Někdo by mohl říct, že se Jaromír Opatrný moc daleko neposunul. Začínal v New Yorku jako umývač nádobí. A dnes myje přepravky. Pravda ovšem je, že je v tom druhý největší na světě, má tržby 1,4 miliardy a 200 milionů v EBITDA.
„Osobně si myslím, že se na logistiku nehodím. Spadl jsem do ní osudem,“ říká Jaromír Opatrný, když po více než hodině uzavírá své vyprávění v malebném prostředí Vysočiny. Tyhle dvě věty ale vzápětí donutí k úsměvu nás oba. Zní totiž až příliš neuvěřitelně, víte-li, že sedmačtyřicetiletý podnikatel je jedním ze tří společníků úspěšné firmy Well Pack, která je silným hráčem na evropském trhu právě v logistice.
Kromě toho je druhou největší firmou na světě v oboru mytí opakovaně použitelných obalů. Její obrat je 1,4 miliardy korun a EBITDA se blíží 200 milionům. I pokud jste o této společnosti se sídlem v Praze a pobočkami v osmi dalších zemích nikdy neslyšeli, po přečtení následujících řádků už ji z paměti nevymažete. Příběh jejího zakladatele má totiž koule.
Za Jaromírem Opatrným jsme přijeli do Ledče nad Sázavou, do hotelu Kouty, který firma Well Pack před několika lety koupila a postupně opravuje. V lesích stojí zrekonstruované chatky, z nichž se nabízí výhled na rybník, uprostřed kterého stojí sauna.
„Včera jsme z ní skákali do ledové vody,“ podotýká podnikatel. Je opálený a dobře naladěný, nedávno se vrátil z plavby lodí po Karibiku. Vítá nás na terase v ležérním oblečení a v pantoflích na nohou a s omluvou ještě odbíhá na rychlou pracovní poradu. „Udělejte si pohodlí, dejte si snídani, kávu, cokoli. Hlavně žádný stres,“ dodává.
Jeho cesta za úspěchem by mohla být inspirací pro hollywoodský scénář o americkém snu. Už jen proto, že v zámoří celý příběh začal. Ale pěkně postupně. Píše se rok 1990 a Jaromír Opatrný nastupuje na střední dřevařskou průmyslovku ve Volyni. Po zhruba třech měsících ale zjišťuje, že je pro něj studium zbytečné.
„Dělal jsem tehdy zkoušku z chemie, kterou jsem neměl rád, ale naučil se to a dostal jsem dvojku. Jenže po čtrnácti dnech jsem z té samé látky nevěděl skoro nic. Přišlo mi to celé k ničemu a svým patnáctiletým mozkem jsem si vydedukoval, že pokud se chci někam posunout, musím dělat něco jiného než chodit na střední školu,“ vzpomíná.
Když rodičům rezolutně oznámil, že do druhého ročníku už nenastoupí, nesli to těžce. Zvláště pak maminka. Ta se řídila heslem, že naděje umírá poslední, a svému synovi vyjednala dálkové studium na obchodní akademii v Praze. Docházel do ní každé pondělí odpoledne, ale jediným přínosem pro něj prý bylo, že se naučil psát na stroji všemi deseti.
„Ekonomika podaná formou ‚co jsou statky a jaké máte‘ mi přišla úchylná. Vydržel jsem to rok.“ Ve volném čase, kterého měl díky dálkové formě studia víc než jeho vrstevníci, se věnoval cizím jazykům. A protože si ověřil, že s institucionálním vzděláváním si příliš nerozumí, začal se je učit sám – angličtinu, francouzštinu, němčinu. A intenzivně chodil také do hospody, se staršími kamarády.
„To byl rok 1991, krátce po převratu, kdy se otevřely hranice a začali k nám přijíždět cizinci. Tak jsem chodil po Praze a vždy se k nějaké takové skupince přimotal a začal si s nimi povídat, ukázal jim město, provedl je. Oni byli rádi, že mají turistického průvodce zadarmo, a já si zase zdokonaloval řeč,“ vysvětluje.
