Projdete městskou branou a najednou jako byste se ocitli v Nerudových Povídkách malostranských nebo v pábitelském světě Bohumila Hrabala. Jenže žádná Praha, žádné Kersko. Tohle jsou Slavonice, městečko na dohled rakouských hranic, které láká i tváře českého byznysu.
Je to protáhlý trojúhelník obklopený měšťanskými domy. Když si v půlce června v pátek po obědě sednete na lavičku v podloubí základní školy tvořící jeho základnu, jste na prázdninách, které oficiálně ještě nezačaly.
Přes ospalé náměstí projde paní s malou dcerou, které z obchodu se smíšeným zbožím míří do protilehlého domu s nápisem Jadranská zmrzlina, skupinka turistů na kolech v lycrových oblečcích tiše prošlape jednosměrkou.
Ze Škody Felicia s křovinořezem na zadním sedadle, jež prořízla popolední klid, vystoupí šedesátník, který se, aniž by zavřel dveře auta, pomalým krokem připojuje k bavící se skupince místních, která sedí na rohu toho samého podloubí jako já.
V kulisách renesančního města se to děje jako nějaký film. Nebo jako text na stránkách knížky, jejíž stránky obracíte během léta na zahradě.
Když se pak člověk zvedne, aby si prošel zbytek nevelkého centra dvoutisícového města na jižním pomezí Čech a Moravy, nohy ho nesou do liduprázdných uliček dlážděných žulovými kostkami, kde nevíte, na kterou ze stran se máte dívat dřív.
Díky domům, které je lemují, jsou krásné obě. Je za tím jejich architektonická krása, stáří i skryté příběhy těch, kteří v nich žili, zemřeli nebo z nich museli odejít. Tahle prohlídka ale končí během dvaceti minut na Horním náměstí, které vlastně žádné náměstí není.
Má kašnu, to ano, ale je to jen vlastně o něco širší ulice, kde se z oken dvou protilehlých domů sráží zvuky, které by se nikdy normálně nepotkaly.
Zatímco ze druhého patra budovy s cedulí ZUŠ se ozývá hra na klavír, z přízemí domu s prvorepublikovou cedulí Dentista je slyšet zvuk zubní vrtačky. Na jedné straně krása, na druhé straně utrpení. Typické pro kdysi německy mluvící příhraniční oblast.
Z bodu, kde stojím, je už jen odhadem dvě stě metrů do místa, kde dřív nebo později končí většina návštěvníků Slavonic. Na pivě v hospodě Besídka Jana Boháče, místního nepsaného krále, který byl společně se Zdeňkem Žampou alias Žampičem u toho, když se Slavonice na konci osmdesátých let na nějakou dobu staly druhým domovem členů divadla Sklep, jehož duch z něj nevyprchal dodnes.
S pivem v ruce a výhledem na protější dům s číslem popisným 528, který bude pro tenhle příběh ještě důležitý, pak pocit, že už se mi nikam nechce odjet, že tady se chci potkávat a bavit se sousedy, kteří život na ulici sledují pěkně postaru z otevřeného okna, stoupá až na nebezpečnou úroveň.
Tenhle pocit ale není jen můj. Zažili ho i ti, kteří v minulosti měli dost odvahy v pohraničí opravdu zůstat a opravit některý z krásných, ale většinou více či méně rozpadajících se domů.
Režisér Ondřej Trojan, žena malíře Libora Fáry a historička umění Anna Fárová, první violoncellista Vídeňského komorního orchestru Jonáš Krejčí, filozof a teoretik umění Petr Rezek, nakladatel Viktor Stoilov, architekt Zdeněk Fránek nebo sochař Jiří Netík.
Ti všichni se ke Slavonicím prostřednictvím měšťanských domů připoutali. Někteří přišli před desítkami let, jiní nedávno, ale všechny do jednoho je Slavonice nasály a odmítly pustit jinam. Část z nich na několik let, jiné do smrti.
