V dobrých časech jsme s Jiřím Padevětem putovali po stopách těch temných. Nacházeli jsme varování, že dobré časy nejsou vůbec samozřejmé a že bez nich nejde svobodně dýchat, svobodně se rozhodovat, svobodně podnikat. Dnes je záznam takové cesty možná aktuálnější než kdy dřív, proto jej otevíráme všem čtenářům.
Nejprve jsme se s Jiřím Padevětem brodili měkkou půdou pole, vyhýbali se špinavým jezírkům kaluží a přeskakovali zarostlé meze. Teprve poté jsme usedli v jeho kanceláři.
V kanceláři, kterou u ředitele renomovaného knižního nakladatelství tak nějak čekáte. Nachází se v budově na Václavském náměstí nad knihkupectvím Academia, neboť právě v čele tohoto vydavatelství Jiří Padevět stojí.
Nespornou dominantou interiéru je velká knihovna naplněná tituly, z nichž na člověka padá tíseň, co všechno nestihl a patrně nikdy nestihne přečíst. Hřbety spousty knih rozparcelované příčkami několikapatrové knihovny tvoří podmanivé, ne však překvapivé hlavní vybavení podlouhlé místnosti – takhle má zkrátka kancelář šéfa nakladatelství vypadat.
Představu vzorové úřadovny nabourává jediná výjimka. Vlastně
dvě: na stole leží dvě dlažební kostky. „Nejsou nijak významné, byly náhodně
sebrány z ulice,“ říká Padevět a koutky úst se mu pomalu roztahují do
potutelného úsměvu. „Možná je to barikáda introverta a možná výhrůžka
návštěvám, aby uměly odejít včas, což si prosím neberte osobně.“
I kdybych si to osobně bral, urazit bych se nemohl. Jelikož otázka na specifické „artefakty“ padla v samotném závěru setkání, záhy skutečně nastal čas loučení, jež proběhlo v klidu, kostky nemusely být vrženy.
Za pár minut jsem kráčel po dlažebních kostkách Václaváku a díky tomu mi došlo, že ty v Padevětově kanceláři vypadaly výhradně jako obranná či útočná zbraň, takže mi vůbec nevytanul na mysli jejich pravý účel. Tedy to, aby mozaika do sebe zapadajících kostek stvořila chodník, aby se lidem pohodlně chodilo po světě, aby byl i proto svět o krapet lepší.
Spisovatel Jiří PadevětNapadlo mě na Václaváku, že se v téhle souvislosti nabízí výstižný symbol, zkratka charakterizující počínání muže, s nímž jsem právě dohovořil: Jiří Padevět je průvodcem a kronikářem dob, kdy se lidem chodilo těžce životem, kdy dlažební kostky sloužily spíš k boji, byly ze země vytrhávány, a nikoli do ní sázeny v uspávajícím rytmu kladívek, metronomu šťastných či alespoň klidných ér.
Padevětovo bádání je ovšem časově vymezeno obdobím dvacátého století a územně hranicemi někdejšího Československa, takže dlažební kostky, jejichž struktura nesoucí v sobě potenciál zranění bolí jaksi předem, létají vzduchem prakticky nepřetržitě. Ani tohle, stejně jako ředitelova kancelář, bohužel nepřekvapí.
Vydali jsme se s Jiřím Padevětem cestou, kde žádné chodníky nevedou. A urazili po ní docela slušný kus, zhruba dvacet kilometrů. Vyšli jsme z Bochova na Karlovarsku a šlapali přes Těšetice, Hřivínov, kolem starého židovského hřbitova do obce Luka, dále do Albeřic, Velkého Hlavákova a Bělé, pouť jsme ukončili ve Valči.
Šli jsme podél zaniklé železniční trati, rozbředlým polem se zbytky sněhu, polní cestou či po okraji silnice, o chodníku nemohla být v žádném úseku cesty ani řeč.