Tehdy se také rozhodl, že poletí do New Yorku. Zažádal o vízum, kde si vymyslel, že jede do Ameriky za tetou. „Myslím, že mi ho bez problémů dali, protože nepočítali s tím, že bych tam takhle mladý chtěl zůstat.“
Den před odletem poslouchal cestou v autobuse mladý pár, kde muž své přítelkyni nadšeně popisoval, že se právě z Ameriky vrátil a jak si tam všichni skvěle žijí, že průměrný plat je tam čtyři tisíce dolarů za měsíc. „A s takovou představou jsem tam letěl. Že vydělám peníze, potom se posunu na Jamajku do Karibiku a pak se zase posunu dál, až postupně objedu celý svět.“
Jenže člověk míní a pánbůh mění a Amerika ho nakonec nasměrovala na jinou pouť, než si vysnil. Když tehdy v čerstvých sedmnácti vystoupil z letadla se 600 dolary v kapse, netušil, kde bude spát, co bude jíst, kde bude pracovat.
„Musíte si uvědomit, že v té době nebyl internet ani mobily, nemohli jste si informace vygooglit, zamluvit dopředu pokoj, služby jako Airbnb nebo Booking nebyly. Já věděl jen to, že se musím dostat na Manhattan, a to co nejlevněji,“ vypráví.
Odolal nabídkám taxikářů nechat se odvézt do srdce New Yorku za sedmdesát dolarů, zvlášť když zjistil, že ho tam za čtrnáct doveze autobus. Vzpomíná si na moment, jak šel po Manhattanu, s dvěma kufry v rukou a jednou cestovní taškou pověšenou na krku, a skupina dívek, která ho míjela, na něj vesele pokřikovala: Welcome to America! Na ulici si vzápětí stopl taxikáře s požadavkem, aby ho odvezl do nějaké nejlevnější ubytovny.
„A on mi zastavil před nasvíceným hotelem. Vyběhl portýr a začal mi brát zavazadla. To už mi přišlo trochu podezřelé. Tak jdu na recepci a ptám se, kolik stojí jedna noc. A recepční povídá: One fifty-five. Říkám si: Dolar padesát pět? To se mi nějak nezdá. A taky že jo, bylo to 155 dolarů. Vysvětlil jsem recepčnímu, že došlo k nedorozumění a že na to nemám, a on mi ochotně v seznamu vyhledal adresy dvou levných ubytoven,“ říká s úsměvem.
Taxikář, kterému ty adresy předal, se s ním dal po chvíli do řeči, zmínil, že je z Polska a že by mohl bydlet v bytě s jeho dětmi. Byla už půlnoc, když do něj dorazili, ale dveře nikdo neotevřel. Jaromír proto přespal u taxikáře v autě před jeho domem a druhý den zkusili štěstí znovu.
„Budova zvenku celkem pěkná, ale jak jsme otevřeli dveře do bytu, tak mě uhodil do nosu příšerný smrad. Ty jeho děti totiž neměly peníze, a tak měly vypnutou elektřinu, netekla jim teplá voda. Ta holka měla ještě nemanželskou čtyřletou dceru. Domluvili jsme se, že dám ten svůj díl na nájem a oni za to zaktivují elektřinu. Takhle jsme tam spolu pak celou dobu žili,“ usmívá se Jaromír.
Svou první práci našel jen pár set kroků od bytu, v rodinné italské restauraci, kde ho zaměstnali jako umývače nádobí za pět dolarů na hodinu. A i když jim sedmnáctiletý Čech padl do oka, hrozil mu zanedlouho vyhazov. Byl totiž příliš pomalý, nestíhal nádobí odmývat, a kuchaři tak neměli na čem servírovat jídlo.
