V britském filmu Žít svou zřejmě životní dramatickou roli získal vynikající Bill Nighy. Tak se jeho poselstvím pokuste aspoň trochu řídit.
Den za dnem, měsíc za měsícem, rok za rokem. Zvenčí solidní existence a padnoucí oblek, ve skutečnosti úmorná dřina za psacím stolem, nekonečné výkazy, výroční hospodářské zprávy, tabulky, nekonečné seznamy úkolů, výpočty, razítka a arogantní pohrdání všemi lidmi okolo.
Kam se ztratil opravdický život? A co se stane, když pak najednou ze dne na den stojíte tváří v tvář vlastní smrtelnosti?
Působivé kostýmní drama Žít (Living), které aktuálně nasadila platforma HBO Max, je britským remakem stejnojmenného klasického filmu Akiry Kurosawy.
Tento legendární japonský režisér uchopil v roce 1952 příběh smrtelně nemocného úředníka na tokijské radnici, který se rozhodne na poslední chvíli zcela změnit svůj přístup k životu, jako dílo hluboce humanistické – a jeho film je dodnes považován za jedno z nejlepších neanglicky mluvených filmových dramat všech dob.
Nyní se klasické látky ujali Britové, respektive britská produkce, dále v Jihoafrické republice narozený režisér Oliver Hermanus a spolu s ním světově ceněný spisovatel Kazuo Ishiguro, rodák z japonského Nagasaki, který od šesti let žije ve Spojeném království a mimo desítek svých knih a povídek je podepsán i pod řadou zdařilých filmových scénářů.
Zfilmovaný byl jeho slavný román Soumrak dne, v němž režisér James Ivory skicu pomalu zanikajícího světa aristokracie a jejího služebnictva a jednoho nenaplněného milostného příběhu pojal jako brilantní herecký part víceméně pro dva ústřední herce, Anthonyho Hopkinse a Emmu Thompson.
Známé jsou i Ishigurovy scénáře k filmům Bílá hraběnka s Ralphem Fiennesem, Vanessou Redgrave a Natashou Richardson, a drama Neopouštěj mě, rovněž adaptace jeho knihy, v níž v roce 2010 zazářili Keira Knightley, Carey Mulligan a Andrew Garfield.
Nyní se slavný japonský rodák žijící dlouhodobě v Londýně podíval na sedmdesát let starou předlohu svého krajana Kurosawy a stvořil křehký, jímavý a nesmírně nostalgický příběh jednoho obyčejného úředníka v buřince.
Ten uprostřed Londýna na počátku vlády královny Alžběty II. utrácí den za dnem ubíjející prací za svým zaprášeným psacím stolem, aby se zcela nepřipraven dozvěděl fatální lékařskou diagnózu.
Tokijskou radnici vystřídal poválečný úřad londýnské Okresní rady a režisér Hermanus a scenárista Ishiguro se rozhodli i pro dílčí obměny v přístupu k proměně hlavního hrdiny, pana Williamse, který se chová odtažitě ke svým blízkým, svým podřízeným – a vlastně i sám k sobě, aby s tragickou zprávou o svém zdravotním stavu prošel naprosto revolučním přerodem.
Díky modernímu a velmi empatickému přístupu k postavě hlavního hrdiny, kde předvádí svůj zřejmě životní herecký výkon brilantní Bill Nighy (dostal za něj letos i nominaci na Oscara, stejně jako autor scénáře), tvůrci servírují nesmírně lidskou a velmi aktuální sondu do života člověka, který naprosto všechno věnuje své práci, a zapomíná na to hlavní – Žít.
Atraktivní kulisy Londýna první poloviny padesátých let, pohledná výprava dotažená do nejmenších detailů, jako jsou úvodní retro titulky, i ospalá atmosféra kostýmní dobovky jsou tu přitom jakoby v zadním plánu – příběh pana Williamse by mohl být příběhem každého přepracovaného manažera, který staví na první místo svojí profesi a kariéru a ničí přitom sám sebe.
A v jednu chvíli si uvědomí, že možná mohl víc mluvit s vlastním synem. Víc odpočívat. Víc chodit do příjemných hospůdek. Častěji se smát. Jíst zmrzlinu. Nebát se zpívat oblíbené písně svého dětství jako třeba skotskou baladu Oh Rowan Tree, v podání Billa Nighyho si ji určitě poslechněte, husí kůže zaručena.
Víc z děje ani jeho rozuzlení už ale neprozradím. Žít se prostě musí vidět – a prožít. Pusťte si ten film a všechno ostatní pusťte pro jednou z hlavy.
