Těsné rodinné vztahy, komplikovaná morální dilemata a rigidní společenská pravidla jsou spojeny s íránskými filmy podobně těsně jako světoznámá jména režisérů Abbas Kiarostami, Jafar Panahi či Asghar Farhadi.
Právě poslední jmenovaný nedávno poslal do českých kin strhující drama Hrdina, které mu už vyneslo Velkou cenu poroty na posledním festivalu v Cannes. Když končí, říkáte si, že klidně mohlo celý festival vyhrát.
Ve jeho středu je nález tašky se zlatými mincemi v centru Teheránu, která se dostane do rukou muže jménem Rahim. Ten má zrovna propustku z vězení, kde sedí kvůli dluhu, který nebyl svému věřiteli schopen splatit.
Kdyby si zlaté mince nechal, mohl by se alespoň části svého břemena zbavit, on se však rozhodne tašku s hodnotným obsahem vrátit právoplatnému majiteli. Brzy však zjistí, že každý dobrý skutek opravdu může být po zásluze potrestán.
Dojemného případu se chytnou média, vedení vězení i charity, které začnou tlačit na Rahimova věřitele, aby slevil ze svých požadavků a Rahimovi dluh odpustil. Opravdu se ale má věřitel podvolit nadšenému, moralizujícímu davu, který se zamiloval do jednoduchého příběhu?
To je jen jedno z mnoha morálních dilemat, která se na sebe postupně nabalují – situaci zkomplikuje i onen „právoplatný majitel“, jenž najednou není k dohledání. Rahim se začne zaplétat do pavučiny lží – a tak trochu si přát, aby zlaté mince nikdy nenašel.
I v Baladě o bílé krávě, dalšímu íránskému dramatu, které nedávno zamířilo do českých kin, stojí obyčejná žena proti mašinerii institucí. Manžel Míny byl popraven, žena se však dozví, že neprávem. Když se chce dobrat spravedlnosti nebo alespoň oficiální omluvy, narazí na nezájem – a sama musí čelit soudním tahanicím o dceru, protože jako svobodná matka v íránské společnosti je podezřelá.
Míně začne pomáhat tajuplný muž, jenž jí poskytne k pronájmu byt. I když jeho identitu odhalí divák poměrně záhy, Mína musí čekat trochu déle – a poznání ji může zlomit už úplně. Možná i proto před neslyšící malou dcerou tají, co se skutečně jejímu otci stalo a že se domů na sklenici s mlékem už nikdy nevrátí.
Dětem se tak trochu lže i v posledním íránském zářezu, jenž do českých kin ale teprve přijde – a to v březnu. Road movie Na cestě, na niž se vydává jedna obyčejná rodina, natočil Panah Panahi, syn zmíněného Jafara Panahiho.
V ní si od etických dilemat na chvíli odpočinete, protože jde z velké části o prchavě hravou komedii s herci v uvolněných polohách, které dávají vzpomenout třeba na lehkost Malé Miss Sunshine. Ale i tady vám z cíle roztomilé cesty zatrne.
„Na tomhle světě není nic spravedlivé,“ říká napůl střízlivě a napůl rezignovaně v jeden moment taxikář ve Farhadiho Hrdinovi. My za to můžeme být paradoxně rádi. Kdyby to tak nebylo, íránští tvůrci by neměli o čem točit skvělé filmy.
