„Na tohle se podívejte, to je největší inovace poslední doby,“ říká Libor Sedláček (na úvodní fotografii úplně vpravo) a sahá pro modročernou hadici. „Vypadá to úplně stejně jako všechny hadice předtím. Zhruba tak sexy náš obor je,“ upřímně se usměje nad kusem gumy, který v porovnání s předchozí verzí vydrží vyšší teplotu a byl vyroben modernější technologií.
To Sedláčkovi nicméně vůbec nebrání se pro byznys nadchnout. A rodinná firma Gumex, kterou před 25 lety založil jeho otec, loni zažila nejlepší rok, když utržila přes 450 milionů korun při ziskovosti EBITDA v řádech nižších desítek milionů. Už několikátým rokem je také v našem žebříčku největších českých rodinných firem.
„Je to uhlí a já se z toho snažím alespoň trochu udělat bonbony,“ rozhazuje rukama pětačtyřicetiletý Sedláček, kterému patří třetina firmy. Jako největší vypravěč se v rodinném podniku stará o marketing, jeho o tři roky starší bratr Dušan, který má blízko k výrobě, je ředitelem a o tři roky mladší sestra Jana vede HR oddělení.
Mezi zákazníky Gumexu jsou zejména strojírenské firmy, stavební společnosti i zemědělské podniky, kde se v provozech používají dopravníkové pásy. „Skvělé je, že firma jako ta naše nedělá hardsell. Prodáváme věci, které naši zákazníci nutně potřebují,“ dodává Sedláček.
Za úspěchem podnikání v konzervativním oboru se ovšem skrývá velké odhodlání.
Sedláčkův otec Jan se v roce 1994 rozhodl, že už má dost práce pro někoho jiného. Prošel poštou, podnikem Řempo a naposledy byl zaměstnancem společnosti Velprum, která mimo jiné prodávala různé gumové výrobky. S tehdejším kolegou si všimli, že když objednají komoditní produkt, který sami „naporcují“ a budou dál po kusech distribuovat, můžou si přijít na zajímavou marži.
Nedlouho po založení společné firmy to však mezi dvojící začalo skřípat. „Když to řeknu jednoduše, tak si otcův společník chtěl užívat plodů práce, ale na práci samotnou příliš nesáhl,“ vzpomíná Libor Sedláček.
„Aby táta kolegu vyplatil a celou firmu ovládl, musel prodat svůj byt, k čemuž jsem se nakonec uchýlil i já. Rodiče se odstěhovali na naši chatu, zatímco já skončil v nájmu,“ rekapituluje události roku 1999 a dodává, že jako první zaměstnanec v rodinné firmě neměl s takovým krokem žádný problém.
Otec následně z něho a sourozenců udělal společníky, což Libor považuje za zlomový moment: „Tehdy jsem si naplno uvědomil důvěru, kterou v nás vkládá.“
Brzy se stal tahounem rodinného byznysu. Začal chodit na hodiny angličtiny a rok po prodeji bytu se osobně vydal za prvním zahraničním dodavatelem do Itálie, kterého přesvědčil, že se nemusí bát obchodovat s partnerem z „Východu“ – přestože se dnes Sedláček usmívá nad tím, že první kamion hadic museli zaplatit zálohou.
Gumex však trefil díru na trhu, a už po třech letech tak Sedláčkovi starší bydleli ve svém.
Po získání prvního zahraničního dodavatele inicioval v roce 2001 Libor Sedláček otevření pobočky v Brně, kam se kvůli tomu z domovského Veselí nad Moravou přestěhoval. O dva roky později následovalo to samé, tentokrát s Prahou. „Otec byl přes svou velkou píli spokojený s tím, kde jsme byli. Já naopak velice brzy pochopil, že máme kam růst, a naštěstí jsem po svém výpadu do Itálie měl volné ruce,“ vysvětluje Sedláček.
V roce 2006 pak Gumex otevíral pobočku na Slovensku, což si pro změnu vzal na starosti bratr Dušan, a brzy se stali lídry trhu. V době před finanční krizí si firma vzala úvěr ve výši několika desítek milionů korun, aby ve Strážnici vybudovala nový centrální sklad a montážní halu.
Dozvuky hypotékové a derivátové katastrofy však zarezonovaly i Českem a čerstvě zadlužené společnosti skokově klesly tržby o 25 procent. Sedláčkovi se rozhodli poslední zbývající hotovost doplnit dotací a po úspěšném schválení nakoupili řadu nových technologií – zejména zařízení na řez pomocí vysokotlakého vodního paprsku nebo digitální plotr.
„Dotace to nebyla velká, ale pomohlo nám to. Říkali jsme si, že až se ekonomika srovná, můžeme se díky rozšířeným propozicím a efektivitě vrátit do normálního stavu. Buď budeme investovat do budoucnosti, nebo skončíme,“ popisuje tehdejší strategii.
Tři roky po vrcholku krize už Gumex zase rostl a v roce 2012 překonal hranici 10 tisíc zákazníků a stovky zaměstnanců. Dnes jich dohromady zaměstnává přes 150.
Když se Libor Sedláček uprostřed svého vyprávění zastaví, znovu rozhodí rukama a s až stydlivým výrazem pronese: „My si vlastně jenom hrajeme. Ani se nepovažujeme za podnikatele. Spíše chodíme do práce tam, kde nám to patří.“
Jednou z „her“, které si Sedláček oblíbil, je využívání některých B2C principů v B2B segmentu. Gumex má například zřízenou jednotnou zákaznickou linku, pravidelně sbírá od odběratelů zpětnou vazbu a pomocí metodiky NPS měří míru loajality svých zákazníků. „Chodím snad na všechny marketingové akce, ačkoli vím, že se obsah v drtivé většině týká retailu,“ přiznává.
V 45 letech má Sedláček v hlavě pro rodinnou firmu další sen, a tím je expanze do Německa. Sám začal chodit na hodiny němčiny, ačkoli říká, že jde spíš o intelektuální rozvoj, a ve střednědobém horizontu nevylučuje možnost, že by na své místo našel někoho mladšího a dravějšího.
„Mé ani bratrovy děti se k našemu podnikání zatím nemají a v žádném případě je nehodláme nikam tlačit. Momentálně řešíme, že bychom svou činnost zastřešili trustem, v rámci kterého by naopak potomci mohli rozjet něco vlastního,“ uvažuje.
Přestože ve firmě kromě něj a jeho sourozenců pracují i někteří vzdálenější příbuzní, doporučuje při zaměstnávání rodinných příslušníků jistou opatrnost. „Není to žádná idylka. Aby nám to fungovalo, držíme se jednoduchého pravidla – když patříte do rodiny, musíte makat dvakrát tolik,“ uzavírá Sedláček.
Nové vydání Forbesu s aktuálním žebříčkem 130 největších rodinných firem v Česku najdete na stáncích od čtvrtka 2. května.