O chodníku řeč být nemohla, jinak se stáčela ke všemu možnému, za několik hodin chůze jsme toho zákonitě namluvili na román. Probrali jsme Zemana, jak toho hradního, tak toho seriálového s hodností majora; zhodnotili jsme výhody i nevýhody vegetariánství; zamudrovali si o smyslu loveckých honů, k čemuž nám dal popud v dálce spatřený divočák.
Leitmotiv hovoru, který se na nás logicky neustále lepil jako bahno na boty zapadající do mokrého oraniště, byl ale předem jasný a daný: osudy vězňů z jednoho z takzvaných pochodů smrti, které dělaly tragickou tečku za válkou; část trasy jsme se pokusili před několika lety společně rekonstruovat a pocítit ho na vlastní nohy.
Zkusit co nejvěrněji kopírovat tehdejší pochod, který v dubnu 1945 prošel stejnými vesnicemi jako my. To byla naše jediná ambice. Žádné vyšší mít nešlo.
Zadýchali jsme se stoupáním na strmý Hlavákovský vrch, Jiří Padevět se jednou probořil do vodou podemletého terénu a znečistil si botu, mě trefila v Albeřicích do kotníku sněhová koule školáka, který se vzápětí uličnicky schoval.
Ve Valči nás bolely nohy a my jim ulevili v místní restauraci, kde spisovatel zahnal hlad teplou sekanou. Vysíleným ubožákům, kteří před více než sedmdesáti lety procházeli jako karavana přízraků stejnou krajinou, zakazovali někteří dozorci jíst i trávu…
„Z několika tisíců lidí, kteří byli vyhnáni na pochod, jehož část absolvujeme, jich přežilo mezi deseti až třiceti,“ prozradil mi můj průvodce, který pochody smrti zmapoval v Krvavém finále čili v knize zahrnující 318 lokalit, v nichž se od března do května 1945 udály násilnosti ze strany branné moci nacistické říše. Asi polovina těchto událostí se týká právě pochodů smrti, ty mají také na svědomí nejvíc zjištěných obětí.
Krajina bývalých Sudet, kterou jsme procházeli, má sama o sobě zádumčivý ráz. Její charakter svým způsobem ladil s osudem nebohých vězňů, kteří z vůle nacistů opustili koncentrační tábory a vydali se na odyseu, na jejímž konci byla zpravidla smrt. Stačilo, aby někdo nemohl, zdržel se, vybočil z řady, a kulka ho navždy srazila k zemi.
Byly případy, kdy člověk vystoupil z řady dobrovolně, protože smrt pro něj byla přijatelnější než život, poskytla úlevné východisko. Cesta, kterou jsme se snažili kopírovat, byla na sklonku války lemována bezvládnými těly a zjizvená krajina bez jásavých barev nastupujícího jara nám dovolovala představit si kulisy hrůzného putování. Kulisy si představit šlo; vžít se do tehdejšího apokalyptického děje bylo zhola nemožné.
Spisovatel Jiří PadevětNemožné pro mě bylo pochopit i účel pochodů. Věděl jsem samozřejmě už předtím, že dějiny víceméně nikdy nechodí po předem vytyčených, úhledných a zametených chodnících, že chaoticky cikcak škobrtají a až zpětně vyjeví svůj smysl nebo jim smysl sami přisoudíme. Jenže v případě pochodů smrti jako by v mých očích dějiny opustily hranice veškerého známého světa a vydaly se do neznámého a naprosto nesrozumitelného vesmíru.
Ne že bych rozuměl dejme tomu kvantové fyzice, vůbec ne, avšak rozumím alespoň tomu, že pro řád pozemského světa má význam. Vynucené pochody lidí na nohou tenčích než laťky od plotu pod dozorem těch, kteří měli válku už beztak prohranou, ve mně kromě soucitu vyvolávaly i nervozitu svou nelogičností. Jejich účel jsem nedokázal prohlédnout, rozklíčovat, to bylo mnohem tísnivější než nepřečtené moře knih v místnosti nad Václavákem.
„Proč se ty pochody vůbec šly? Jaký měly smysl?“ zeptal jsem se svého spolupoutníka ještě v Bochově, kde jsme měli všechny kilometry před sebou.