Ukázal jim tedy dvě rychlosti, kterými by mohl nádobí mýt, ale obě se jim zdály stále pomalé. Následně tedy udělal až přehnaně zrychlený pohyb, jako že se tomu všichni zasmějí, a oni jen suše, bez nadšení řekli: Jo, tak takhle to myj. Tak pochopil princip produktivity práce, což se mu později hodilo, když začal ve vlastní firmě realizovat velké zakázky na balení.
Do restaurace ale chodil jen na pár hodin týdně, a protože chtěl vydělat peněz víc, hledal další možnosti. „Začal jsem chodit zametat do jedné logistické firmy. A protože už jsem byl poučený, začal jsem zametat rovnou rychlým tempem. Ale tady to naopak nepotřebovali, sám majitel za mnou přišel, abych zpomalil. Byl jsem mu sympatický, připadal jsem mu totiž jako ztělesnění amerického snu, tak jsem toho využil a požádal ho o vysvětlení podstaty jeho aktivit a podnikání. Chodil jsem za ním do kanceláře a sledoval ho při práci s cílem naučit se podnikat.“
Za jídlo utrácel jen dva dolary denně – jednak proto, aby našetřil kapitál na budoucí podnikání, jednak si mohl koupit obleky a vypadal důvěryhodně. Ve volných chvílích totiž chodil na jednání do firem, které se zabývaly většinou exportem, a nabízel služby coby prostředník pro ty, kteří chtěli své aktivity rozšířit do Česka. A protože chtěl být připravený, kupoval si knihy o daných oborech, například o kávě před jednáním s výrobcem kávy.
Nakonec bylo jeho úsilí odměněno, když narazil na firmu, která chtěla obnovit dovoz obuvi ze Zlína. „Dali jsme se dohromady a dařilo se nám. Když byl čas, vozilo se zboží námořními kontejnery, když ne, tak letecky. Třeba před Vánocemi jsme naplnili dvakrát týdně letadlo ČSA.“
S pěti tisíci dolary se po téměř dvou letech, ve svých pozdních osmnácti, vrátil do Česka. Vízum měl původně jen na rok, zbylé měsíce přebýval v Americe načerno. Věděl ale, že zůstat nastálo tam nechce. Chybělo mu české pivo a posezení s přáteli v hospodě. Založil si živnostenský list a dolary investoval do první firmy – spediční.
V té době měl i sklad, sloužil mu ale jen jako doplněk. Kdyby tehdy celý byznys kolem skladování lépe pochopil, byl by z něj prý dnes miliardář. „Já měl začít dělat sofistikované skladovací služby a byl bych první na trhu. Ale bohužel mi to tenkrát nedošlo,“ přiznává.
Coby prostředník byl schopný zajistit přepravu prakticky kamkoli. Na jedné straně obvolával podle telefonního seznamu ve Zlatých stránkách firmy a ptal se jich, jestli nepotřebují leteckou, námořní nebo kamionovou dopravu, a na druhé straně sháněl řidiče, rejdaře a letecké společnosti, kteří by ji zajistili. Jedna z prvních velkých zakázek byla letecká přeprava knížek do Ameriky.
Vydělal na ní čistých patnáct tisíc korun, což byly v roce 1994, kdy byl průměrný plat kolem sedmi tisíc korun, slušné peníze. Pak přišel nápad dovážet z USA značkové sportovní oblečení. Jenže jak to tak v životě bývá, kdo nezažil pád, nezkusil nikdy létat, a tak Jaromíra potkal ve dvaceti letech první krach.
„Promiňte, musím se s nimi rozloučit,“ přerušuje na chvíli podnikatel náš rozhovor. Ze dveří hotelu vyprovází skupinku filmařů, kteří za ním přijeli natočit medailonek pro slavnostní vyhlášení cen Podnikatel roku 2021 a v jejichž společnosti strávil předchozí večer. Zpátky ke stolu se s ním po chvíli vrací i jeho žena Larisa. Přichází právě včas, nastává totiž část příběhu, ve které hraje významnou roli.
