje, ale i strachu z neznámého. Dílo, ve kterém zabíjím dobrem své vlastní zlo. Finální katarze, očekávání. Ta žlutá plocha je stejně velká, jako je v celém setu první plátno, takže se tím kruh uzavírá. Je to ale spíše Möbiova smyčka, kdy se pohybujete po hraně dobra i zla, ale stále je to stejná cesta,“ vysvětluje Strejček.

Na stěně jsou kolem plátna namalované jakési černé „chlupy“: „Když obraz sundáte, tak chlupy zmizí a vy můžete obraz pověsit jinak, jako čistý list papíru.“ O dalších pikantních jinotajích, které jeho obrazy skrývají, pohovoří autor osobně v rámci komentované prohlídky, která je plánovaná při příležitosti slavnostní dernisáže 30. listopadu. 

Ač po skončení výstavy kresby ze stěn zmizí, každé dílo je pečlivě nafocené v celé své kráse, a tak kupci obrazů získají se samotným plátnem i záznam jeho kompletní podoby. Všechna už po týdnu trvání výstavy mají své potenciální budoucí majitele, prodejní ceny se pohybují okolo dvou set tisíc.

Schůzka se zájemcem o poslední plátno Strejčka ještě čeká. „Kdyby prodej nedopadl, tak o něj projevila zájem malířka Lu Jindrák Skřivánková, a ráda by ho se mnou vyměnila za své plátno, což by mi udělalo velkou radost,“ dodává. Vedle samotných obrazů prodává Strejček v rámci výstavy i velkoformátové plakáty.

Foto Prokop Bartoníček

Netradiční výstavní koncept otevřeného ateliéru nazvaný Open Studio před časem Prokop Bartoníček odstartoval prezentací tvorby malíře Jakuba Hubálka. „Napadlo mě do té nejlepší místnosti, kterou v Ex Post máme, občas přizvat někoho šikovného. Nové prostředí dokáže člověka pěkně nakopnout, zejména když v něm máte prostor od věcí si poodstoupit doslova i obrazně,“ řekl zakladatel Ex Post, který prostor provozuje z vlastních zdrojů, bez sponzorů a poslední roky i bez grantů. 

Vedle tohoto výstavního formátu v něm již několik let pravidelně pořádá také akci Speed Art Dating, které je specifickou variantou rychlého rande naslepo: „Je to taková zábavná moderní metoda profesionálního seznamování tváří v tvář. Dnešní doba si žádá moderní nástroje pro efektivní setkávání umělců, teoretiků a sběratelů, ale v neposlední řadě i osobností, které mají potenciál kulturu popularizovat,“ vysvětluje Bartoníček, který je sám vystudovaný sochař s řadu mezinárodních úspěchů – například oceněním japonského ministerstva kultury nebo uznání v různých mezinárodních soutěžích.

Jeho díla se zabývají propojením umění a technologií. Za zmínku stojí například kinetické sochy jako robot JIler třídící kamínky ze dna německé řeky podle geologického stáří nebo Vibrátor, který vibruje a září podle intenzity datového provozu na světových pornostránkách. 

Bartoníčkova aktuální tvorba osciluje v mnoha rovinách: „Moje technicky složité kinetické a světelné projekty, které měly doposud uplatnění pouze na výstavách v muzeích a které nelze v českých podmínkách prodávat, mě logicky nasměrovaly k architektuře – aktuálně připravuji návrh rozměněné světelné instalace pro střechu jednoho nového pražského domu,“ prozradil Forbesu s tím, že se mu nedávno také podařilo uspět ve výběrovém řízení na kurátorskou spolupráci s právě dokončovaným developerským projektem v centru Prahy. „O koho přesně jde, budu moci říct až příští rok, ale bude to velké,“ předesílá Bartoníček. 

Také Strejček se svým studiem DRAWetc. pořádá neobvyklé formáty uměleckých eventů. Se značkou Wacom, která vyrábí nezbytnou výbavu dnešních ilustrátorů, před lety založil tradici akcí RAW (Real Art Wrestling), kde umělci v reálném čase před zraky publika soutěží o nejlepší výtvarné pojetí zadaného tématu.

Na starosti je má Strejčkova pravá ruka Hanina Větrovcová: „Za posledních pár let se vypracovala na nejlepšího producenta exteriérových i interiérových muralů. Hledá ty nejvhodnější ilustrátory ke kampaním klientů a celkově vymýšlí věci, které jsou za rohem – jako je třeba právě RAW. Covid tyhle naše večery na nějakou dobu zařízl, ale už na ně zase uzrál čas. Je to jedinečná možnost setkat se s celou ilustrátorskou scénou,“ představuje činnost studia, které má z poslední doby za sebou například takové projekty, jako je nakonec nerealizovaný plakát k filmu Jan Žižka: „Bohužel už se nestihl včas, ale celý tým i pana Jákla to moc bavilo,“ glosuje spolupráci Strejček.

Mezi dalšími nedávnými zakázkami jeho studia je možné jmenovat mural v Praze na Hradčanské pro dm drogerii, kolekci NFT ilustrací Múz, recyklované lavičky a odpadkové koše pro McDonald’s v parku Šárka nebo animace pro děti, které jdou v motolské nemocnici na magnetickou rezonanci. 

Studio DRAWetc. už téměř pětadvacet let zastřešuje velkou část české ilustrátorské scény. Nyní do jeho nejužšího týmu patří například Tomáš Staněk a Josef Sedlák, kteří balancují na hraně ilustrace a streetartu nebo všestranný digitální designér Danchez: „Má na svém kontě těžko uvěřitelné množství několika set kreativních realizací a považuji ho za jednoho z nejzkušenějších lidí ve svém oboru,“ tvrdí o něm Strejček. V poslední době DRAWetc. často spolupracuje také s ilustrátorkou Troy, Karlem Cettlem nebo Márou Čmárou.

A na čem vedle výstavy v poslední době pracoval sám Vladimír Strejček? „Dělám každý týden něco úplně jiného. Poslední dva dny píšu akrylem po krásných velkých kartonech, baví mě dělat absurdní motivační plakáty. I samotná výstava mě teď trochu akcelerovala, a rád bych začal pracovat na dalším silném principu s názvem MORE LOVE, který je o kráse cikánů, o penězích, lásce i o tom, jak relativní je pro každého hodnotový žebříček a kdo má vlastně pravdu.“ 

Vedle běhu studia a vlastní volné tvorby se Strejček věnuje také přípravě dcery Medy a jejích kamarádek na talentové zkoušky na střední umělecké školy. „To je u nás doma samozřejmě velké téma. Do ateliéru za mnou také vždy na celý čtvrtek dochází studenti VOŠ Scholastika, které učím předmět Kreativní myšlení a praxe. Debatuji s nimi a snažím se je vykolejit z jejich komfortní zóny. Dělám s nimi práce, které by u sebe doma realizovat nemohli, ať už formátově, nebo technicky,“ představuje svou současnou pedagogickou činnost.

Strejčkův vinohradský ateliér ale občasně slouží i k jiným kratochvílím, jimiž umělec stejně jako malbou zabíjí své vnitřní zlo: „Jakmile skončí všechno kreslení, tak do aťasu naběhneme s kamarády a boxujeme jak o život. U toho pak smíláme o všem možném, a častokrát se z toho vyklubou nová témata pro následné kreslení. Myslím, že se kolem mě dějí naprosto úžasné věci,“ zakončuje optimisticky.