Muž kráčející v tu chvíli po mé levici odpověděl: „Smysl se v zabíjení hledá těžko. Transporty a pochody se měli vězni přepravit do jiného koncentračního tábora, který ještě nebyl v dosahu spojeneckých armád. Často ale velitelé pochodů, někdy opilí a demoralizovaní, ztratili jakékoli spojení s velením nebo se dozvěděli, že jejich cíl je osvobozen. Proto to z dnešního pohledu iracionální, šílené a vražedné bloudění krajinou.“
Šílené bloudění krajinou. Kličkování mezi jámami na polích
a v lesích, do nichž se házeli zabití, z nichž po exhumaci šlo
mnohdy odhalit jen čísla na vězeňském mundúru, někdy ani to ne. A víte co,
možná je to jeden z nejčastějších refrénů lidského bytí: usilovat
o to, aby vás dějiny nezabily. Aby to pro ně nebylo to nejsnadnější.
Dějiny, to je málo komfortních chodníků a všude plno krve.
Krvavé jsou i Padevětovy knihy. Všechny zabývající se minulým stoletím. Tři z nich mají dokonce krev i v názvu. Budeme-li se řídit historickou chronologií (nikoli chronologií vzniku jednotlivých knih, která byla odlišná a publikace vycházely na přeskáčku), jde o Krvavý podzim 1938, následně Krvavé finále s podtitulem Jaro v českých zemích 1945, jež nám poskytlo inspiraci k procházce po tragických stopách z Bochova do Valče.
Navazující Krvavé léto 1945 se zabývá poválečným násilím v českých zemích a krev – často zcela nevinnou – tady mají mnohdy na svědomí i osvobození Češi. „Vlastně nejde oddělovat krvavé jaro a krvavé léto, násilí je naprosto kontinuální,“ upozorňuje autor knih. „Aktéry násilností z jara a léta mohli být ti samí lidé, jednou v roli pachatele, jednou v roli oběti.“
Z mučitele byl přes noc mučený, z mučeného mučitel, z přisluhovače okupantů jejich nejhorlivější pronásledovatel; dějiny postrádají chodník, smysl pro trpkou ironii rozhodně ne. Ironii použije i Jiří Padevět, když na nadhození, že by měl po Krvavém jaru, létu a podzimu napsat i Krvavou zimu, aby zkompletoval čtvero ročních období, vyhrkne: „Krvavý Vivaldi!“
Vzápětí začne nahlas uvažovat, že by takovou knihu šlo patrně sepsat o přelomu let 1944 a 1945, kdy se na českém území začínají objevovat první pochody smrti, objevuje se zde partyzánská aktivita a dopadají bomby spojenců.
Dějiny pochopitelně nemají na sklonku roku žádné „uhelné prázdniny“, dál neúnavně „topí pod kotlem“, takže Krvavou zimu by jistě šlo připravit. Jiří Padevět ji však nechystá, realizuje jiné plány. Jdou shrnout i tak, že z průvodce se stal kronikář.
Publicista, který vstoupil do širšího povědomí v roce 2013, kdy dostal za Průvodce protektorátní Prahou nejprestižnější tuzemské literární ocenění Magnesia Litera, opustil pole specifických bedekrů a posunul se k jinému žánru. Patrně už v září mu vyjde Kronika protektorátu, kde jsou základní fakta a události poskládány den za dnem, takže premiéra filmu Přednosta stanice či vydání Čapkovy knihy se prolíná s nacistickou represí a českou rezistencí, na které klade autor hlavní důraz.
Odevzdán je již také rukopis Kroniky druhé republiky, popisující dle stejného principu období od podzimu 1938 do 15. března následujícího roku.
„A teď píšu Kroniku třetí republiky od května 1945 do 25. února 1948, tedy do ozbrojeného převzetí moci komunistickou stranou,“ prozrazuje čtyřiapadesátiletý badatel. „A leze mi z toho něco hodně ošklivého,“ doplní o několik decibelů tlumenějším hlasem, jemuž tím propůjčí o poznání zlověstnější tón.