„Firma šlapala dobře, jenže pak jsme udělali sérii chyb,“ pokračuje ve vyprávění podnikatel. „V dobré víře jsme nakoupili nekvalitní oblečení, které samozřejmě nešlo prodat. Jenže jsme v tom měli spoustu peněz, bylo potřeba zaplatit leteckou dopravu. Nakonec jsem přišel celkem o pět milionů korun,“ přiznává. Souběžně s tím, kdy se jeho první podnikání blížilo ke konci, se mu naskytla příležitost dovážet zboží na Ukrajinu.
Tam sice zjistil, že značkové oblečení je pro místní lidi příliš drahé, ale viděl na trhu díru v segmentu potravin a drogerie. Byla to šance a mladý podnikatel se jí chytil. I za cenu toho, že musel čelit několika problémům. Jedním byla ukrajinská mafie, jejíž členové jednoho dne zaklepali na dveře jeho skladu. Naštěstí tam tehdy nebyl. Až později se dozvěděl, že mu nechtěli ublížit, ale nabídnout „spolupráci“.
Na Ukrajině vydržel nakonec rok, možná by pobyl i déle, ale obchody, které měl domluvené, nevycházely a krachovaly na poslední chvíli. Dnes si myslí, že to byla možná karma. Přesto mu pobyt na Ukrajině štěstí přinesl. V podnikání sice úspěch neslavil, zato v lásce ano. A právě to je moment, kdy do jeho příběhu vstupuje Larisa.
„Poznala jsem ho v době, kdy byl zadlužený, a já myslela, že s ním budu ty dluhy splácet po zbytek života,“ vzpomíná. Přesto si ho vzala a od svého muže si za to i po těch letech zasluhuje obdiv. „Rozhodně o ní nikdo nemůže říci, že by to byla zlatokopka,“ dodává s úsměvem. „Vzpomínám na naše první rande. Venku bylo minus dvacet a já mu řekla, že si půjdeme sednout do parku. Koukal na mě dost vyděšeně,“ přidává k dobru jednu ze vzpomínek Larisa.
Po návratu domů se nechal Jaromír poprvé zaměstnat, aby mohl splácet dluhy a vydělat peníze na živobytí. Než přišel osudový okamžik a on potkal Václava Málka, svého současného partnera. Chtěl převzít v Maďarsku byznys pro firmu Time Life, vydavatele hudebních sérií a dokumentů, a tak to Jaromírovi nabídl. Tehdy nebyla na trhu televizní stanice jako Discovery Channel, takže lidé platili 500 korun za dokumenty na videokazetách, o přírodě, ztracených civilizacích, válkách. Zhruba půl roku poté ale přišla společnost Time Life s tím, že činnost ukončí.
„A tak jsme začali hledat sami dokumenty, dabovat je a uvádět na trh. Domluvili jsme se se společnostmi Warner Bros., Walt Disney, Buena Vista, že jim budeme dělat v Česku sklad. Jenže v roce 2006 to s digitalizací skončilo a celý ten trh padl. Pak byla ještě chvíli vlna levných DVD, která se prodávala přes trafiky, a to trvalo do roku 2009,“ přibližuje Jaromír s tím, že od roku 2001 do roku 2009 měli zisky kolem deseti milionů korun ročně.
Konec jednoho byznysu ale Jaromíra neodradil, naopak nabídl možnost hledat živobytí jinde. S partnery Václavem Málkem a Milanem Peffkem, kterého k sobě přibrali, začali už pod hlavičkou firmy Well Pack, založené v roce 2008, skladovat zboží, třeba knížky, kosmetiku nebo dveře. Souběžně s tím rozvíjeli logistické služby, až se jednoho dne dostali k mytí plastových přepravek.