Prokop Svoboda
Jedním z prvních v rámci zatím poslední vlny příchozích byl i Prokop Svoboda, majitel realitní kanceláře Svoboda & Williams zaměřené na luxusní nemovitosti v Česku a na Slovensku s víc než stovkou zaměstnanců a obratem přes čtvrt miliardy.
Svoboda Slavonice objevil už dávno. Když mu bylo devatenáct, což bylo někdy v první polovině devadesátých let, dorazil sem se svým kamarádem poprvé. „Do té doby jsem o Slavonicích neslyšel. Tehdy jsem jen dostal informaci, že tam Sklepáci mají Besídku, kde destilují absint podle původní receptury, což bylo něco, co mnou samozřejmě zarezonovalo,“ usmívá se Svoboda.
První návštěva tak skončila divokou absintovou jízdou a přespáním v sadu za městem. „Dodnes si pamatuju ten pocit, když jsem poprvé vstoupil do města a atmosféra renesančních Slavonic ke mně promluvila. Cítil jsem, že je to něčím výjimečné, a od té doby mě to sem táhlo,“ vypráví kde jinde než v hotelu Besídka.
Při dalších návštěvách pak začal poznávat i okolí městečka a jako biolog amatér si nemohl nevšimnout pro laika nijak zajímavých podmáčených luk a mokřadů, které začal sledovat cíleně. Sám pro sebe tuhle disciplínu pojmenoval sportovní biomonitoring.
Jak něco takového vypadá v praxi, zjišťujeme rychle. Házíme erární holínky do kufru stylového olivového mercedesu kombi zkraje osmdesátých let a vyjíždíme za Slavonice, kde se budou hodit. Svoboda tady totiž ve dvou lokalitách nakoupil hektary podmáčených luk a bobřího mokřadu.
V prvním případě jde o místo, které vzlínající podzemní vodě vděčí za to, že ho lidé stovky až tisíce let neorali. Druhé pak na divočinu proměnila nedaleká železná opona.
„V obou případech je výsledek ten, že jsou plná zajímavých společenstev rostlin a živočichů včetně těch kriticky ohrožených. Baví mě sem chodit všechno pozorovat a chránit,“ vysvětluje Svoboda, který plánuje další taková místa přidávat u Slavonic i v jiných částech Česka.
Primárně kvůli jejich záchraně, ale v hlavě už mu zraje také plán, jak je propojit s byznysem. Třeba formou uhlíkových „odpustků“, o které v průmyslu roste zájem.
Ze Svobody se ale nestal jen majitel luk, ale taky majitel hotelu. Před třemi roky totiž na slavonickém náměstí za cenu pražského 2 + kk, přesněji řečeno za částku kolem deseti milionů, koupil hotel, jemuž dal název Pivoňka.
„S původním majitelem jsme se dohodli víceméně po telefonu a obchod jsme podáním ruky potvrdili v Praze,“ vybavuje si Prokop Svoboda. Když se pak na hotel přijel podívat detailněji, původní nadšení opadlo.
„Bylo 28. prosince a uvnitř bylo sotva nad nulou. Všechno vlhké, studené. Žena na mě valila oči, že tohle teda ne, ale já to bral tak, že jsme si jednou plácli a dohody se drží.“
Hotel trošku oprášil, vymaloval, vybavil novým nábytkem, nabral čtyři zaměstnance a jako tříhvězdičkový znovu otevřel. „A tak se ze mě stal hoteliér ve Slavonicích,“ směje se. Teď řeší dilema, jestli se pouštět do zásadnějších stavebních zásahů, které by měly hotel citlivě vylepšit tím, že se obyčejné pokoje promění na apartmánové.
Jde ale o projekt za desítky milionů, a proto se do něj zatím příliš nehrne. S architektem a designérem Michalem Froňkem, spolumajitelem studia Olgoj Chorchoj, ale první kroky vedoucí k designové studii už udělal.
Michal Froněk s manželkou Terezou
Že zrovna s ním, není náhoda. Právě Michal Froněk s manželkou Terezou jsou další z poměrně čerstvých slavonických náplav. Čtyřicet kilometrů odsud mají chalupu po babičce, takže „malá Telč“ ani pro ně nikdy nebyla neznámá.