Mně se zase do hlasu téměř automaticky dere sarkasmus, s nímž hodlám replikovat ve smyslu, jako by někdy vylezlo z autorova ponoru do dějin cosi jiného než hodně ošklivého. Poznámku v sobě stihnu udusit coby nepatřičnou, místo toho naslouchám monologu letícímu mi do uší přes dvě dlažební kostky na stole.
„Začínám přemýšlet, jestli svoboda, kterou jsme získali na konci protektorátu, nebyla úplně promarněná. Během pár hodin v květnu 1945 se změnila barva nenávisti: rasová nenávist nacistického Německa se změnila na nacionální nenávist, která zachvátila i politiky, na něž jsme dnes zvyklí hledět jako na demokratické, ať je to Edvard Beneš, Prokop Drtina, nebo Helena Koželuhová.“
„V dobovém kontextu jsou snad i pochopitelné výkřiky typu, že Němci nejsou lidé, že není možné, aby s námi sdíleli tuto planetu. V dobovém kontextu jde snad pochopit i to, že se v rozhlase nehrály skladby Mozarta a Beethovena, protože pánové mluvili německy. Snad je tohle vše pochopitelné, ale zároveň je třeba říct, že i toto rozpoutalo státem posvěcený teror.“
„A když už jsme u pochopení, pak je pro mě rozhodně pochopitelnější situace, kdy se dotyčný dozví, že jeho blízký byl zabit v Pražském povstání, vezme sekyru a tou rozetne hlavu prvnímu Němci, kterého potká. Je to vražda, je to špatně, ale pořád je to mnohokrát pochopitelnější než držet 800 lidí zamčených v kasárnách a po skupinách je chladnokrevně a systematicky vyvražďovat.“
Neposlouchá se mi to hezky. Ne, stokrát ne. Přesto mě to
nijak zvlášť nezaskočí, nikterak nešokuje. Dějiny můžete vykládat jako kroniku,
můžete sestavovat průvodce po místech, kde udeřily, běsnily. Ale ať tak či tak,
pokaždé budou krvavé. Dějiny dvacátého století mají ke všemu lačnost upíra.
Upíra, jehož žádný česnek nepoleká, natožpak křesťanský kříž.
Jenže marná sláva, pak jsou tu zcela nesnesitelné věci. Takové, nad nimiž zůstáváte bezradně stát, ač jste si namlouvali, že jste otrlí sebevíc. Cestou do Valče mi Jiří Padevět popisoval čin, který na Šumavě spáchal šedesátiletý nevoják, dozorce na pochodu smrti: „Pažbou pušky utloukl čtyřicet kilogramů vážící židovskou dívku, jež by možná beztak za pár chvil zemřela. Pochopím bojovou a chaotickou situaci, nervozitu ustupujících vojáků, ale tohle? Proboha proč?“
Později mi stejný muž vypravoval jinou záležitost, o níž bych také raději nevěděl. Respektive je nejspíš správné o ní vědět, budeme-li se držet teze, že znalost historie brání jejímu opakování, nicméně posluchač by přesto dal bůhvíco za alibi, aby se nikdy nedozvěděl, že uprostřed Ostravy byl po válce zřízen tábor Hanke – internační tábor pro Němce z města a okolí, v němž se odehrávaly nefalšované orgie sadistů.
Říct, že Hanke je synonymem pekla, znamená riskovat žalobu Lucifera za nactiutrhání, poněvadž na něco podobného by neměl žaludek ani on. Podle Padevěta se v táboře sešla parta deviantů, kteří využili příležitost časů, v nichž prakticky neexistoval zákon, a na ohraničeném prostoru týrali skupinu lidí, kteří byli v mnohých očích vinni už jen svou národností.
Lidská zvířata s neomezenou mocí nad druhými, kteří se nemají kam schovat – je snadné si představit, co z takové kombinace může vzejít. Nebo to možná snadné není. Na bití svlečené ženy v osmém měsíci těhotenství přes břicho, dokud z ní plod nevyšel, na znásilnění šedesátileté Němky a na další hrůzy, na tohle všechno fantazie nestačí. Či stačit nechce.