„To byl rok 2010 a odvětví pro nás zcela neznámé a nové. Dozvěděli jsme se, že existuje německá firma, která v rámci Česka hledá dva tisíce metrů čtverečních volné plochy na mytí přepravek, tak jsme jim vzkázali, jestli by je tedy nechtěli rovnou i umývat. Rozběhla se jednání, která trvala téměř rok. Až později jsme zjistili, aniž bychom o tom věděli, že běžel klasický tendr a my ho jen o pár haléřů vyhráli.“
Spustili tedy první mytí v Česku, šlo však o malou aktivitu s obratem zhruba jeden a půl milionu korun měsíčně a kapacitou 600 kusů přepravek za hodinu. A protože německým partnerům spolupráce vyhovovala, nabídli majitelům Well Packu po opakovaném nenásilném naléhání, zda by nepomohli s provozem ve Francii.
A tam už to byla úplně jiná liga. „Jako kdyby fotbalista z FC Kouty chtěl hrát za Barcelonu. Jeli tam rychlostí pět tisíc přepravek za hodinu, to bylo strašné tempo, měli jsme na to sice tým lidí, ale stejně jsem jim chodil pomáhat, postupně jsme se zrychlovali, až jsme najednou získali zajímavé know-how a pochopili, kde ta první liga je,“ říká.
Dnes už je proces mytí hodně automatizován, v roce 2012 byl ale závislý na manuální práci. Bedny musel pracovník vzít, otevřít, dát do linky a za linkou je čisté vytřídit podle velikosti. Pak je narovnat do štosu, ve kterém prošly sušičkou, a následně je bylo třeba přenést na paletu. Lidské ruce už nahradily stroje, zejména v západní Evropě, kde jsou ve velkých centrech schopné práci zrychlit tak, že za hodinu z linky sjede až třicet tisíc přepravek.
Ve Francii vydrželi nakonec čtyři roky. Mezitím převzali aktivitu v Rakousku a v Německu. Postupně přidávali další země jako Rumunsko, Maďarsko, Polsko, Rusko a Řecko. Dnes jsou dohromady v osmi zemích Evropy včetně České republiky a přepravky myjí i ve Velké Británii v partnerství s místní firmou, v níž má Well Pack podíl.
„Tam teď začínáme dělat i logistiku nábytku. Firmy, které ho vyrábějí, si ho u nás skladují a pak objednávají, kam ho odvézt a kde sestavit,“ přibližuje. S německou firmou, díky které svůj byznys rozjeli, jsou stále v kontaktu a pracují pro ni na některých zakázkách.
Well Pack ale není jen o mytí přepravek, firma nabízí i skladovací služby, přepravní logistiku, balení zboží. „V Čechách máme asi padesát provozů, ale z toho mycí je jen jeden, v Sadské, a je relativně malý. V rámci naší země umyjeme tak jedno dvě procenta z celkového objemu a ten je 300 milionů obalů za rok, v partnerství s anglickou firmou pak až 600 milionů, když vše běží, jak má. Teď je to v Anglii po brexitu trochu složitější, je obrovský problém najít přepravce, který odveze čisté bedny do obchodního řetězce a vyzvedne odtamtud špinavé,“ upozorňuje.
Přepravky, které projdou jejich mycí linkou, používají v Česku supermarkety Penny a Billa, v rámci Evropy pak celá řada řetězců jako třeba rakouský Spar, francouzský Carrefour nebo anglický Morrisons. Pro firmu pracuje kolem dvou a půl tisíce lidí a mimo Evropu by Jaromír Opatrný rád expandoval do Jižní Ameriky, láká ho i Afrika, Indonésie a Oceánie.
„Každá expanze vždy znamená kousnout se a projít i trnitým obdobím a já to udělám raději v místě, kde je moře a tropické podnebí, než tam, kde mě to moc nebere,“ upozorňuje.
Nově působí Well Pack v oblasti střední Ameriky, kde definuje cesty balení banánů do plastových přepravek pro evropské a americké řetězce. Jde o poměrně složitou aktivitu s cílem nahradit tradiční jednorázové kartony. „Kvůli výrobě papíru se každý rok pokácí čtyři miliardy stromů. To je jedno procento amazonského pralesa každý rok,“ vysvětluje Jaromír.