V takových případech je slabá fantazie požehnáním. Jinak člověk i teď živě vidí, jak se nahé tělo mučeného napíná v bolestivé křeči, jako by ho probodli obřím špendlíkem – jednomu z vězňů dali dozorci za uši dráty s elektrickým proudem, tímto způsobem se ho snažili zabít, a když se jim to vzdor barbarské snaze nepodařilo, oběsili ho, což pro něj muselo být vysvobození.
Poté co se aspoň částečně do republiky vrátila spravedlnost, byl Emil Martínek – muž, který pouštěl do vězně proud – vyšetřován a hájil se slovy, že chtěl vězněnému poskytnout masáž… Martínek měl vazby na komunistickou stranu a jeho kumpán Jindřich Glos (Heinrich Gloss) byl podle dochovaných svědectví bývalý člen nacistické organizace SA. Glos věšel oběti na klozetové rouře, později vypověděl, že vězňům před popravou ohýbal a vyvracel prsty a ještě zaživa jim tahal kleštěmi z pusy zlaté zuby a můstky.
„Stávalo se,“ líčil Glos, „že oběšenému po sundání vyšel z plic vzduch a Martínek po něm šlapal, aby dokonal.“
Z 231 vražd, jež se v Hanke prokazatelně staly, byla potrestána jediná: ta spáchaná na Čechovi, který v areálu bydlel, a stal se tak nepohodlným svědkem (navíc se údajně dozorcům líbila jeho žena, kterou po odstranění nešťastníka znásilnili).
Spisovatel Jiří PadevětUvězněna byla pětice bestií včetně Martínka a Glose, všichni vyšli ven krátce po komunistickém puči v únoru 1948. Ven vyšel po nástupu rudé totality i Karol Pazúr, za války voják slovenské armády bojující na straně třetí říše proti Sovětskému svazu, který se včas stal partyzánem a v polovině června 1945 řídil masakr na Švédských šancích u Přerova, kde nedal žádnou šanci skupině 265 žen, starců a dětí, převážně karpatských Němců.
Několik nemluvňat popravil vlastní rukou, což při vyšetřování vysvětloval, že přece nemohl nechat naživu sirotky, když předtím zabil jejich rodiče – jako by na dálku soupeřil s ohavnou obludností Martínkovy obhajoby o elektrické masáži. Pazúr se stal posléze konfidentem StB a zasloužilým členem Svazu protifašistických bojovníků, v poklidu dožil na Slovensku.
„Zemřel na konci 70. let na cirhózu jater, takže možná splachoval svědomí většími dávkami alkoholu. Pevně doufám, že ho jeho oběti chodily strašit,“ dodá Padevět, ale mně se zdá, že to říká spíš pro mě, protože si empaticky myslí, že něco takové potřebuji slyšet. A možná má i pravdu, možná něco takového vážně slyšet potřebuji. Problém je, že jeho dobře míněným slovům nevěřím. Copak může něco strašit zrůdu?
Tedy žádná katarze? Jen ukrutné dějiny, náhodná a do všech stran se rozpínající změť odporných zločinů coby razítko na nicotu, na lhostejný vesmír bez pravidel? Ale ne, naděje je všude. Namátkou ji lze najít – a Jiří Padevět ji našel při sepisování Kroniky protektorátu – v ženách kolem odboje, kolem skupiny Anthropoid, stojící za úspěšným atentátem na Heydricha.
Ta bezmezná a samozřejmá oddanost žen, které atentátníkům vařily, praly, ubytovávaly je a utěšovaly bez nároku na odměnu a s vědomím, že je to s vysokou pravděpodobností bude stát život, svítí s nepatetickou heroičností do věků.
„Za udání atentátníků slétl od nacistů dar z nebes v podobě beztrestnosti, navíc byla slíbena ohromující odměna dvacet milionů tehdejších korun – a stejně nezradila žádná z žen, ani jedna. Nakonec zradil vycvičený voják,“ vypravuje badatel.