Největším oříškem je prý banány do bedny správně naskládat, aby se co nejlépe využil prostor a zároveň k zákazníkovi dorazily v co nejlepším stavu. Firma spolupracuje s předními producenty včetně Chiquita, Dole nebo Delmonte.
„Dáte si pivo?“ přeruší náhle otázkou vyprávění. Sám se po chvíli staví za výčep a nechává téct do půllitru zlatavý mok. Netají se tím, že pivo je jeho vášeň, a na to, aby bylo dobré, si dávají v hotelové restauraci obzvláště záležet. „Já myslím, že na logistiku se nehodím,“ opakuje mi podnikatel.
„Jediné, čemu bych rozuměl, by byla gastronomie. Ale na to nemám čas.“ Možná i proto slouží firmě Hotel Kouty jako taková platforma, kde se schází, pracují, kde probíhají různé tematické schůzky. Postupně dávají areál dohromady a přináší jim to radost. Ostatně mít práci spojenou s příjemným pocitem, to je i filozofie celé firmy.
„Už od dvaceti let se chystám na důchod, na období, kdy přestanu pracovat a začnu si to užívat. Jenže nakonec jsem si uvědomil, že to jen oddaluji a odchod nikdy nepřijde. Tak jsem si řekl: Vymysli to tak, aby sis užíval život teď. A proto hledám způsoby, jak kombinovat práci s něčím příjemným, v prvé řadě s pohybem. Protože vždycky jsem se chtěl hýbat, ale nikdy jsem neměl čas a disciplínu jet do fitka a tam cvičit. Současně rád jím a piju. A tak jsem našel cestu, kdy nekompromisně každý den cvičím, kdekoli, třeba na poradě, i před lidmi, při velké schůzce. Už si na to zvykli. A taky chodím celý rok v pantoflích, za každého počasí, nedívám se na zprávy, nečtu noviny,“ říká s úsměvem.
Foto Michael Tomeš
Snaží se také maximálně pracovat mimo kancelář, vlastně ani žádnou nemá. Když je doma, má notebook položený na stole ve fitku, kde cvičí. Anebo si pracovní telefonáty domlouvá na dobu, kdy ví, že bude na procházce v lese. Často pracuje v zimě ze sjezdovky nebo z lodi v Karibiku, v létě z plachetnice v Řecku.
„Jsem tam dost často sám, a mám tak více času. Vybírám si osamocené zátoky, kde mě nikdo neruší, a kolegové už poznají, že jsem na lodi, protože jim ode mě chodí víc mailů než obvykle.“
Miluje jachting, potápění, je vášnivý lyžař a celkově má rád přírodu. Zabývá se duchovním rozvojem, meditací, což aplikuje i do pracovního života. Pomáhá mu přežít stres a tlaky. Ještě více by chtěl přispět k lepšímu životnímu prostředí, i když zčásti už s firmou nakročeno má, protože plastové přepravky chrání stromy před kácením a spotřebou na kartony.
Ještě než naše povídání ukončíme, nemůžu se nezeptat, jak je možné, že i přes všechny ty pády v sobě našel pokaždé odvahu zvednout se a jít dál. „Po tom velkém krachu, kdy mi bylo dvacet let a já přišel o miliony, mě osvítila nějaká moudrost, která mi řekla, že si za to všechno můžu sám. Mohl bych samozřejmě vinit jiné, zejména své partnery, ale uvědomil jsem si, že za to musím nést zodpovědnost, protože já si vybral ty partnery k podnikání a nepohlídal si to,“ říká.
„Život je v kruhu jako jin a jang. Na všem dobrém něco zlého, stejně jako na všem zlém něco dobrého. A asi jsem tenkrát věděl, že jsem ještě neřekl poslední slovo,“ loučí se Jaromír Opatrný.