Pakliže dějiny nevedou po chodníku, je třeba vytrvale hlídat, aby člověk nesešel na scestí. Aby neuklouzl, jako se to několikrát stalo nám rozblácenou cestou z Bochova do Valče. Nejmrazivějším momentem naší pouti pro mě bylo, když jsem si uvědomil, že jít stejnou trasou v dubnu 1945, mohl jsem být klidně dozorcem a můj společník zbídačeným vězněm v roztrhaných cárech. Mohl jsem být v takovém případě jeho vrahem? Nebo mohl hypoteticky být, kdybychom si role prohodili, Jiří Padevět vrahem mým?
„Je poctivé si přiznat, že člověk nikdy neví, jak by se v hraničních situacích zachoval. Moje ničím nepodložená teorie dokonce zní, že čím víc o sobě někdo v dobrých časech tvrdí, že by byl hrdina, tím je náchylnější k tomu, aby v těch špatných selhal,“ reagoval spisovatel poté, co jsem mu opatrně a jaksi v rozpacích myšlenku vyložil.
„Současně je ale také dobré vědět, že každý je vždy za své činy zodpovědný. Neberu tvrzení, že někdo sloužil nějaké ideologii. Ne, každý nese svou vinu, pokud se proviní. Když si člověk sám uvědomí, čeho je schopen, je snad menší pravděpodobnost, že se nějakého svinstva dopustí.“
Snad. Chce se mi tomu věřit, věřím tedy. Věřím i tvrzení Jiřího Padevěta, že v každém národě je Hitler i Sophie Scholl, Putin i Lermontov, Emil Martínek i Karel Čapek. Že se nezávisle na době a režimech vždy najde tramvaják, který vám s gustem zavře vůz před nosem, a vždy se najde tramvaják, který na vás s úsměvem počká.
Věřím ovšem i apelu: „Sudeťáci volili před válkou Henleina, tedy vlastně Hitlera, takže jejich vyhnání může někdo komentovat – dobře jim tak! No jo, jenže ti Sudeťáci volili tenkrát to, co se volí pořád. Volili toho, kdo jim řekne, že bude líp, čímž nechci nějak extra připomínat slogan hnutí, které teď vládne tady. Čím víc toho kdo naslibuje, tím větší má šanci na zvolení. Lidé, kteří vyháněli ty, kdo v roce 1935 volili Henleina, volili v roce 1946 Gottwalda, v čemž není žádný zásadní rozdíl.“
V „dusnu“ naposledy citovaných slov se vyhlídky na
naději a katarzi povážlivě pečou, avšak Jiří Padevět tahá eso: „Když píšu
o temných časech, není mi z toho těžko, protože si uvědomuji,
v jaké době žiji já. Mohu se hádat o Izrael a Palestinu, mohu se
hádat, zda Prahu osvobodila Rudá armáda, mohu se přít o čemkoli. Ale nikdo
nechce zabít mě a moje blízké, to je to podstatné, co nás odlišuje od
lidí, o nichž se zmiňuji v průvodcích a kronikách. Ti lidé si
nikdy nebyli jisti životem – nevěděli, zda budou žít i příští minutu,
příští hodinu, příští den.“
On sám to takto nezformuluje, přesto je zjevné, že žít v této době je podle muže, s nímž jsem šel do Valče a seděl v kanceláři nad Václavákem, vzácné štěstí. Pod vlivem rozhovoru, z něhož je tento text „upleten“, domýšlím, že tato doba je vlastně vyšinutím z vazby, je nenormální, poněvadž normální je v dějinách válka, vůbec ne mír.
Jenže domýšlím též to, že jako jsou za jasné oblohy někde za obzorem mraky, pak… „Napadlo by někoho ještě zkraje loňska, že tu budeme všichni v rouškách a všichni se budeme radostně chodit očkovat? Nikdy netušíte, co může záhy přijít.“
Pouze když z vlastního rozmaru chceme, nazujeme si
pohorky a jdeme nepohodlím do Valče. Jinak kráčíme lehkým, tanečním krokem
a v čistých polobotkách po chodníku z pečlivě srovnaných
dlažebních kostek. Jenže ty není až tak těžké z chodníku vyrvat
a rozrazit jimi druhému lebku.
